Rok 1944

S velikými nadějemi a pevnou vírou vstupovali zdětínští občané do Nového roku 1944. Válečná situace na východní frontě, stupňující se nálety západních spojenců na Německo a kritická hospodářská situace nás přesvědčovaly o tom, že Hitler musí tuto válku prohrát a že se tak stane v nastávajícím roce.

Silvestr se toho roku nekonal, nebylo nálady a v Novém roce si občané navzájem přáli jen jedno: „Aby to už brzy prasklo a abychom to ve zdraví přežili.“

Na Nový rok bylo krásné slunné počasí a žádný sníh, což trvalo i následujících dnech.
Přestože zima byla mírná, projevil se opět nedostatek paliva. Vyšlo nové nařízení, podle kterého měla každá rodina stanovený příděl a to ročně 200 kg dříví a 15,75 q uhlí, svobodné pak 10q uhlí. Uhlí však přicházelo velmi nepravidelně, protože železniční doprava sloužila výhradně válečným účelům, k tomu byl nedostatek vagónů a lokomotiv. Proto když přišel vagon s uhlím, čekaly na příděl desítky zájemců, neboť zásob u nikoho nebylo.

V sobotu dne 8. ledna 1944 zemřela po trapné nemoci tuberkulózy ve věku teprve 22 let paní Vlasta Šedivá, dcera Františka Heřmana, cestáře z čp. 47 na Zelnici. Zanechala po sobě malého synka Václava. Byla to hodná, tichá a pracovitá žena a maminka.

26. ledna ve středu se konala hlavní kontrola na obilí. Kontrolu vedl německý úředník v uniformě z okresního úřadu v Brandýse a s ním byli tři čeští úředníci, tři čeští a dva němečtí četníci. Všichni zemědělci byli svoláni do hostince u Doušů, kde jim byly sděleny směrnice o dodávkách a kde mohl každý ještě před zahájením kontroly beztrestně přihlásit množství obilí, které měl přebytečné nebo které dosud nedodal, aby splnil kontingent.

Když se nikdo nepřihlásil, a když před tím vysvětlil starosta obce Josef Malý německému komisaři, že následkem myší pohromy nebylo možné zemědělcům povinné dodávky splnit, byly provedeny kontroly u zemědělců: Ing. Václava Čančíka z čp. 3, Václava Štycha z čp. 17, Jaroslava Štelovského z čp. 6, Josefa Vernera z čp. 98, Bohumila Bohuslava z čp. 27, Václava Lukavce z čp. 86, Aloise Jakubce z čp. 91, Rudolfa Kvapila z čp. 126, Josefa Nováka z čp. 78, Štěpána Vtelenského z čp. 99, Bohumila Štumpy z čp. 56 a Josefa Douši z čp. 33.

U všech zemědělců bylo shledáno všechno v pořádku, až na nepatrný přebytek u Rudolfa Kvapila v čp. 126. Žádných pokut ani jiných trestů nebylo použito a když kontrola odjela, zemědělci si oddychli. Doufali, že se už letos ve Zdětíně neobjeví.

V tomto roce trvalo po celý leden jarní počasí, jaké už nebylo po mnoho let.

2. února ve středu odjížděl ročník 1924 na práci do Říše a to navečer zvláštním vlakem z nádraží Chrástecký Dvůr.

Bylo to smutné loučení na nádraží, plné slz, bolu a žalu u odjíždějících i vyprovázejících rodičů, neboť opravdu nevěděli, zda se se svými dětmi setkají, nepřijdou-li o život při leteckých náletech, které v Říši byly denně.

Ve čtvrtek 8. února byla ve Zdětíně opět kontrola na slepice. Tentokrát byl potrestán pokutou 500 K rolník Karel Miškovský z čp. 16, který všecky slepice správně nepřihlásil a neměl času zatajené slepice někam uschovat.

5. února napadlo poprvé v tomto roce hodně sněhu, když už se zdálo,
že bude letošní zima bez sněhu.

Toho dne si okresní úřad v Brandýse vyžádal přesný výkaz, kolik obilí nebylo ještě dodáno na celkový kontingent.

14. února v pondělí musela obec dodati
na povinnou dodávku 11 kusů hovězího dobytka a 5 vepřů.

V pondělí 28. února bylo vybráno od zemědělců na sociální pomoc na 1917 K 
a zaslány Sociálnímu úřadu do Brandýsa.

V úterý 29. února byl vybírán od zemědělců povinný nákazový příspěvek z domácích hospodářských zvířat. Vybráno bylo 4 830,40 K.

V sobotu 4. března došel na obecní úřad trestní výměr, kterým se Vilém Teplý, rolník z čp. 97 ze Zdětína odsuzuje pro podloudný obchod s masem k pokutě k 15 000 K nebo 14 dnů vězení.

Téhož dne večer se konalo sčítání vepřů.

Již od února se u některých zemědělců začal projevovat katastrofální nedostatek krmiv, hlavně sena a slámy. Bylo mnoho případů, kdy krávy po otelení nemohly vstát.

Mimořádný příděl otrub už obec po několik měsíců nedostala.

6. března v pondělí přišlo nařízení, podle kterého bylo
zakázáno převážení vepřů z obce do obce.

V pátek 10. března byli předvoláni na okresní úřad v Brandýse starosta obce Josef Malý a předseda zemědělské komise Václav Svačina, aby řádně odůvodnili, proč nebyla splněna povinná dodávka obilí v obci. Oběma se podařilo nesplnění dobře odůvodnit a to hlavně myší kalamitou, která loni tolik katastr obce postihla, vysokým předpisem a požárem na Chrástu.

15. března byly nařízeny povinné oslavy 5. výročí zřízení Protektorátu, ale ve Zdětíně se to odbylo pouze oslavou pořádanou ve škole, kde děti s učiteli vyslechli rozhlasový projev a odešli domů. Občané se oslavy nezúčastnili, ignorovali tuto potupnou událost. Pouze říšské a protektorátní vlajky, jejichž vyvěšení bylo nařízeno, připomněly, že se něco stalo. Tento den v naší obci proběhl jako každý jiný den.

Hrozným a nezapomenutelným dnem pro některé zdětínské občany byl pátek 24. března. Toho dne se museli na úřední rozkaz zúčastniti náhlého soudu nad deseti občany z Kochánku pro přechovávání a podporování ruského zajatce. Soud se konal v sále Družstevních závodů v Dražicích za velké povinné účasti z celého okolí.

Tento náhlý soud měl za účel zastrašiti nás Čechy tím, že z kocháneckých občanů byli paní Čechová, manželé Bečkovi, manželé Cibulkovi, manželé Daliborovi, manželé Zbrojovi odsouzeni k trestu smrti a skladník konzumu Hejduk k osmi letům káznice.

Náhlého soudu se ze Zdětína musili zúčastnit tito občané:
Josef Malý (starosta obce), Jaroslav Štelovský (náměstek starosty), Antonín Dvorský, František Boháček, Josef Dvořák, jako členové obecního zastupitelstva.
Otakar Kramer (řídící učitel), Josef Bubník (učitel), Josef Táborský (učitel), Josef Verner (rolník a autodopravce), Ladislav Kohout (pekař), Jaroslav Kvapil (cementář), Vojtěch Macoun (výrobce jízdních kol), Bohumil Bucek (obchodník), Josef Drbohlav (kolář), Antonín Vyskočil (obuvník), František Záruba (kovář), Josef Douša (rolník), Václav Bahník (obchodník), František Zajíček (pokrývač), Václav Resl (učitel).

Odsouzení byli převezeni na Pankrác a tam po několikadenním vězení popraveni.

Celý měsíc březen se vyznačoval v tomto roce sněhovými přeháňkami a plískanicemi.

Protože v naší obci následkem nedostatku krmiva poklesla citelně dodávka mléka, přijela náhle ve středu 29. března ráno po páté hodině mléčná kontrola z Prahy ze Svazu pro vejce, mléko a tuky.

Sestávala se z osmi úředníků a několika dojičů. V osmi hospodářstvích zaplombovali chlévy a sami provedli dojení ráno, poté v poledne a navečer, aby se přesvědčili, zda dojivost souhlasí s denními záznamy o dodávce mléka v mléčných výkazech, které se musely v každém zemědělství vésti a denně vyplňovati.

Všude to celkem odpovídalo, až na starostu Josefa Malého, kde byl zjištěn veliký rozdíl. Ten byl pak několikráte v Praze a třebaže se nepřiznal, všeobecně se vědělo, že asi zaplatil velikou pokutu.

Jako blesk roznesla se v úterý 11. dubna o sedmé hodině večerní po obci přesmutná zpráva. Zemřel náhle Otakar Kramer, řídící učitel zdejší školy ve věku 53 let.

Toho dne k večeru pracoval na zahradě v nové škole, kde byl stižen záchvatem (ucpávání cév). Po přenesení do bytu ve staré škole následoval záchvat druhý a přivolaný lékař Dr. Dubenin z Benátek konstatoval již smrt.

Po řeči starosty obce byla rakev přeložena na pohřební auto, které se pak pomalu začalo špalírem dětí a dospělých za písně „Zasviť mi ty slunko zlaté“ vzdalovat. Zavládlo hrobové ticho, snad jediné oko nezůstalo nezarosené a účastníci se začali rozcházet teprve tehdy, když auto zmizelo v kopci Červenici.

Příštího dne v pondělí dopoledne se konalo v Praze v malé síni strašnického krematoria zpopelnění. Kremace se mimo rodiny, příbuzných a učitelského sboru zúčastnilo mnoho zdětínských občanů a i několik kolegů se kterými studoval.

Za jeho působení byla ve Zdětíně v roce 1936 postavena nová školní budova o což měl nesmírnou zásluhu a která zůstane krásným pomníkem jeho svědomité, poctivé a nezištné práce pro mládež, občanstvo a celou obec.

20. dubna byla nařízena oslava 55. narozenin Vůdce Adolfa Hitlera, která se však odbyla pouze ve škole, občané už prostě začali vše německé ignorovat. A tak nebýt vyvěšených říšských a protektorátních praporů, nikdo by byl o tom nevěděl.

7. května v neděli pořádal zdejší učitelský sbor z úředního nařízení výstavu pod heslem „Odpadky jsou surovina“ v nové škole. Vystavovaly se odpadky a nové tovary z těchto odpadků průmyslovými podniky vyrobené. Nové výrobky byly vypůjčeny od místních obchodníků a živnostníků. Výstava byla hojně zdětínskými občany navštívena. Výstava sloužila k propagačnímu účelu, aby se totiž zvýšil sběr odpadových hmot.

Zemědělské práce v tomhle roce vázly, projevil se opět nedostatek pracovních sil a proto musela v rámci akce pomáhati školní mládež. Žactvo naší školy chodilo vytrhávat hlavně ohnici, která se v tomto roce silně rozrostla. Nejvíce měl zamořená pole rolník Václav Suldovský a Chrástecký Dvůr. Pouze jedno půldne protrhávaly děti z III. třídy řepu na poli Karla Miškovského. Hodinová mzda činila za hodinu 2,20 K.

Povinné dodávky dobytka, vajec, mléka probíhaly stále jako před tím, takže nebude již o nich podrobně psáno. Bylo by to jen opakování. Nutno však připomenouti, že někdy měsíc už zemědělská komise (předseda byl stále p. Václav Svačina) nevěděla, kde určené množství má sehnati, neboť stav dobytka stále klesal.

I na stálé kontroly si už naši občané zvykli. Nebylo takřka týdne, aby se něco nekontrolovalo, aby nějaká komise nepřijela. Nejčastěji přijížděly kontroly na mléko, slepice, dobytek, ale i na obilí. Přesto však našlo dosti odvážlivců, kteří stejně měli vepře „na černo“, aby si tak černou zabíjačkou přilepšili. Jak se to nejlépe dělalo, o tom již také bylo psáno.

Nedostatek živobytí se stále zvyšoval, ceny proto úžasně stoupaly. Lidé z Benátek chodili za tmy do Zdětína, aby sehnali nějaké mléko, vejce, máslo, prostě vše, co se k jídlu nechalo koupit nebo vyměnit.
Piva bylo také čím dál tím méně a už tak špatné, že se někdy nedalo ani pít, bylo bez chutě. Někdy nebyl ani dostatek limonády a sodovky.

Koncem května dostala vdova Aloisie Vincencová z čp. 88 telegram z Berlína, že její syn Antonín, narozený 14. listopadu 1924, totálně nasazený do Říše 2. února 1944 – 24. května vážně onemocněl. Jmenovaný pracoval u firmy Argus Motoren, Gesillsohaft M. B. H. Berlín – Reinichendrof.

Paní Vincencová se rozhodla, že svého syna v Berlíně navštíví. Německé úřady jí vydaly k této návštěvě a tak se vydala na cestu s dcerou Jarmilou a paní Blaženou Svačinovou, manželkou Václava Svačiny ml., která s nimi jela jako tlumočnice. O jejich cestě sestra Jarmila vyprávěla toto:

"Když nám poslali telegram, že je Toník těžce nemocen, tak jsme se s maminkou za ním rozjely. Nezapomeneme nikdy, co jsme cestou prožily a viděly. Setkaly jsme se s mnoha dobrými a ochotnými lidmi, ale také se zlými, nás Čechy nenávidějícími Němci. Byly jsme tam týden a za tu dobu jsme musely asi třikrát do krytu, ale nikdy nebombardovali, to jsme měly veliké štěstí. Chlapci tam museli prožít hotové peklo, jak nám vyprávěli. Škoda těch mladých životů, jež se nevrátili.“

V noci na 6. června 1944 vylodila se anglo-americká armáda na několika místech mezi Cherbourgem a Haverem ve Francii a pronikla tak zvaným Atlantickým valem, t.j. pobřežím opevněném na západě, nejmoderněji vybudovaném ze železa a betonu, o kterém Němci se chvástali, že jím nikdo nikdy nepronikne a které se původně jmenovalo „linie Adolfa Hitlera.“

Tato významná událost, o které jsme se ihned dozvěděli ze zahraničního rozhlasu hned druhého dne, nás všechny ve Zdětíně velmi rozradostněla. Trnuli jsme jen strachy, kdyby se akce nepovedla, že by k novému pokusu ještě velmi dlouho nebylo přikročeno. Proto v následujících dnech jsme v noci pilně chytali Londýn, abychom věděli jak vylodění pokračuje. Pražskému rozhlasu jsme věřit nemohli.

Ale invazní vojsko se zachytilo pevně, a ačkoli Němci kladli zoufalý odpor, dobylo brzy celého poloostrova cherbourgského a tím byla na západě vytvořena nová fronta.
Němci však význam invaze propagačně snižovali, ale její cena se okamžitě projevila na italské frontě, která se dostala do pohybu směrem na sever.

25. června 1944 zemřela po dlouhém utrpení paní Anna Suldovská, rozená Vozábová, statkářka na odpočinku, matka rolníka Václava Suldovského. Pocházela z Milčic u Českého Brodu, rodiště slavného písmáka Václava Vaváka, o čemž ráda vyprávěla a do Zdětína se provdala za Josefa Suldovského, ze starého selského rodu, jehož předkové hráli v životě obce významnou roli. Její sestra MUDr. Eliška Vozábová je slavnou českou lékařkou srdečních chorob. Byla to velmi vzdělaná paní, která se s lidem, životem a prací na statku zžila a cítila se českou selkou. Zemřela ve věku 71 let.

1. července zemřela paní Anna Soumarová, matka Bohumily Daliborové z čp. 108 ve věku 67 let.

V červenci zahájili spojenci ofensivu na všech frontách. Největší divy činili Rusové, kteří často posunuli za den frontu až o 50 km na západ. Rovněž i v Itálii byli Němci nuceni rychle ustupovat.

Na základě toho jsme u našich Němců Bessarábců pozorovali, že začínali míti velmi stísněnou náladu a jejich nadutost a výbojnost polevila, mimo Pavla Welische z čp. 32, který byl tím více zuřivějším. Nás tyto události však velmi těšily, neboť jsme ze všeho tušili, že nastává konec našeho utrpení, že se konečně dočkáme toho, po čem tolik toužíme – našeho osvobození.

Němci se naposled ještě pokusili zvýšit německou sebedůvěru tím, že začali na Londýn a jižní Anglii vystřelovati záhadné pumy, či letadla bez pilotů, které se nad cílem ve vzduchu zastavily, rozsvítily červené světlo, načež se zřítily a způsobily výbuchy. Byla to nová odvetná zbraň (fau cinž). Anglii to působilo hrozné potíže, bylo mnoho obětí na životech, domech jak jsme vycítili z rozhlasu „Volá Londýn“, ale brzy je dovedli zneškodňovat a tuto ofensivu šťastně přečkali.

V tomto roce byl školní rok, následkem dlouhých prázdnin zimních, ukončen teprve 13. července 1944.

Jak již psáno, Antonín Vincenc zemřel 14. července 1944 v nemocnici Berlín – Köpenick a byl pochován 28. července 1944 na hřbitově Berlín – Buch, Schwanen Strasse.
Matka se sestrou se již pohřbu zúčastniti nesměly.

To byla první oběť z mladých lidí nasazených ze Zdětína do Říše. Každý z nás opravdově cítil bolest s nešťastnou matkou, která ztratila opravdu milého, tichého a hodného syna.
Sestra Jarmila prohlásila: „Nezapomeneme nikdy na našeho Toníka, nezapomeneme nikdy na druhou světovou válku, která nám přinesla tak velkou bolest.“

21. července způsobila v obci rozruch zpráva, že den před tím byl na Hitlera spáchán přímo v jeho stanu atentát, ale přesto že několik důstojníků přišlo o život, Hitler zůstal prý nezraněn. Byla to vzpoura a přesto že byla potřena, rozsáhlost spiknutí svědčila o tom, že Hitler již pozbyl bezvýhradné lásky svého národa a pevně jsme věřili, že to s ním jde už z kopce.

Himmler se stal nejvyšším velitelem armády „domoviny“ a Goebels byl pověřen, aby provedl totální nasazení všeho obyvatelstva pro válku a obranu.

A fronta se zatím na východě povážlivě prohýbala. Žasli a radovali jsme se nad rychlostí postupu sovětských vojsk: Vilno, Kovno, Bialystok, Brest, Lublin, Jaroslav, Varšava.

Ale radostné zprávy z fronty nám přinesly bohužel i zármutek. V noci na 21. července slyšeli jsme u nás ve Zdětíně hrozné dunění. Spojenecká letadla bombardovala Pardubice a svrhla asi 65 pum. Civilní obyvatelstvo mělo veliké ztráty (přes 140 mrtvých a 60 zraněných), ale rafinerie minerálních olejů, proti níž nálet pravděpodobně směřoval, byla zasažena jen z části. Stalo se to proto, že bombardovací letadla se dostavila příliš pozdě, kdy již osvětlení rafinerie – předcházející akci stíhaček – dohaslo.

Pardubický případ způsobil, že byla ihned zostřena opatření CPO a četníci denně kontrolovali zatemnění a hlídky, které denně měly stálou službu, hlavně v noci, ve staré úřadovně. Za přesné dodržování všech nařízení byl zodpověden velitel CPO Vilém Teplý.

Jako každá válka, přinesla i tato řadu nemocí.
Nebyly to jen boláky či nežidy, které se často vyskytovaly snad z nedostatku některých vitamínů či z požívání jednotného margarínu a vůbec zesláblá odolnost obyvatelstva nedostačující stravou, jednak stálý pohyb vojenských a civilních osob. Začala se šířit spála, záškrt, ale i obrna.

Nejhorší bylo, že se projevil i nedostatek léčiv. Lékárny vydávaly veškeré léky, pokud je ovšem měly, jen na lékařské předpisy, při čemž stále častěji vydávaly léčiva jiná, náhradní nebo podobně účinkující.

Vyřazení židovských lékařů a uzavření vysokých škol způsobilo, že se někde projevil nedostatek lékařů a ti co zbyli, nestačili zvládat návaly pacientů s přibýváním nemocí.

Ve Zdětíně jsme měli štěstí, že k nemocným ochotně přijížděli Dr. Figar a Dr. Reiniš z Benátek a Dr. Jaroslav Prokůpek z Horek.

Úroda byla v tomto roce dobrá, ale o žních se opět projevil nedostatek pracovních sil a Úřad práce z Nových Benátek přikazoval ženy z města na práce do jednotlivých hospodářství. U nás se projevil největší nedostatek pracovních sil u Svačinů, Suldovských, Miškovských, v Chrásteckém Dvoře a u Bessarbáků.

Nutno zaznamenati, jak krásně se uplatnila o letošních žních sousedská výpomoc. O těchto letošních žní snad nikdo z občanů nezahálel a každý o žních pomáhal jak jen mohl. Celá obec držela pohromadě, táhla za jeden provaz a každý se snažil a rád pomohl tomu, kdo pomoci nejvíce potřeboval. Sousedé si pomáhali na poli při sečení, při vázání, ale hlavně při mlácení, takže se u nás přes skutečný nedostatek pracovníků v některých statcích, všechny žňové práce dobře a včas ukončily.

O letošních žních brzdil výmlat obilí nedostatek proudu, takže nebylo možno, aby všecky mlátící soupravy v obci se nalézající mlátily najednou. Zemědělci se museli střídat.

A i to bylo krásné, že všichni rolníci ochotně všem, kdož jim pomáhali, neplatili penězi, ale obilím, takže každý měl alespoň ten g pšenice, který si dal na mlýně na Dražicích semlít, aby měl pro rodinu na přilepšenou a jen proto někteří zemědělci těžko plnili předepsanou povinnou dodávku, že mnoho obilí přenechali těm, kdož jim pomáhali nebo jiným svým známým.

A bylo by nevděčné nezaznamenati že bylo u nás ve Zdětíně skutečně jen málo těch zemědělců, kteří požadovali za obilí přemrštěné ceny.

Nejvíce obilí se rozešlo ve statku u Čančíků a u Vernerů. V tomto roce např. u Čančíků bylo přenecháno našim lidem ve Zdětíně a jejich známým ve městech skoro 100 g pšenice, mimo obilí krmného. Z toho mnoho bylo rozdáno úplně zadarmo, ostatní za normální výkupní cenu.

A jak to bylo možné? Dělalo se to tak, že při hlášení osevních ploch se udala menší výměra osevních ploch obilí než byla ve skutečnosti a udala se větší plocha traviček, jetele, případně řepy. Náhodou všechny tyto podvody a hlášení falešných osevních ploch prošly, nebyly objeveny a tím získáno přebytečné obilí, které mohlo být přenecháno našim českým lidem.

Tyto podvody s hlášením falešných osevních ploch se prováděly po celou dobu trvání války a věděl o nich pouze pisatel této kroniky, který na obecním úřadě vedl za války agendu soupisu kultur a osevních ploch, a jednotliví zemědělci. A přesto, že se dály v tak velkém měřítku, nikdy u nás Němci na nic nepřišli. Musíme říci „bohudíky“, neboť jinak by bylo mnoho zemědělců skončilo v koncentráku nebo i na šibenici.

4. srpna v pátek odpoledne přihnala se náhle silná bouře s prudkým lijákem. Blesk zapálil chlévy a stáje v bývalém Koulově statku čp. 14, kde hospodařil německý přesídlenec Bessarábec Josef Hoffman. Všechen dobytek se podařilo z chléva i stáje vyvést.

Nad chlévy bylo uloženo seno, které se dlouho dusilo, než vyšlehly plameny. Proto se podařilo hasičům, kterých se sjelo mimo domácích velmi mnoho (nové a Staré Benátky, Carborundum, Sedlec, Dražice, Chotětov, Horky), a podařilo se jim uhájit sousedící špýchary a budovy u Svačinů a domovní u Koulů.

Zásoby sena shořely, ze stáje a chlévů zůstaly jen zdi, ale ještě v srpnu se začalo se stavbou a to proto, že tu hospodařil Němec, takže do zimy už byly stáje a chlévy pod střechou.

V měsíci srpnu nás překvapovala jedna událost za druhou. Sovětská armáda narážela tvrdě na severu na hranice východního Pruska, ve středním úseku obešla Varšavu, v níž bojovali polští vlastenci a na jihu pronikla Rumunskem.

Kolem 10. srpna byly v našem okolí rozhozeny letáky, vybízející k utvoření partyzánských tlup. V jiných letácích se naši lidé vyzývali, aby prováděli sabotáže všude, kde jen Němcům může vzniknout jakákoliv škoda. Nejvíce sabotovali naši železničáři tím, že sypali písek do ložisek vagónů, navrtávali cisterny s benzínem a pod. Však jich také bylo odvezeno do koncentráku.

Až z českomoravské vysočiny se k nám dostaly zprávy o tom, jak tam řádí naši partyzáni, jak už vykolejili celé vlaky odvážející střelivo, zásoby a zbraně na východní frontu a jak potrestali ty zrádce, kteří se dali do služeb nenáviděných Němců.

O existenci partyzánských oddílů jsme se dozvěděli i z londýnského rozhlasu, kde pod smluvenými hesly se tyto oddíly i ostatní ilegální skupiny dorozumívaly a to nás tolik utvrzovalo ve víře, že snad již tento rok bude Hitler poražen, a mnozí z našich zdětínských občanů věřili, že už o letošních vánocích budeme svobodni.

Je zajímavé, že veškeré kontroly, povinné dodávky, totální nasazování a shánění životních potřeb už naše občany přestalo rozrušovat, ale hlavní zájem se začal soustřeďovat k událostem na frontách a k vnitřním poměrům, hlavně k hospodářské situaci v závodech, k poměrům v samotné armádě a pod.

Poslech zahraničního rozhlasu, ať z Moskvy či Londýna, stal se denní potřebou a každý den si již sousedé, např. ráno při odvádění mléka na obecní váze, sdělovali nejnovější zprávy, které již přinášely naprostou jistotu, že konec utrpení se blíží, že je už na dosah, Němci, že melou z posledního.

Přitom jsme si nezastírali, že můžeme ještě hodně zkusit a vytrpět, neboť jak se říká: „Když kobyla dodělává, nejvíc kope.“

Dobrá nálada rostla den ze dne.

Po 12. srpnu k nám pronikly zprávy o protiněmeckých nepokojích na Slovensku a o tom, že tam bylo vyhlášeno stanné právo a Němci že Slovensko obsazují a Slováky odzbrojují.

Radost způsobila nová zpráva, že spojenci vytvořili druhou invazní frontu u Toulonu, kde se vylodili 15. srpna a vytlačují Němce z Francie a že se ke spojencům všude přidávají vlastenecké francouzské jednotky. Francouzští vlastenci dobyli 23. srpna Paříže.

Ve čtvrtek 24. srpna kolem poledne ohromilo nás hrozné dunění a strašná detonace. Asi za půl hodiny potom přelétly přes Zdětín ve značné výšce silné svazy spojeneckých (anglických a amerických) letadel, která se za slunečného srpnového dne krásně leskla, takže jsme je mohli počítat.

Tušili jsme, že tyto svazy provedly bombardování u nás v Čechách navečer, kdy směrem od Nymburka se přihnaly ohromné mraky hustého dýmu nás v tom utvrdili. Ale to se již vrátil domů p. Ladislav Verner, autodopravce z čp. 84, který vyprávěl, že byl právě v Kolíně, když letadla provedla hrozný nálet na tamější rafinerii a bomby padaly až na Velký Osek. Bylo to prý strašné. Pan Ladislav Verner vyprávěl:

„Osudného dne jsem byl v Kolíně v továrně na výrobu drasla a jedů. Když jsem naložil náklad, odjížděl jsem. Za náměstím mě zastavilo houkání sirény, která ohlašovala letecký nálet. Do krytu jsem však neběžel, zůstal jsem ležet v kabině auta na podlaze. Byl jsem vzdálen asi 1 km od míst, kde dopadaly bomby. Byla to hrozná chvíle, a nechtěl bych již nikdy podobnou chvíli prožít.“

Druhého dne jsme se ještě dozvěděli, že téhož dne byly bombardovány, a to opět těžce, Pardubice.

Národ přinášel oběti za svobodu a budoucnost.

Toto bombardování nás konečně donucovalo k tomu, abychom vážněji přemýšleli o protiletecké obraně. Žerty, se kterými jsme bombardování zatím přijímali, přecházely.

Byli ovšem i zlomyslníci, kteří šířili různé poplašné zprávy, např. že londýnský rozhlas hlásil, že bude bombardován vojenský tábor v Milovicích, továrna Karbo, elektrárny v Dražicích, Mladá Boleslav, apod.

Zprávy se šířily velmi rychle a nikdo ani nepřemýšlel o tom, že je nesmyslem, aby se místa, která mají být bombardována, napřed ohlašovala.

Naši lidé byli už předráždění a tak se stalo, že se věřilo i zprávám tak nesmyslným jako byly povídačky o řádění „pérového muže“, když už se přestalo věřit v jakéhosi „rozparovače“, který prý řádí v Praze.

Zkrátka všelijaké historky vznikaly a naši někteří lidé jim ve své hlouposti skutečně věřili. Některé jsme marně přesvědčovali, že jsou to skutečně jen vymyšlené povídačky sloužící k zastrašování, a aby uznali, že nemůže něco takového existovat.

V úterý 29. srpna již v noci jsme ze zahraničního rozhlasu uslyšeli překvapující zprávu.
Na Slovensku, kde již od 12. srpna trvalo stanné právo, nastalo národní povstání. Slováci utvořili vojenské jednotky, které začaly otevřený boj proti Němcům. Střediskem byla Bánská Bystrica. K povstání se přidávaly celé pluky slovenského vojska v jednotlivých městech, ale i stovky, ba tisíce z civilního obyvatelstva. Zkrátka celý národ povstal proti fašistickým vetřelcům a odčinil potupu, do které národ přivedl zrádný „prezident“ Tiso.

Již druhého dne jsme někteří objevili tajnou slovenskou vysílačku povstalecké armády, která podávala přesné zprávy o jednotlivých akcích, bojích a počátečních vítězstvích nad Němci.

V duchu jsme jim drželi palce, v duchu jsme jim přáli, aby se jim podařilo zničit divize, které Němci proti slovenským vlastencům vyslali. Věřili jsme, že spojenecká letadla je budou zásobovat zbraněmi, střelivem a potravinami, jak jsme ze zahraničního rozhlasu odposlouchali.

ýsledek žní byl v tomto roce skutečně uspokojivý,
úroda byla pěkná, zvláště pšenice a ječmen.

Však také stanovené kontingenty byly tak vysoké, jaké nebyly v nikdy v předešlých letech války. Vždyť jen chlebové obilí se mělo dodat 3 600 q. Máku 115 q a kontingenty sena, slámy a krmného obilí byly rovněž vyšší než loni.

Zemědělská komise si byla plně vědoma toho, že kdyby se měly všechny povinné dodávky splnit, nezůstalo by zemědělcům ani na samozásobitelské dávky a na osev, přesto, že úroda v tomto roce byla pěkná.

Povinná dodávka u chlebového obilí činila 5,75 g z korce.
Úroda brambor byla také velmi pěkná, ale povinná dodávka činila mimořádnou dodávku 250 g ještě dalších 3 300 g na obec. Když zemědělská komise propočítala dodávku na jednotlivé zemědělce, činila dodávka 25,60 g brambor z jednoho korce. A bylo nařízeno přísné vymáhání.

Do konce října obec Zdětín dodala již 22 vagónů, ale okresní úřad trval bezpodmínečně na splnění celého kontingentu, t.j. 33 vagónů.

Situace byla hrozná. Zemědělci se dodávkám bránili, jak jen mohli, oddalovali jejich plnění pod různými záminkami, neboť byli již pevně přesvědčeni, že se blíží konec německého řízeného hospodářství, že konec války může přijít náhle a proto se snažili jak jen mohli zachránit co nejvíce z letošní úrody pro český národ.

Počet vlaků na drahách byl opět snížen. Na naší trati jezdili denně dva vlaky do Prahy (ráno a večer) a dva vlaky na Mladou Boleslav – Turnov (ráno a večer). Všecky, zvlášť hlavní tratě, byly přetíženy vojenskými vlaky.

Doprava autobusová, pokud nesloužila dopravě dělnictva do továren, byla zastavena.
Přišel rozkaz, aby se odevzdaly všechny pneumatiky, všem spotřebitelům byl zabaven benzin.

Od 1. září se začalo provádět Goeblesovo totální nasazování. Poněvadž zásoby materiálů byly u dna, nemělo celé toto počínání jiného smyslu, než vyvolat všeobecné otrávení.

V září se ovšem běh válečných situací poněkud zastavil, ačkoli první týden se fronty posunovaly skutečně bleskově.

Sovětská armáda likvidovala německou armádu v Estonsku, docílila přes Rumunsko spojení s Titovou partyzánskou armádou v Jugoslávii a bránila odchodu německých vojsk z Řecka.

Zprávy ze Slovenska nás však velice zneklidňovaly. Ačkoliv se sovětská armáda snažila u několika karpatských průsmyků proniknouti na Slovensko a navázati styk s naší československou armádou, tato snaha byla marná, následkem čehož se naši museli zoufale bránit proti přesile Němců.

Brambory se ještě sklidily za pěkného počasí, ale od poloviny října začalo deštivé počasí, právě v době, kdy se začalo se sklizní řepy. Ta se velmi špatně dobývala, lidé mnoho zkoušeli, protože neměli dobré boty a někteří ani šaty. Vše staré, co každý měl, hlavně z řad deputátníků, již donosil a nové se špatně shánělo. A pak jakostně to byly opravdové hadry.

Po několika dnech stálého deště byla pole úplně rozbahněná, na těžkých půdách voda stála. Odvoz řepy byl z některých polí naprosto nemožný. Lidé i zvířata hrozně zkusili.

Řepa se musela odvážet z pole jen po hromádkách k cestám nebo k silnici, kde se vozy teprve dokládaly. A i když se naložila na vůz hromádka, vozy se bořily po nápravy.

Již mnoho roků nebyl tak hrozný čas při sklizni cukrovky jako letos. Nebylo dne, aby silně nepršelo. Lidé na polích dlouho nevydrželi, neboť byli brzy promoklí, bylo jim zima a museli se jít domů převléci a ohřát. Nejen pole, ale i cesty v polích byly zcela rozbahněné. Do vozů se zapřáhaly dva páry koní a ještě nemohly často vyjet.

Měsíc říjen byl celkem měsícem zklamání.

Na západě se spojenecký nápor zastavil v bojích o jižní Holandsko.

V Itálii se fronta úplně zastavila.
Bylo zcela obdivuhodné, že Němci mohli tak dlouho odolávat.

Jedině na východě sovětská armáda stále postupovala, zvláště na jižním úseku.

15. října chtělo Maďarsko kapitulovat, ale Němci tam vtrhli, změnili vládu a donutili zbytky maďarské armády, aby bojovala po jejich boku dále.

V Jugoslávii dobyli Rusové ve spojení s Titovou armádou Bělohradu. Na severu vtrhla sovětská armáda do východního Pruska.

Hitler posílá ze zoufalství na frontu poslední rezervu tzv. „lidobraní“
t.j. všechno obyvatelstvo od 16 let.

Naše radost z osvobození Podkarpatské Rusi byla však kalena zprávami o decimování naší armády na Slovensku. Měli jsme tam dvě divize proti trojnásobné přesile. Naši museli proto pouštět jedno místo po druhém a stahovat se stále více na východ do hor. Bojovalo tam kromě Slováků mnoho Čechů, kteří tam nadšeně přebíhali z Moravy. Odolávali houževnatě již 2 měsíce, ale pomoc nepřicházela.

28. říjen – pevně jsme na počátku tohoto roku doufali – ale nesplnilo se. Jinak uplynul klidně a bez událostí. Musíme být trpěliví, doufat, věřit, den osvobození se již nezadržitelně blíží. O tom nás přesvědčovali představitelé naší vlády v zahraničí. Každé jejich slovo bylo pro nás posilou.

Nálety nepřátelských letadel z Benátek byly hlášeny téměř denně.

Děti, které chodily do měšťanské školy (Němci jí říkali hlavní škola – Hauptschule) v Benátkách, trávily většinu času v krytu (sklepy pod zámkem). Sotva se začaly učit, už bylo hlášeno letecké nebezpečí, za chvíli sirény oznamovaly nálet, běželo se do krytu, kde zůstávaly se svými učiteli často dvě, tři hodiny a po odhoukání konce náletu odcházely domů. Učení ve školách nestálo za nic, žáci byli již ze všeho také otráveni, zvláště když tolik hodin týdně se museli učit nenáviděné němčině.

Smutnou náladu zvyšovaly zprávy o zvyšujícím se bombardováním na našem území v Čechách a zejména na Moravě, kde prý silně bylo bombardováno Brno a Zlín.

Němci začali s novou propagandou, aby pozvedli skleslost a malomyslnost v řadách civilního obyvatelstva armády.

Když angloameričané zničili hnízda, odkud byly vystřelovány střely V1, začali užívat nového vražedného vynálezu V2. Mnoho jsme o nich nevěděli, jen to, že jsou rychlejší než zvuk, létají v hrozných výškách a po dopadu mají obrovskou trhací schopnost. Londýn byl jimi ničen po několik týdnů.

V odvetu zvýšili spojenci nálety na německá města, Němci však v odvetu nemohli bombardování provádět, měli již katastrofální nedostatek benzinu.

V neděli 19. listopadu přeletělo přes Zdětín několik svazů angloamerických letadel, ale neslyšeli jsme, že by byly někde u nás shodily bomby.

Počasí bylo čím dále tím horší. Situace se stávala až zoufalou. Lidé neměli už co na nohy do strašného bláta, hlavně v polích pršelo denně skoro 2 měsíce.

Teprve v týdnu od 13. listopadu do 18. listopadu dokončili odvážení řepy Ing. Václav Čančík z čp. 3, Jaroslav Svačina z čp. 13 a Václav Suldovský z čp. 9.

Mnoho řepy však zůstalo ještě na poli německým rolníkům – Bessarábcům a to nejvíce Leo Müllerovi z čp. 15, Pavlu Welischovi z čp. 32, ale nejkritičtější situace byla v Chrásteckém Dvoře, kde si německá vnucená správa (Bössenberg z Benátek) vyžádala pomoc armády a tak tam pracovalo 70 vojáků a mnoho studentů, ale nic platno, ani ti na to nestačili.

Z těchto důvodů nařídil tak okresní hejtman – Landrat z Brandýsa n. L. pracovní povinnost pro Chrástecký Dvůr na sklizeň cukrovky a to s okamžitou platností od čtvrtka 23. listopadu pro všecky zdětínské občany, pokud nemají svého stálého zaměstnání a to na tak dlouho, dokud všechna řepa nebude sklizena, to znamená sházena a osekána.

Výběr občanů, na které se pracovní povinnost vztahovala, provedli podle policejních přihlášek a podle kmenových listů potravinových sami četníci z Benátek n. Jiz., kteří také denně kontrolovali, zda se pracovní povinnost plní.

Naši občané byli tímto nařízením skutečně otráveni, každý se snažil této práci vyhnout, jak jen mohl. Občané se snažili dostat lékařské vysvědčení, hlavně ženy, aby jen na tu dřinu nemusely. Naštěstí pracovní povinnost trvala jen tři dny a to od čtvrtka 23. listopadu do soboty 25. listopadu, kdy bylo shazování a osekávání skončeno.

Připomínám, že četníci z Benátek, ať to byl velitel Chuchel, nebo strážmistr Juračka, i ostatní se chovali velmi slušně, nikoho neudali a snažili se zařídit vše tak: aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Však se také nikdy na ně nezapomnělo, o honě dostal každý pořádného zajíce a i jinak jim občané pomáhali. Hlavně mladí se nikdy netajili protiněmeckým smýšlením a pomáhali všem, jak jen mohli. Varovali, upozornili nás na obecním úřadě na vše, co se jim podařilo zjistiti.

Protože cukrovar ve Starých Benátkách dokroužil již ve čtvrtek 16. listopadu, musela se zbývající řepa, která zbyla ještě na polích odvážet do cukrovaru v Horkách.

V sobotu 25. listopadu zbývalo odvést ještě 1 000 g.

V pondělí 27. listopadu nastal však náhlý obrat v počasí. Přestalo pršet, vyjasnilo se a toho dne byl první přímrazek. Z pondělí na úterý byl první mráz a to 6°C pod nulou.

V sousedním Chotětově, kde rovněž jako ve Zdětíně hospodařilo několik německých přesídlenců, zůstalo mnoho cukrovky v zemi a ta zamrzla. Ani pracovní povinnost tam vyhlášená nestačila ji sklídit.

Nutno zaznamenati, že v Chotětově byla zřízena německá obecná škola, do které chodily i děti zdětínských německých rolníků – Bessarábců.

V noci ze čtvrtka na pátek 1. prosince kolem půlnoci dostavili se do naší obce četníci s rozkazem, aby všichni muži od 18 let se okamžitě shromáždili na návsi a osoby, které měly právo držet loveckou pušku, ozbrojily se jí a všichni museli nastoupit k prohledání celého katastru obce. Nepřátelská letadla prý vysadila parašutisty a občanstvo je mělo hledat a schytat.

Obecní strážník Josef Martinovský boucháním na okno budil jednotlivé občany, kteří se rozešli po jednotlivých částech katastru obce.

Asi hodinku jsme pochodovali v polích, přirozeně, že jsme nikoho nenašli a nalézti nechtěli a šli jsme si zase klidně lehnout.

V duchu jsme měli z tohoto rozkazu nesmírnou radost, neboť ze všeho jsme vytušili, jaký panický strach Němce již zachvacuje. Vtipů a poznámek padlo dost a dost. A jsem přesvědčen, že kdyby se bylo na nějakého parašutistu přišlo, že by se mu bylo všemožně pomohlo, jen aby se nedostal do německých rukou.

Takové rozkazy se ještě několikrát opakovaly, ale to už naši občané ani neposlechli a hledat do polí nešli. Strážník Martinovský pak jen telefonicky ohlásil, že tolik a tolik občanů prohledalo katastr, všechny stohy, kůlny a stodoly, ale výsledek že byl záporný. A tím to bylo odbyto a nic se nestalo.

Měli jsme sice někdy strach z místních Němců, a to hlavně z Pavla Wilische z čp. 32 zavilého nacisty, aby nás neudal (hlavně obecního starostu Josefa Malého, který se k němu choval vždy jen odměřeně a jednal s ním jen úředně), že takováto německá nařízení občané zkrátka ignorovali, aby to německé úřady nepovažovaly za sabotáž. Naštěstí k tomu však nedošlo.

Už jsme se prostě přestali bát a cítili jsme, že i Němci sami ze své brutality slevili a byli mezi nimi dokonce takoví, kteří už nevěřili ve vítězství Říše a Hitlera. U nás to byl např. přesídlenec Josef Hoffman z čp. 14 (u Koulů), který ze zdětínských tří Basserbáků byl nejrozumnější, národnostně snášenlivý, a který pisateli této kroniky dal při náhodném setkání vždy najevo, že je přesvědčen o špatném jejich konci.

To, že polevil strach, se nejlépe poznalo při povinné dodávce hus, kachen a ostatní drůbeže. Přesto, že se mělo ze Zdětína dodat na 120 hus, asi 50 kachen a 20 krůt, dodáno bylo pouze asi 40 hus a ostatní zůstalo nedodáno. Všichni zemědělci počítali již s tím, že to musí brzy prasknout, že jim drůbeže zůstane a nic se jim nestane.

Ceny hus na černém trhu dosahovaly neuvěřitelných cen. Hladová husa se prodávala za 1 000 K i více, vykrmená pak za 2 000 K až 3 000 K, podle velikosti a váhy.

V pátek 8. prosince se vrátil ročník 1924 z totálního nasazení v Říši. Toho dne se vrátilo do svého domova ve Zdětíně Věra Borodinová, dcera deputátníka od Štelovských z čp. 7. Vrátila se živa a zdráva k velké radosti svých rodičů. Všechny letecké nálety, kterých v Říši zažila celou řadu, šťastně a bez nejmenšího úrazu přežila. Všichni jsme jí šťastného návratu přáli, byla to velmi hodná dívka.

6. prosince byl vydán zákaz koncertů místních kapel. Němci se patrně báli už i českých písní, které naše kapely hrály, aby dodávaly sílu a náladu českým lidem v jejich utrpení.

8. prosince nařízeno okamžitě dodat 16 kusů hovězího dobytka o váze 5 000 kg
a 175 kg vepřového. Dodací den byl 27. prosinec 1944.

Současně byla zemědělská komise upozorněna,
aby zařídila splnění kontingentu drůbeže.

V sobotu 9. prosince přišel rozkaz o totálním nasazení ročníku 1921, 1922 a 1923 ze zemědělství na zákopové a opevňovací práce a to na dobu 10 týdnů. Toto nařízení způsobilo opět vzrušení ve vsi. Tento rozkaz postihl ze Zdětína Václava Horčice z čp. 47, narozeného 17. ledna 1921 ve Zdětíně.

Václav Horčic nastoupil v pátek 15. prosince 1944 na zákopové práce do Dolních Rakous, kam se přes Maďarsko blížila sovětská Rudá armáda. Pracoval na kopání zákopů v Halbturnu – Pandorfu – Neudorfu na okrese Bruck nad Litavou v Dolních Rakousích.
Bylo to opravdu utrpení pro naše hochy.

Podle vyprávění Václava Horčice, bydleli tam celou zimu ve stodolách po 80 – 100 lidech pouze pod jednou přikrývkou pod rozbitou střechou nad hlavou. Strava byla bídná a to často jen krajíček chleba denně a tuřínová polévka. Přilepšení nastalo jen tehdy, když přišel balíček z domova.