Rok 1918

Nový rok 1918 je stále ve znamení války. Záležitosti českého národa staly se předmětem jednání v širokém světě, samostatnost Česka uznává se v Americe, Anglii, Francii, jen ne v Rakousku. Politické poměry se vyznačují tím, že se sjednocují české politické strany. Spisovatelé, profesoři, obchodníci, vydali provolání pro jednotnou politickou stranu. Národní socialisté jsou pro spojení se sociálními demokraty a všichni solidárně pro samostatnost českého a slovenského národa.

O výsledcích vražedné války mluví čísla: dosud padlo 9 750 000 mužů, raněno 24 milionů, z nichž je 11 milionů trvalých invalidů. V tom nejsou počítány oběti tuberkulózy z hladu.

Nový rok začal krutými mrazy a vánicemi. Napadly spousty sněhu. Silnice byly silně zaváty, musely se prohazovat. Domácnosti bez uhlí, bez mouky, některé bez chleba a brambor.

K novému roku přáli si občané vzájemně pouze jedno: Aby už skončila strašná válka se vší tou bídou a hladem, aby rok 1918 znamenal konec Rakouska.

Všichni občané v to pevně věří.

Obuvníci a krejčí vůbec nepracují, ani spravovat nemohou, protože nejsou nitě, kůže. V hospodách také není co prodávat. Pivo, které mají u Doušů nebo u Beitlerů jednou za čas, vaří se pouze 4%.

Byly vylepeny vyhlášky, že se dostaví k odvodům hoši, narozeni v roce 1900!

Černý obchod stále se rozrůstá. Ceny hrozně stoupají. Vajíčko se prodává za 1 K, 1 kg vepřového masa pod rukou je za 30 K, máslo rovněž. Ale přitom není nic k dostání. Za peníze už nechce nikdo prodávat, existuje už jen výměnný obchod.

Vánoční prázdniny na školách byly prodlouženy do 13. ledna.

Naprostý nedostatek uhlí způsobil, že se mohla vytápět ve škole jen jedna světnice, ve které se všechny třídy střídaly, takže žáci chodili do školy jen 2 dny v týdnu.

Na VII. válečnou půjčku bylo ve Zdětíně upsáno 28 000 K. Agitaci a upisování vykonal opět učitelský sbor.

Přišlo nařízení, kterým se snižuje dávka mouky na polovic, totiž 250 g t.j. ¼ kg na osobu a týden. Toto snížení mělo za následek protestní stávky ve městech.

Hladem trpí i vojáci. Nejhůř jsou živeni ve vnitrozemí. Ti, kteří přicházejí na dovolenou vyprávějí, že ráno dostanou odvar z pražené řepy tzv. „káva“, v poledne zavařená voda, což má být polévka a vojáci tomu říkají „zupa“, k tomu kousek hovězího masa veliký jako dva prsty a jeden brambor – večer „zupa“ z vypláchnutých kotlů a malá šiška špatného chleba na 5 dní.

Radostný ohlas způsobilo uveřejnění české „velezrádné“ deklarace tříkrálové českých poslanců říšské rady.

„Národní listy“ byly na dobu 14 dnů policejním ředitelem zastaveny, ale Český poslanecký svaz se proti tomu postavil, pohrozil důsledky a tak za dva dny znovu vyšly.

Mýdla je naprostý nedostatek, je samý písek a proto se vaří po domácku. Jinak se prodává 1 kg za 40 K.

V únoru aprovizace uvázla skoro úplně. Pekaři nedostávají mouku a proto obecní chléb se prodává se zpožděním 4–6 dnů, někdy už vůbec ne. Maso zmizelo z krámu. 1 kg pšeničné mouky se prodává za 15–20 K, brambory se platí 1,40 K, mrkev 1,80 K, cibule 8 K, zelí 2 K. A šťastni ti, kterým se podaří za tyto ceny potraviny sehnat.

Byly zavedeny úřední lístky na obuv, ale také na oděvy, kterým se říká „šatenky“. Dámské střevíce stojí 160–200 K, mužské 200–300 K, zimník 1 000 K.

Naši čeští lidé byli vždycky vynalézaví a proto nedostatek různých potravin získávali náhražkami, které si sami vyráběli.

Pivo v roce 1918 už skoro nebylo a tak se v mnohých domácnostech vařilo „černé pivo“ z cukrovky, chmele, cukru, byly různé recepty. Někomu se podařilo uvařit zvláště chutné (u Štelovsku).

Cikorka se dělala ze sušené cukrovky, z různých starých tuků se vařilo mýdlo, každá domácnost měla „pražírničku“ ve kterých se pražilo žito, aby byla žitná káva, která již v obchodech nebyla. Nedostatek cukru se dále nahrazoval vařením sirupu z cukrovky, když už nebyl často ani cukerin, který sem vozili Němci z pohraničí, kteří ho pašovali z Německa. A pekl se skoro všude perník, když už jiné sladkosti nebyly.

Domácnosti si pořizovaly domácí šrotovníky, i ruční, kde se šrotovala pšenice i žito a pak přesíváním se získávala mouka, když bylo nebezpečné semlít ve mlýně. Nedostatek chleba způsobil, že se pekl skoro v každé rodině třeba jen v troubě, když v domě neměli pec. Hlavně, když bylo obilí.

Nutno říci, že celkem bylo mezi lidmi dost peněz. O to se rakouská vláda přičinila tím, že tiskla bankovky jak potřebovala a tak se pomalu stávaly bezcennými papíry, za které už nikdo nechtěl nic prodat a výměnný obchod trval dále.

Bezcennými „matyldami“ si někteří jednotlivci, kteří jich zvláště měli hojnost, zapalovali v povznesené náladě cigarety.

Ženy, jejichž muži byli na vojně, dostávaly měsíčně podpory na sebe a na děti. Vyplácel je obecní úřad. Rovněž vdovy a invalidé brali podporu, takže o peníze nouze nebyla.

Loupeže a krádeže se množí, není bezpečnosti. Lidé se bojí vycházet v noci sami. Bojí se přepadení. V obci, mimo ponocného, byly zavedeny noční hlídky z těch, kteří zůstali doma, ale to nepomohlo.

8. března přišlo nařízení, že učitelé nesmějí působit při nepřiměřených úkonech jako jsou rekvizice. Nutno připomenout, že až na malé výjimky, chovali se učitelé při těchto nepříjemných úkonech vždycky čestně jako praví vlastenci a snažili se vždycky pomoci a zatajit, co se dalo.

9. března 1918 zemřela paní Anna Kavková, industriální učitelka, choť řídícího učitele Josefa Kavky, která působila na zdejší škole 40 let, t.j. od roku 1878. Byla vzornou vychovatelkou dívčí mládeže a její sociální cítění se projevilo tím, že dlouhou řadu let vyvářela zcela nezištně polévky pro přespolní a chudou mládež.

Keťasení, lichva bujely čím dál tím víc. Ti, kdo měli takové svědomí, prodávali potraviny (hlavně tuky, mouku) za úžasné ceny, nebo vyměňovali za různé látky, prádlo, ale hlavně i šperky. Lidé z měst se z hladu zbavovali i těchto pro ně cenných věcí, jen aby sehnali pro sebe a hlavně děti co do úst.

A tak jedni chudli a druzí bohatli. Byli všude, i ve Zdětíně takoví váleční zbohatlíci, kterým se říkalo „keťasy“ a kteří nevěděli co za nakeťasované peníze koupit a jakým způsobem je utratit.

Radostnou náladu vzbudila slavná přísaha všeho lidu československého, kterou pronesl dne 13. dubna 1918 v Obecním domě v Praze na valném sněmu českých poslanců, zástupců obcí a spolků literárních, politických atd. náš velký spisovatel Alois Jirásek.

Závěr přísahy přímo podněcoval k odboji každého věrného a poctivého Čecha. Závěr zní: Zůstaneme, kde jsme stanuli! Věrni v práci, věrni v zápase, věrni v utrpení, věrni až do hrobu! Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa! Zdráv buď, národe československý!

Přísaha byla opisována a rozšiřována do všech rodin ve Zdětíně.

„Praská to – praská,“ zatím důvěrně si říkali lidé ve Zdětíně. A měli k tomu jasné důvody. Celkový politický a hospodářský život to prozrazoval. Rekvizice už stíhala jedna druhou. Jedna přišla rekvírovat obilí (rekvírovalo se už i osivo) druhá dobytek.

Ale naši hospodáři se už přestávali bát a obilí a dobytek dávali už jen z donucení pod nasazenými bodáky četnictva nebo vojáků. A nadávali před úředními orgány na poměry a jednání tak, že ještě loni by z toho koukala šibenice. Bylo vidět, že všechny úřední komise a orgány se stávají pomalu, ale jistě bezmocnými. Občané viděli, že je všechno před hrozným krachem.

Poměry v roce 1918 už byly hrozné. Nebylo pracovních sil k polním pracím, nedostávalo se hnojivo, zvláště nebyl ledek, nebylo osiva, nebylo potahů. Ve stájích byly ubohé stavy dobytka, poloviční než před válkou a výsledkem byl naprostý nedostatek mléka a másla.

Důsledkem pak bylo šíření tuberkulozy z podvýživy. Široké vrstvy českého lidu hrozně strádaly a žily v bídě. Nebylo k dostání prádlo, šatstvo, obuv. Dělat se šlo jen za živobytí, řemeslníci pracovali také jen za obilí, mouku, apod.

Přísné rekvisice měly za následek, že byl někde nedostatek i v hospodářství. Tato bída pak působila, že se kradlo. Krádeže se úžasně šířily. Kradlo se na polích, v bytech, na poštách, na drahách. Počet vlaků byl omezen na nejnutnější míru a hrozné návaly byly pak příčinou tohoto omezení.

Všude se projevuje hrozná demoralisace, která přechází v naprostou anarchii a to všude v obcích, okresech, ve státě a hlavně v armádě.

Vojáci se z dovolených už nevracejí ke svým útvarům do posádek a do fronty. Buď čekají až pro ně přijde četník nebo se schovávají buď doma na půdách v seně a slámě, v různých krytech nebo utíkají do lesů, kde tvoří odbojné skupiny tzv. „zelené kádry“ jak už přišly do Zdětína zprávy z lesů od Mšena a Kokořína.

Od 15. dubna byl opět zaveden letní čas, který měl trvat až do 15. září t. r. Mimo školy se jím skoro nikdo neřídil, hlavně ne venkov.

Nedostatek masa je příčinou, že se značně rozšířil ve Zdětíně chov domácího drobného zvířectva a to hlavně králíků, hus, kachen a slepic. Není rodiny, která by něco nechovala, nějaké krmení se sežene. Je to boj proti hladu a bídě.

Dobrou náladu způsobily zprávy z Prahy o májových oslavách dne 1. května, které se staly mohutnou manifestací českého lidu ve znamení národním. Průvodu se zúčastnilo 200 000 občanů. Všude v továrnách, v kancelářích, v obchodech, byl všeobecný klid. Národ i dělnictvo, všude manifestovali za samostatnost.

Konečně se také ozvali Slováci, kteří přijali doma sebevědomou rezoluci a přihlásili se v ní k československé rodině. V Praze tábory lidu se konaly za povznešené nálady.

Na VIII. a to poslední válečnou půjčku byo upsáno již jenom 6 100 Kč. Agitací a upisováním po domech byly pověřeny učitelky Ludmila Ledererová a Marie Jelínková.

Na mládeži se projevily nejvíc důsledky války. Děti se vyhýbaly návštěvě školy a raději se toulaly. Otcové byli na bojišti a matky následkem práce, která spočívala jen na nich, následkem starostí o výživu svých dětí, nemohly se výchově plně věnovat a tak děti byly často odkázány samy na sebe a následky se projevily. Mládež se toulala dlouho do noci po návsi a povykovala, takže občané neměli po těžké práci klidného spánku.

Chudoba mnohých rodičů způsobila, že posílali své děti na žebrotu, do lesa na dříví a na různé drobné krádeže. Děti musely pomáhat rodičům vydělávat. Byly přijímány, přestože měly navštěvovat školu, do práce v továrně „Silvia“ v Nových Benátkách a marné byly stížnosti školní správy a způsobily jen mnoho nepříjemností.

Děti školou povinné chodily od května do října pracovat na pole, aby si něco vydělaly na přilepšenou. Úřady to trpěly, protože byla zajišťována výživa pro vojsko a říši. Poskytovala se úleva, účast dětí na polních pracích se musela ve škole omluvit.

Nejhorší poměry nastaly v rodinách, kde matky byly lhostejné k tomu, co jejich děti dělají a které ze ziskuchtivosti nutily své děti ke krádežím a děti si pak dělaly, co chtěly a vůbec své matky neposlechly.

Otcové byly v takových rodinách většinou na vojně nebo v zajetí a matky dokonce dávaly svým dětem zlý příklad. Některé ženy ve Zdětíně měly dokonce milostné poměry s válečnými zajatci (Srby, Rusy, Italy), kteří byli ve statcích na zemědělských pracích a tato nevěra špatně působila na mravy a chování mládeže.

V tomto roce nebyl v obci obecní strážník, obecní orgány ani místní školní rada neprojevily dostatek přísnosti proti všem těmto zlořádům a proto naprostý úpadek morálky se musel dostavit.

Ale ani učitelé nemohli se řádně věnovat výchově svěřených dětí, protože byli přetíženi pracemi všech válečných úkonů.

Počet domů ve Zdětíně činil v roce 1918 celkem 130.

Situace se stále zhoršuje. Bída a hlad, hlavně ve městech, zuří příšerně. Zásobování úplně selhalo, chleba a mouky se nedostává již několik týdnů.

Stovky lidí z měst, hlavně z Prahy, přijíždí do Zdětína pro nové brambory a s batohy nebo pytli na zádech pospíchají na stanici Chrástecký Dvůr, kde je však často pronásledují četníci. Jsou proto schovaní a když přijede vlak, nastává hrozný boj o místo a tlačenice. Vlaky jezdí přímo přecpány. Lidé se nemožně tlačí na plošinách, na schůdkách a někteří odvážlivci vylézají i na střechy.

Kontrol a četníků se již lidé přestávají bát a nenechávají si zabavit to, co těžko sehnali pro své děti. Dochází k půtkám žen s četníky a kontrolory a mnohý z nich, je-li hrubý, byl napaden od zoufalých žen. Množí se nervozita, přecházející často v šílenství.

28. července připomněli jsme si smutné čtyřleté jubileum války, jaké svět před tím nepoznal. Jak těžkých trestů by si zasloužili původci tohoto děsného vraždění miliony mladých životů.

Válka zabila veřejnou morálku, probudila nejhorší lidské pudy: ziskuchtivost, hrabivost, nelásku. Ale přece něco krásného zůstalo v našem dnešním životě, plném bídy, hladu a zoufalství. Je to politická jednota našeho celého národa a jeho pevná a neochvějná víra v příští slavný český samostatný stát.

Dojemná a obdivuhodná je obětavost našeho venkova, která podporuje „České srdce“ potravinami a přijal již k zachránění před hladem a podvýživou 25 000 dětí, „národních hostů“ z měst.

I u nás ve Zdětíně je jich několik, aby za prázdniny se posílily a šťastně přečkaly hrozné dny války, která musí již v nejbližších měsících skončit.

Byly zvýšeny poštovní poplatky. Za dopis se proto platí 20 hal, za dopisnice 10 hal.
Je veliká nouze o zápalky.

Letošního roku se ukazuje bohatá úroda ovoce a to jablek, hrušek i švestek. Alespoň něco na přilepšenou. Hlavně raných rynglí a švestek je ve Zdětíně bohatá úroda.

Proti loňskému roku je pěkná úroda obilí a žně probíhaly celkem hladce, přestože byl nedostatek pracovních sil. Ale vzájemná sousedská výpomoc všechno zdolala. Lidé se opět poznali a našli. Jako vždy v těžkých dobách jeden druhému rád pomáhá.

Pobouření působí zprávy o popravách našich českých legionářů na italské frontě, které přinášejí vojíni přijíždějící odtud na dovolenou.

9. října propukla ve Zdětíně, když před tím řádila již v okolí, ba v celých Čechách, epidemie „španělské chřipky“ (vysoké horečky, zápaly a záněty plic). Nebylo jediného domu, ba jedné rodiny, kde by jediný člen nebyl touto nemocí postižen.

Ve Zdětíně nevyžádala si na štěstí tato epidemie více obětí, zemřela pouze paní Anna Miškovská, manželka obecního starosty a to dne 16. října ve věku 53 a půl roků.

Onemocněla i většina dětí, proto bylo vyučování na škole přerušeno a ve dnech 21.–28. října desinfekce učeben.

14. října byla vyhlášena Socialistickou radou generální stávka a v některých městech se znovu konaly demonstrace proti vyvážení zásob potravin z českých zemí. Český národ se bál toho, aby nebyl vyhladověn. Na táborech lidu bylo voláno o prohlášení republiky. Proti demonstrujícím vyslala vláda německé a maďarské vojáky.

21. října byla u nás uveřejněna odpověď Wilsonova, jež rozhodnutí o osudu Rakousko – Uherska vkládá do rukou Čechů a Jihoslovanů. Tato zpráva dovršila zmatek a bezradnost ve Vídni i v Pešti a podvrátila poslední zbytky státní autority ve správě i armádě, kde již byla jasná nekázeň a demoralizace, veřejně se podporoval odpor k nenáviděné válce a přání národů, toužících po osvobození.

27. října došel Rakousku dech. Toho dne oznámil ministr zahraničních záležitostí hr. Andrassy, že rakousko–uherská vláda uznává všechna práva československého a jihoslovanského národa, žádá o okamžité příměří a zahájení vyjednávání.
To byl umíráček nad zříceninami Rakouska.

Po 300leté porobě, která nastala nešťastnou bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620 stali jsme se najednou národem svobodným, samostatným a nezávislým. Byli jsme osvobozeni z otroctví Habsburků.

Vlast naše svobodnou republikou. Prohlášení republiky Československé.

V pondělí, dne 28. října, po kapitulaci Rakousko–Uherska vydal „Národní výbor“ utvořený 13. července 1918 českou maffií v čele s Dr. Aloisem Rašínem, Ant. Švehlou, Dr. Frant. Soukupem, Jiřím Stříbrným, Dr. Vávrou Šrobárem slavnostní prohlášení, že se splnil odvěký sen českého národa:

Samostatnost československého státu, sestávající se z Čech, Moravy, Slezka a Slovenska.

Zatím, co delegace českých poslanců, vedená Dr. Karlem Kramářem byla na cestě do Ženevy k poradám s Dr. Edvardem Benešem, byl proveden v Praze převrat, nekrvavá revoluce.

Naše samostatnost byla prohlášená v rozhodné chvíli vůdci našeho národa uvnitř hranic i za hranicemi díky vzájemné spolupráci a jejich dorozumění.

Aniž třeskla jediná rána z pušky, aniž vytekla jediná kapka krve, zmocnily jsme se správy svých věcí, zbavili jsme moci staré úřady a ty, jež se nám hodily, postavily jsme do služeb našeho státu.

Den 28. října vstupuje do dějin českého národa a jako den nejvýznamnější a nejslavnější bude zapsán zlatým písmem.

Patří k jedinečným zjevům v dějinách světa, co se v Praze a v Čechách 28. října s úžasnou rázností provedlo. Staroslavná Praha prožila tento převrat s ukázněností a klidnou důstojností. Národní výbor s rázností se ujal ještě dopoledne veřejné správy. Prohlásil se za nejvyšší instanci a ihned zahájil svou činnost.

K lidu československému pak vydáno toto prohlášení:

Lide československý!

Tvůj odvěký sen stal se skutkem! Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa! Národní výbor, nadaný důvěrou veškerého lidu československého, přejal jako jediný oprávněný a odpovědný činitel do svých rukou správu Tvého státu.

Lide československý, vše, co podnikáš, podnikáš od tohoto okamžiku jako nový, svobodný člen velké rodiny samostatných národů!

Novými činy v těchto chvílích zahajují se nové a bohdá slavné dějiny Tvoje.

Nezklameš očekávání celého kulturního světa, který se žehnáním na rtech vzpomíná Tvých slavných dějin, jež vyvrcholily nesmrtelnými výkony československých legií na západním bojišti, ve Vlaších a v Sibiři. Celý svět sleduje Tvoje kroky do nového života, tvůj vstup do země zaslíbené. Zachovej štít čistý, jako jej zachovalo Tvé národní vojsko: Československé legie! Nezapomínej národní kázně! Buď si stále vědom, že jsi občanem nového státu nejen se svými právy, ale i povinnostmi!

Na počátku velikého díla ukládá Ti Národní výbor, ode dneška Tvá vláda, aby Tvé chování a Tvá radost byly důstojny veliké chvíle nynější naši osvoboditelé Masaryk a Wilson nesmí býti zklamáni ve svém přesvědčení, že dobyli svobody lidu, který dovede sám sobě vládnouti. Ani jediným rušivým činem nesmějí býti zkaleny nynější veliké okamžiky, ani jeden z vás nesmí se dopustiti, ničeho, co by mohlo vrhnouti stín na čisté jméno národa. Každý z vás musí bezvýhradně šetřiti všeho, co je jinému svato. Svobody osobní i majetku soukromého nesmí býti dotčeno. Podrobte se bezvýhradně rozkazům Národního výboru!

V Praze, dne 28. října 1918
Za Národní výbor československý:
Antonín Švehla
JUDr Al. Rašín
Dr. František Soukup
Jiří Stříbrný
Dr. Vávro Šrobár

Téhož dne byl vydán Národním výborem první zákon československé vlády. Zní:

Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního řádu právního se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu.

Národní výbor jménem československého národa, jako vykonavatel státní svrchovanosti nařizuje:

Čl. I Státní formu československého státu určí národní shromáždění s československou národní radou v Paříži, jako orgánové jednomyslné vůle národa.
Než se tak stane, vykonává státní svrchovanost uvnitř státu Národní výbor.

Čl. II. Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.

Čl. III. Všechny úřady samosprávné a státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní, župní a obecní jsou podřízeny Národnímu výboru; prozatím úřadují a jednají dle dosud platných zákonů a nařízení. Zákon tento nabývá platnosti dnešním dnem.

Čl. IV. Předsednictvu Národního výboru se ukádá, aby tento zákon provedlo.

Dáno v Praze dne 28. října 1918.
Ant. Švehla
Jiří Stříbrný
Dr. Al. Rašín
Dr. Fr. Soukup
Dr. Vávro Šrobár

Radost, jásot, nadšení znělo nejen v matičce Praze, ale i v ostatních městech, městečkách, vesnicích i zapadlých vesničkách a dědinách.

Když 28. října v 10. hod. dopoledne přišla do Prahy první zpráva o kapitulaci Rakousko–Uherska, zachvátilo vzrušení veškeré občanstvo. Vyšla zvláštní vydání listů, vylepovala se provolání, vyhlášky a na Václavském náměstí se začaly shromažďovati masy lidí. Všude v továrnách a závodech se zastavila práce. Takřka v okamžení vlály hned na budovách prapory v zemských a slovanských barvách. Lid se zdobil trikolorami, objímal se a líbal na ulicích.

Slovanská lípa na Václavském náměstí, ze které byla v květnu stržena policií výzdoba, byla znovu okrášlena věnci a fábory. Na zeď pomníku sv. Václava byl upevněn bíločervený prapor. Na tomto náměstí shromažďovaly se největší zástupy za zpěvu „Kde domov můj“ a „Hej Slované“. K davům promluvili nadšeně členové Národního výboru a oznámili radostnou událost se žádostí, aby byl všude zachován klid.

Sokolstvo, studentstvo, dělnictvo, hasičstvo a střelecké spolky udržovaly pořádek.
Zpěv národních písní ozýval se celou Prahou. Volání: „Jsme svobodni“.

Ve vojsku nastal převrat. Mužstvo i důstojnictvo strhávalo z čepic kokardy s písmenem K a nahrazovali jej trikolorou.

Ze všech úřadů, trafik, apod. se strhávaly za křiku „dvojhlaví orlové“ nenáviděný znak Rakouska. Tato úloha byla většinou přenechána pánům klukům, aby také měli nějakou zásluhu.

Nádraží císaře Františka Josefa I. pojmenováno „Wilsonovým“ a státní „Masarykovým“.

Večer byly v divadlech a v koncertních síních uspořádány ohromné veřejné projevy.
Na pražském hradě vztyčen po krátkém odporu stráže prapor české barvy. Vojenská moc přešla do rukou Národního výboru až třetího dne, kdy bylo odhaleno povstání a spiknutí velitele pražské posádky generála Kestřánka, který chtěl pražskou revoluci potlačit.

Vojenskou akci, odzbrojování řídil Dr. Scheiner za pomoci Sokolstva.

Dnem 30. října 1918 vydáno heslo „Do práce“.

První zprávy o revolučním převratu a vyhlášení československé samostatnosti se dostaly do Zdětína před polednem z Benátek. Mnohým občanům bylo divné, že některé vlaky na trati mezi Chrástem a Chotětovem dlouze pískaly. To už bylo hlášení naší svobody. Přesto, že se několik dnů čekalo „něco velkého“, způsobila zpráva překvapení, radost a nadšení.

V poledne už všichni občané věděli, že jsme svobodni a že je konec Rakouska. Mnozí spěchali do Benátek, aby se dozvěděli podrobnější zprávy. Tam bylo již živo. Na náměstí tábor lidu, strhávali se dvojhlaví orlové a ničilo se vše, co by připomínalo nenáviděné Rakousko.

Zdětín oživl. Všechna práce se zastavila a občané se v hloučcích scházeli na návsi a v ulicích, kde se živě debatovalo o všech událostech a o každé nové zprávě. Ti, kdo měli své drahé na vojně, manželky vojínů byli nejšťastnější, protože byli přesvědčeni, že brzy budou moci přivítat své vojáky doma. Přestal strach z bídy a hladu, z rekvizicí a ostatního válečného utrpení. Bude lépe, budeme rádi pracovat pro svůj stát, pevně každý věřil.

Rušno bylo v obou hostincích u Doušů i u Beitlerů, třebaže nebylo celkem nic k čepování – jen „válečné“ pivo. Ale přesto nálada výborná, zazněl zpěv zakázaných národních písní a zněl až dlouho přes půlnoc.

„Jsme přece svobodni“

Škola ve Zdětíně byla ozdobena prapory české a slovenské barvy s transparenty a značkami „českého lva“ v oknech, znakem nové republiky. Slavnostní osvětlení všech oken elektrickým světlem trvalo po 7 dnů, večer od 29. října do 5. listopadu a pak nanovo dne 7. a 8. listopadu večer. Ozdobeny i osvětleny byly mnohé soukromé domy a to hlavně prapory bílo–červenými, ale i jinými ozdobami, pokud se nechaly narychlo opatřit.

8. listopadu se konala školní slavnost za účasti občanů. Po mši ve zdejším fil. chrámu sešli se žáci a občané ve třídě školy, která byla bohatě ozdobena. Slavnostní řeč měl řídící učitel Josef Kavka. Na programu byly zpěvy a recitace. Program obstaraly učitelky Ludmila Ledererová a Julie Vaňatová.

14. listopadu konala se ve sněmovně na Malé straně první schůze Národního shromáždění československého za účasti 256 členů ze všech politických stran.

Právě o polednách, když hlaholily pražské zvony, prohlásil Dr. Karel Kramář, předseda Národního výboru, za bouřlivého souhlasu všech členů:

„Všechna pouta, která nás vázala k dynastii habsbursko – lotrinské jsou přervána. Konec jest smlouvám z roku 1526 a pragmatické sankci. Dynastie habsbursko – lotrinská ztratila všechna práva na trůn český.
A my svobodně a volně prohlašujeme, že náš stát československý jest svobodnou Československou republikou.
A abychom doplnili všechno to, prosím vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka“.

Po neutuchajícím potlesku a volání slávy oznamuje Dr. Kramář:

„Prohlašuji tudíž, že profesor Tomáš Masaryk jest jednomyslně zvolen presidentem Československé republiky“.

Předsedou Národního shromáždění zvolen poslanec Tomášek.

Ovoce v obecních sadech bylo v roce 1918 prodáno sadaři Josefu Antošovi z Brodců za 6 600 K. Poněvadž byly na ovoce stanoveny maximální ceny, bylo jmenovanému sleveno 600 K.

Na půjčku „Národní svobody“ našeho československého státu bylo upsáno 3000 K, což bylo schváleno všemi přítomnými ve schůzi obec. zastupitelstva 24. listopadu 1918.

Říd. učiteli Josefu Kavkovi určena roční odměna 600 K s platností od 1. října 1917 za práce písařské a za pomoc při úřadování na obecním úřadě.

Kateřině Heřmanové, Alžbětě Loudilové a Kateřině Pařízkové byla od 1. ledna 1918 zvýšena chudinská podpora a 40 K ročně.

Obec. zastupitelstvo schválilo odprodej obecních pozemků:
manželům Svačinovým od č. kat. 584/1
manželům Šulcovým
Jaroslavu Svačinovi
manželům Kolářovým od č. kat. 628
manželům Vernerovým od č. kat. 525/2
za cenu 1 K za 1 sáh.

Polní hlídač Václav Liska zastává od 24. listopadu službu obecního ponocného.:

Dětská útulna města Prahy žádá, aby se zdětínským příslušníkům Štěpánu a Františce Jandlovým, bydlícím t. č. v Břevnově odebraly dvě děti, protože oba rodiče jsou ve vyšetřovací vazbě pro krádež.

Ale děti si bere do ošetřování Karel Jandl, blízký příbuzný. Žádá, aby mu obec Zdětín vyplácela za celé zaopatření 4 K denně a k tomu aprovizační příděl mouky. Požadavek schválen.

V měsíci listopadu se vraceli domů vojíni, kteří šťastně přečkali na bojištích válečné útrapy. Ve všech rodinách toužebně očekávali své drahé. Ale v mnohých rodinách se bohužel nedočkali.

18 zdětínských občanů padlo na frontách nebo zemřelo válečnými útrapami a nakažlivými nemocemi, jak již bylo povězěno. V těch rodinách bylo smutno. Nevzpomínali jen pozůstalí, ale celá obec. Mnozí padli v cizích zemích a jejich hroby jsou na cizích místech.

Mnozí sice neztratili život, ale po válečných útrapách se vrátili s podlomeným zdravím, někteří třeba po několikerém zranění na bojištích zůstali invalidy, jiní trpěli různými nemocemi nebo si přinesli revmatismus.

21. prosinec je také slavným dnem v dějinách našeho nového svobodného státu.

Toho dne se vrátil do osvobozené vlasti tvůrce naší země, vítěz nad krvavými Habsburky a rakouskou tyranií, veliký bojovník duchem – Tomáš Garique Masaryk – a naše matička Praha s celým národem ho slavnostně vítala. Nikdy ještě Praha neviděla nic tak velkolepého – jeho jízda na hrad byla triumfální.

Město tonulo v barvách bílo–modro–červených a lid vítal se slzami v očích svého velikého syna – Osvoboditele – tatíčka Masaryka. Mnoho našich občanů ze Zdětína jelo toho dne do Prahy, někteří s dětmi, aby byli účastni této velkolepé historické události.

S panem presidentem se vrátili také první naši legionáři, kteří svého tatíčka doprovázeli. Ostatní se vraceli později, až v r. 1919 a 1920. Vlaky do Prahy byly v těch dnech tak přeplněné, že mnozí se do vlaku nedostali a museli čekat na další.

Vánoce byly opět po čtyřech letech šťastné, klidné a veselé – byl konec válečné litici. O Štědrém večeru opět zasedala celá rodina ve štěstí a spokojenosti pod vánočním stromkem. Smutno bylo jen tam, kde některý člen rodiny se nevrátil, který padl nebo zemřel. Na ně se vzpomínalo.

Přesto, že o těchto vánocích byla ještě bída a nouze o všechno, že bylo málo dárků, přeci byly krásné, vždyť jsme byli svobodni – byl konec hrozné války – a to byl nejkrásnější dárek všem.

Starosta obce Václav Špitálský čp. 18, již od 30. září 1917 pro nemoc neúřadoval.

Úřadujícím místostarostou byl radní Karel Miškovský čp. 16.

Obecní starší – radní: František Koula čp. 14, Václav Miler čp. 32, Josef Horák z Dražic čp. 18

Členové: Václav Čančík čp. 3, Josef Suldovský čp. 9, Josef Malý čp. 31, František Štumpa čp. 56, Antonín Šulc, Josef Svačina čp. 13, Josef Mrázek, ředitel a zástupce velkostatku (panství) z Benátek, Václav Šulc z Dražic čp. 9

Náhradníci: Josef Štych čp. 17, Josef Kavka čp. 40

Narození ve Zdětíně v roce 1918: 

22. 1. Heřmanové Květoslava Marie čp. 83
7. 4. Stránský Miloslav čp. 18
27. 4. Zlámaný Jaroslav čp. 26
10. 5. Koula Jan Jaroslav čp. 14
4. 8. Strociak Antonín Chrást čp. 80 otec neznámý
16. 9. Pátek Václav čp. 117
Je pozoruhodné, jak ve válečných letech ubývalo porodů, ve srovnání s lety předešlými.

Zemřelí ve Zdětíně v roce 1918:

11. 2. Doležalová Anna čp. 18 | nar. 17. 9. 1910 (7 r. 4 m. 27 d.) tbc
9. 3. Kavková Anna čp. 40 | nar. 3. 8. 1853 (64 r. 7 m. 6 d.) náhlá smrt
15. 3. Měkota Václav čp. 119 | nar. 2. 2. 1861 (57 r. 1 m. 13 d.) rak. žaludku
29. 4. Herajn Josef čp. 21 | nar. 6. 6. 1851 (66 r. 10 m. 23 d.) sešlost
10. 5. Dalpra Ermina čp. 92 | nar. 1917 – válečná uprchlice katar střev
12. 5. Pařízek František čp. 1 | nar. 19. 4. 1900 (18 .r. 23 d.) tbc
13. 5. Pařízková Kateř. čp. 1 | nar. 27. 11. 1836 (84 r. 6 m. 16 d.) sešlost věkem
22. 8. Kořínek Josef čp. 58 | nar. 9. 12. 1866 (51 r. 8 m. 13 d.) zánět jater
11. 10. Vojtíšek Josef čp. 110 | nar. 10. 10. 1893 (25 r. 1 d.)  tbc
16. 10. Miškovská Anna čp. 16 | nar. 8. 5. 1865 (53 r. 5 m. 8 d.) zánět plic
20. 10. Novotná Marie čp. 28 | nar. 25. 3. 1851 (67 r. 6 m. 25 d.) sešlost
26. 10. Kolářová Marie čp. 47 | nar. 20. 9. 1857 (61 r. 1 m. 6 d.) tbc
4. 11. Stránský Miloslav čp. 18 | nar. 7. 4. 1918 (6 m. 27 d.) katar střev

Svatby ve Zdětíně v r.1918:

6. 5. Josef Netřebský, rolník v Sadské čp. 59
N. B. Kateřina Jiroušová, domkářka, vdova; Zdětín 121

26. 11. Marie Votrubcová, ovdov. Lhotská; Zdětín 93
N. B. Václav Kašpárek, rolník, Zdětín čp. 75 z Hrušova

30. 12. Marie Polanská, služebná Zdětín 48 ze Sadské
N. B. Václav Ketner, tov. dělník z N. Benátek čp. 225