Paměti Josefa Vernera ml.

ze Zdětína č. p. 98

Pan Verner mi (Petře Jiřinské) půjčil kroniku své rodiny, kterou sepsal v roce 2015.

Následují úryvky, týkající se života nejen jeho rodiny, ale i naší obce:


Josef Verner st.

Můj otec Josef Verner se narodil v roce 1904 jako čtvrté dítě jeho rodičů. Docházku obecné školy odchodil ve Zdětíně, pak přešel do Měšťanské školy v Nových Benátkách. Tuto školu ale zanedbával, protože musel pomáhat doma v hospodářství. Následně se šel učit jako elektrikář do ČKD Praha.

Po vyučení se musel vrátit domů, aby se ujal hospodaření, postaral se o nemocnou maminku a dva mladší nezletilé sourozence. S hrůzou zjistil, že hospodářství je zadlužené, je v exekuci a jde do  dražby. Nechtěl tomu věřit - uvěřil, až když si to přečetl na obecní oznamovací vývěsce.

Jeho otec byl dobrý řemeslník, byl zedník. Dovedl vydělat peníze, ale také je dovedl velmi rychle utratit, protože mu chutnalo pivo a karty. V hospodě na Dražicích nad Jizerou se dal dohromady s hostinským panem Pokorným a vymysleli ohromný obchod. Začali obchodovat s vyřazenou vojenskou výzbrojí. Zde byl začátek jejich konce s obchodem. Z celého tohoto obchodu zbyly jenom dluhy. Pan Pokorný, který byl obchodník, tak věděl, jak z tohoto maléru vycouvat, takže vše odnesl náš důvěřivý dědeček.

Můj otec, aby předešel katastrofě, tak si jako devatenáctiletý mladík půjčil peníze od kováře pana Poddaného a od starosty pana Malého, aby mohl vykoupit z dražby jejich majetek. Byl si vědom, že musí tímto činem zachránit rodinu.

Aby zachoval čest a dobré jméno rodiny, začal splácet dluhy, které vytvořil jeho otec svým nerozvážným činem.

Otec si ale uvědomil, že z výtěžku jejich malého hospodářství nemůže jejich velké dluhy zaplatit, tak se dal na podnikatelskou dráhu. První jeho činnost bylo odvážení balíků z firmy Carborundum na nádvoří Chrástecký Dvůr. Pořídil si dva statné psy a vozík a začal. 

Bylo to ale málo, tak si koupil koně. V době, kdy koně nebyly potřeba v hospodářství, tak uzavřel smlouvu se Správou silnic, aby měl zajištěnou spedici i v zimním období. Protahovaly se zasněžené silnice a navážel se posypový materiál. Aby to všechno stačil, najímal si od sedláků další koňské potahy. 

To ale bylo stále málo, tak si koupil starší nákladní auto, které záhy prodal pro jeho poruchovost. Koupil další dvě starší auta značky Tatra. Tato auta neměla pneumatiky, měla jen pogumovaná ocelová kola. Náhon na kardan byl od převodovky pomocí dvou řetězů. Tato dvě auta také prodal, protože laciná věc bývá drahá. Rozhodl se koupit auto nové.

Práce pro silniční správu

Nákladní automobil TATRA

Půjčil si a koupil nové auto značky PRAGA 5N. To už bylo něco jiného!

Zaplatil dluh, půjčil si a koupil další pragovku.

To se už začalo dařit, takže mohl koupit další auto Škoda 706 D a také Praga RND 3t.

Dařilo se!

Otec byl podnikavý, proto se také snažil vybavit hospodářství.

Koně

Měl už tři páry koní a několik hříbat.

Otec byl milovník koní. Měl nejhezčí koně z celého okolí.

Dbal také, aby postroje byly v pořádku. V neděli dopoledne, když byl čas, tak se postroje musely namazat, vyčistit všechny ozdoby a sponky. 

U všech vozů a valníků byly už pneumatiky - ocelová kola byla minulostí. Byla to rarita - všechno otec dělal sám.

Aby hospodářství více produkovalo, bylo potřeba koupit nějaké vybavení také tam. Otec koupil jako první ve vesnici traktor značky FORDSON, který byl ale slabý, tak koupil další značky PRAGA ALFA, který také nebyl schopný utáhnout pluh při orání. Byl opět prodán a koupil nový ŠKODA 40 HP. Ten už utáhnul velký pluh. Další koupený traktor byl německé výroby značky NQRMAG.

První traktor ve Zdětíně

značka FORDSON

Staré zemědělské stroje bylo potřeba nahradit novými, výkonnějšími. Koupil vlastní mlátičku, výfukovou řezačku na slámu, výfuk na zrní. Aby se tyto produkty daly uskladnit, postavil novou velkou stodolu na slámu a zrní.

Potom následovaly další stavby pro živočišnou výrobu. Velká stáj pro 14 kusů hovězího, teletník, stáj pro 3 páry koní, prasečník a černá kuchyň. Všechny chlévy byly obloženy pálenou dlažbou a všude byl zaveden vlastní vodovod.

Ve stáji pro dojnice bylo zavedeno strojní dojení - zase první nejen v naší vesnici, ale široko kolem nás ho nikdo neměl. Otec ho koupil na Zemědělské výstavě v Praze od nějaké kanadské firmy. 

Bourání původních budov

Stavba nových hospodářských budov

Začal se betonovat dvůr, aby na něm nebylo bláto, protože otec měl rád pořádek. Když bylo zajištěno vše, co může vydělávat peníze, přišla řada na obytný dům. Začal se bourat v srpnu v roce 1946 a na vánoce jsme bydleli v novém domě.

Těžké časy

Až budete tohle číst, tak si budete myslet, že vše, co otec dělal, šlo hladkou cestou. Ale na každé je nějaký bodlák, který dovede píchat a znepříjemnit život. Přišla také řada osudových ran pro mého otce i celou rodinu. 

Mobilizace

Psal se rok 1938 - mobilizace. Všechny koňské potahy měly být dány k dispozici armádě. Byli zde i vojáci, kteří si měli tyto koně odvést.

Otázka, jak zklidíme?


Znárodňování

Další osudová rána bylo znárodňování. Auta, traktor, náhradní díly se musely předat do komunálního podniku mladá Boleslav, se sídlem ve Starých Benátkách, do autodopravy bratra Václava, kterému vše znárodnili i s dílnou.


Založení JZD ve Zdětíně

Přišlo další zlo té doby.

Okresní tajemníci žádali po mém otci, aby založil JZD ve Zdětíně.

Otec řekl: "Já tam půjdu, ale ne první a také ho nezaložím." 
"Půjdete, protože za vámi jde celá vesnice."

Tajemníci odjeli, ale druhý den přijeli soudruzi od kriminálky a otce odvezli.

Mamka jela druhý den do Mladé Boleslavi na kriminálku, ale nic ji tam neřekli.

Šest týdnů byl zavřený a nikdo nevěděl proč. Byl to nátlak. Výsledek s JZD byl dokonán. Založil ho jeden soudruh, který se zemědělstvím neměl nic společného. 

Od 1. ledna 1952 začalo JZD pracovat. K nám přijeli dva příslušníci Lidové milice s puškama, nějaký soudruh z Úv KSČ a předseda JZD.

Mým rodičům zakázali chodit do chléva, kde jsou dojnice. Otec pracoval jako opravář zemědělských strojů a máti dělala skladnici. Mamka tuto funkci vzdala a šla krmit telata. 


Další nejistoty

Bylo samozřejmostí, že všechny stroje, které patřily k zemědělské výrobě,
včetně třech párů koní, nám znárodnili.

Tak plynul čas a utíkal život plný nejistot. Nevěděli jsme, jestli jednoho dne někdo nepřijde a neřekne "do 24 hodin se vystěhujte". (Tak se to stalo dvěma rodinám v naší vesnici.) To se nestalo, ale dali nám sem do patra nájemníka. Byli to velmi slušní lidi, také je soudruzi vystěhovali z jejich statku.

JZD pracovalo dobře, protože předseda pan Šubrt, který byl po prvním předsedovi zvolen, si byl vědom, že můj otec je velice dobrý hospodář a organizátor a že spolupráce s ním bude pro družstvo úspěšná. Taky byla.

Dne 23. 12. 1972 můj otec zemřel a tím také skončila činnost JZD. Od nového roku přešlo JZD do Státního statku Bezno.

Pohřeb pana Josefa Vernera st.

prosinec 1972

Provozování autodopravy
během války

Pro nedostatek nafty a benzínu se musely hledat nové zdroje paliva. Bylo jich několik, ale nejdostupnější byl dřevoplyn. Na auta se namontovaly velké kotle, kam se sypaly dřevěné špalíky, které uvolňovaly plyn. Kotle nám dodávala německá firma Imbech Gaz. I zde se našli výrobci těchto kotlů, ale ty nebyly tak dobré, protože neměly žádnou zkušenost a nebyla zaručená spolehlivost. 

Jak se získávalo palivo?

Jezdili jsme do bělských lesů pro dubové (sehnalo se i bukové) dříví. Tam jsme museli mít povolení, protože za Bělou pod Bezdězem byla již německá hranice. Domů se vozila polena 1 m dlouhá a doma se řezala na sílu 10 cm. Potom je ženské, které u nás pracovaly, štípaly na menší kousky, které se pytlovaly. Později otec koupil automatickou sekeru, aby se urychlila práce a odbourala dřina se štípáním.

Každé ráno, když auto vyjíždělo, tak si nabralo několik pytlů špalíčků, podle toho, kam jelo, aby mu to stačilo dojet domů. Denně se musel tento systém čistit, vypouštět dehet, který tam kondenzoval v chladiči. Byla to hrozná práce, řidič i závozník stále smrděli dehtem a plynem. 

Benzínové motory šly předělat celkem dobře, horší to bylo s motory na naftu. Tam se musely dát jiné hlavy motoru, které měly svíčky. A také na vstřikovací čerpadlo, zabudovat rozdělovač, atd. 

S velkou radostí se všechno předělávalo do původního stavu. Vyhráno ale nebylo, protože po válce byl omezený příděl benzínu i nafty. Autodopravci dostávali lístky na červený benzín, který byl laciný. Soukromí majitelé vozidel museli jezdit na bílý benzín, který byl o hodě dražší. SNB často zastavila osobní auto a brala vzorek z nádrže, na jaký benzín se jezdí. Český člověk, hlava otevřená, dokázal tento červený benzín odbarvit, ale ne na dlouho. Přišla horší věc. Benzín byl žlutý a ten už odbarvit nešlo.

Rodinný život

Otec se ženil v roce 1932. Za ženu si vzal dceru hostinského pana Josefa Velenského a Anny Velenské ze Sobětuch. Dcera se jmenovala Milada a chodila do Dícči rodinné školy v Brandýse nad Labem. Po ukončení této školy šla na zkušenou do německé rodiny ve Cvikově. 

V době, kdy můj otec chodil s mamkou, tak na rande jezdil autem, což v té době byla událost.

Napadlo ho, že by se jeho dívka také mohla naučit řídit auto. Nebylo daleko od skutečnosti.

Mamka jezdila, otec ji tam nechal auto a to bylo v té malé vesničce haló! Žena za volantem.

Jak to bylo tenkrát s řidičákem?
To asi nikdo z nás neví.

Po svatbě se mamka ujala řízení domácnosti.Otec musel
zajišťovat práci pro auta a koně. 

Narodili se jim dva synové - Josef a Miloslav.

Já, Josef, jsem se narodil v říjnu 1935 a můj bratr v červnu 1938. Oba jsme se jako kluci motali kolem otce v dílně a kolem aut. Otec nás oba vždy vedl k práci a slušnosti, mamka ke spravedlnosti a lásce jeden ke druhému. (To se projevilo tehdy, když jsem ležel v nemocnici, tak se brácha o mě staral.) Za to jsme jim byli vždy vděční. Byla to dobrá příprava do života. 

Moje první vozidlo

Moje druhé vozidlo - F1

Čas šel dál, skončily roky zábavy a přišla léta začít chodit do školy.

Obecnou školu jsme oba vychodili ve Zdětíně
Měšťanskou školu v Benátkách nad Jizerou


Učňovská léta pana Josefa Vernera ml.

Po vychození školy nastalo rozhodování, kam dál.

Já, Josef, jsem měl touhu být automechanikem a závodníkem na motocyklu. Můj sen se splnil pouze z poloviny. Vzhledem k politické situaci v našem státě, měly na tento obor nárok děti pouze z dělnické třídy a ne děti živnostníka. 

Byl jsem rád, že jsem se dostal do učení jako nástrojář v n.p. PAL Kbely. Bohužel tento závod neměl svoje učňovské středisko, tak nás odvezli do sesterského závodu PAL Magneton v Kroměříži. Učňovské středisko bylo pěkné.

Domů jsme jezdili jednou za dva měsíce. Cesta vlakem byla složitá. Do Prahy mě vozil otec autem na Hlavní nádraží. Z Prahy j sme jeli do Přerova, odtud do Hulína a z Hulína do Kojetína a z Kojetína do Kroměříže. 


Život na intru ve volném čase byl nudný. Já s kamarádem Jarkem Hurkou jsme se přihlásili do Autoklubu.

Díky hlavnímu vychovateli soudruhu Vožďovi, jsme mohli chodit na schůze Autoklubu, protože byly vždy večer. Tam jsme poznali skvělou partu lidí a závodníků, jako byl Láďa Richtr a Honza Butura.

Byla tam také jedna dívka v našem věku, Zdena Petřičková, byla to opravdová kamarádka. Její rodiče nás s Jarkou občas zvali na nedělní oběd. 


Druhým rokem jsem byl již v mateřském závodě ve Kbelích, kde bylo otevřeno nové učňovské středisko v Satalicích.

Chodili jsme na praxi do hlavního závodu, kde si nás brali k sobě pracovníci nástrojárny. Mě si vybral pan Šop, který byl (jak jsem se později dozvěděl) jednička nástrojárny. Jemu děkuji za hodně. Když jsem něco nevěděl, vždy mi ochotně poradil. Moc jsem se od něho naučil.

Na výučním listě jsem měl "prospěl s vyznamenáním". 


Tak a co dál?

Chtěl jsem jít na strojní průmyslovku. Podal jsem přihlášku, udělal přijímací zkoušky a moje přihláška byla zamítnutá. Čekal jsem rok a znovu přihláška a zkoušky. Sláva, byl jsem přijat.

S velkou radostí jsem nastoupil, ale druhý den přišlo velké zklamání. Přišel k nám do třídy soudruh ředitel a oznámil mi, že na rozhodnutí OVKČ musím být vyloučen.

Období po vyučení

Co teď? Rok do vojny?

Šel jsem pracovat do autodílny Komunálních služeb se sídlem ve Starých Benátkách nad Jizerou. Začal jsem závodit, měl jsem ČZ 150 ccm.

Na podzim jsem nastoupil základní vojenskou službu v Unhošti u Kladna. Prvním rokem jsem jezdil u naší roty s terénním automobilem WILIS. Byl jsem panský kočí, což bylo dobré, nechodil jsem do žádných služeb. Druhým rokem jsem jezdil autobusem, vozil jsem důstojníky z Prahy do Unhoště a zpět. To byla vojna moc dobrá.

Po vojně jsem šel pracovat jako údržbář do Družstva cementářů - provozovna Zdětín. 

Svatba

Na konci toho roku jsem se oženil. Vzal jsem si svou školní lásku Jiřinu Kolářovou. Náš vztah se sbližoval díky našim motocyklům.

Já i ona jsme jezdili na motorkách (bez řidičských průkazů). Tenkrát byli ti esenbáci hodnější. Oba jsme měli protekci díky našim rodičům.

V únoru 1959 se nám narodila dcera Jiřina, jméno po mamince. Druhá dcera se narodila v lednu 1961 a dostala jméno Jana.

Obě dcery nám vyrůstaly k radosti. 

Práce v Družstvu cementářů

Jak jsem již napsal, pracoval jsem jako údržbář. Tato provozovna byla technicky zaostalá, lidi zde zanli jen lopatu a zednickou lžíci. Já jsem postupně začal ulehčovat jejich práci.

Aby nemuslei míchat beton ručně, opravil jsem míchačku, která měla vadné ozubené soukolí. Náhradní díly nebyly, ale míchačka šlapala dále ke spokojenosti dělníků a vedoucího.

Byl jsem v dílně sám, ale postupem času se provozovna rozvíjela. Dělali jsme si sami různé formy a pomůcky, které zrychlovaly výrobu. Byl přijat další údržbář. Našemu oddělení se dařilo, takže vedení rozhodlo o dalším rozšíření údržby. Začal jsem shánět stroje, soustruh, frézu, velikou vrtačku a další nářadí. 

Bylo vytvořeno vývojové středisko, které jsem řídil. Měli jsme 13 provozoven, do kterých jsme vyráběli různá strojní vybavení.

Abych si prohloubil technické vědomosti, rozhodl jsem se jít do večerní průmyslové školy, abych si také splnil svůj sen. Bylo mi 38 let, když jsem nastoupil. Studium trvalo pět let. Školu jsem úspěšně ukončil s vyznamenáním


Zde jsem získal řadu různých ocenění "Vzorný pracovník", "Zlepšovatel" a také diplom od vlády ČSSR a vyznamenání od Svazu družstev  pro Čechy a Moravu.

Po odchodu vedoucího pana Kvapila do důchodu jsem nastoupil na jeho místo, které jsem zastával 15 let (až do svého odchodu do důchodu).

V důchodu

Teď jako důchodce pracuji na zahrádce, starám se o stromky a také pracuji v mé zamilované dílně.

Tam dělám různé přípravky pro svého nejlepšího kamaráda p. Zdenka Menčíka.

Takto s babičkou užíváme důchod. Babička (vlastně už prababička) vaří, peče a žehlí. Volné chvíle tráví luštěním křížovek.

Když máme oba čas, tak se také trochu pohádáme, protože láska nehněvaná není milovaná.

Poválečná situace na naší vesnici

Když došlo k vystěhování Němců z pohraničí, bylo úkolem vlády toto území osídlit. Lidé z vnitrozemí získali možnost osídlit zadarmo opuštěné budovy a celá hospodářství. Ale když to tam zase přivedli k normálnímu životu, tak jim to vzali a udělali tam JZD, takže zase neměli nic. Žilo se jim tam špatně, protože družstvo špatně hospodařilo a tím měli málo peněz.

Otec, který měl autodopravu, tak odvážel tyto lidi do pohraničí a zase sem do vnitrozemí, protože zde byl nedostatek pracovních sil. Vystěhovaní Němci, které sem otec přivážel, si mohli vzít s sebou pouze 30 kg na osobu.

Když přijelo auto sem s těmi lidmi, tak si zdejší hospodáři vybrali lidi, kteří byli fyzicky zdatní. Ti ostatní zůstali stát na ulici a čekali, co bude dál. Bylo to pro ně hrozné. Jak to mohlo dopadnout? Otec se těchto lidí ujmul.

Rodina Zükertova: manželé kolem 60 let, jedna dcera Truda (19 let), druhá dcera Frída (22 let), vdova, manžel padl u Stalingradu, s pětiletou dcerou. A třetí dcera Hilda (8 roků). 

Manželé Neumanovi ve věku kolem 70 let, zahradník. Otec pronajal dům od pana Adáška a tam je ubytoval. Na jídlo chodili k nám, než je mamka vybavila, aby si mohli vařit sami.

Paní Krojcmanová, 25 letá žena s čtyřletým dítětem a 80letou babičkou. Také vdova, manžel také padl u Stalingradu.

Ervín Bayer, 16letý další pracovník, bojovník od Stalingradu, po každém jídle seděl na WC. Byl zesláblý, že sotva stál na nohou. Trvalo celých 14 dní, než se srovnal.

Velký Willi (30 let) a malý Willi (25 let). Jména si nepamatuji, protože se jim říkalo jen velký a malý. Oba přišli o rodiny při bombardování Drážďan.

Ti, co si nevařili, jedli s námi u jednoho stolu a stejné jídlo jako my. Takhle se chovali moji rodiče k lidem, kteří u nás pracovali a kteří byli v životní nouzi.

Stejně moji rodiče dostali cejch vykořisťovatelů, ale to se také odrazilo u jejich dětí. Několik let nám od těchto lidí chodili dopisy a vždy našim moc děkovali.

Dobročinnost, která mohla stát naši rodinu život nebo koncentrák

Naše mamka prala prádlo. V prádelně bylo teplo a ji se ven na déšť nechtělo. Do kuchyně pro vodu to přeběhnu, řekla si a dvůr přeběhla. Když se vrátila, velmi se lekla. V prádelně v koutku byl skrčený muž. "Jsou stále otevřená vrata, tak si sem jde kde kdo", pomyslela si.

"Co tady děláte?" otázala se muže.
"Prosím vás, paní, nechte mě ohřát,"ozval se žadonivý hlas muže. Mamka se na něj dívala nedůvěřivě.

Byla válka a tomu, kdo nechává u sebe politické vězně, hrozí nacisti smrtí. Němci nasazují donašeče, kteří se vydávají za vězně, stíhané nacisty. Proto se mamka bála.

"Máte hlad?" zeptala se.
"Ano", zazněla polohlasně odpověď. Mamka zašla pro chléb a kávu.
"Tu máte a vezměte si,"nabídla muži.
"Děkuji, jste moc hodná, jiní by mě vyhnali,"odmlčel se a pak dodal: "Vy mi nedůvěřujete, viďte?"
Mamka kývla hlavou. Muž vytáhl ze své ušuntělé aktovky, které si mamka ani nevšimla, nějaké listiny. Začal ji ukazovat své papíry.
"Zde je potvrzení, že mám v Jugoslávii v městě Dubrovníku obchod a opravnu rádií."
"Vy jste Jugoslávec nebo Čech?"
"Jmenuji se Josef Čech a dříve jsem žil ve Slivně."
Poděkoval a odešel.

Mamka mu ale moc nevěřila. Měla strach, že pro ni přijdou Němci, ale nepřišli. 

Asi za dva měsíce našla v novinách zprávu a fotografii Josefa Čecha. Psali, že to byl zločinec, kterého hledalo Gestapo. Čech byl pronásledován německou policií, utíkal po Karlově mostě, ale byl obklíčen. Vrhl se do Vltavy a tam ho stihla německá kulka. Byl to nějaký jugoslávský obchodník, končila zpráva v novinách.

Tak nelhal!

Dobročinnost, která mohla odhalit politické smýšlení občanů

Bylo válečné období, po vesnici se potulovali různí vojenští zběhové a různí provokatéři, kteří se vydávali za Rusové. Chtěli pomoc: jídlo, pití, peníze, nocleh, apod. Kdo jim pomohl, dostal hned cejch smrti.

Jednoho dne obecní strážník bubnoval, protože zde nebyl rozhlas, že na nádraží do Chotětova přijede vlak s transportem vězňů a ruských zajatců a že tam bude stát jeden den.

Strážník oznámil našim občanům, že mohou těmto lidem dát nějaké jídlo. Otec na nic nečekal, dal oškrábat brambory a v kotli, co jsme měli na maso, nechal uvařit hustou bramborovou polévku. Pamatuji si, že to byly tři konve na mléko, což bylo 75 litrů polévky. V té době jsme si pekli domácí chléb, tak se všechen naložil a vezl se tam.

Asi za týden se ptal jeden soused mého otce: "Josefe, to jsi dělal kvůli těm Rusům?" Otec odpověděl: "Já jsem to dělal pro lidi, kteří byli v nouzi."

Tomu sousedovi se říkalo "fašista".

Zdětín - naše rodná obec

Ano, já i můj bratr Míla, jsme se narodili doma. Zde, v naší vesnici Zdětín, protože tu byla porodní bába paní Donátová.

Naše obec byla převážně zemědělská. Ke své činnosti ale také potřebovala řadu řemesel a různých služeb, které patří k životu všech občanů. Po únoru v roce 1949 došlo v našem státě k likvidaci všech malých řemeslníků a zemědělců.

kostel - každou neděli mše svatá
škola: stará škola (3 třídy a byt), nová škola (2 třídy, bazén v suterénu, hřiště, zahrada)
Sokol: za druhé světové války zrušen, nahrazen Kuratoriem
Dobrovolný spolek hasičů
Vybudované koupaliště se srubem

Řemesla:

  • kovář a podkovář pan Poddaný
  • kovář a podkovář pan Záruba
  • kovář a podkovář pan Drbohlav
  • kolář a truhlář pan Dlouhý
  • malíř pokojů pan Šedivý
  • malíř pokojů pan Vobrázek
  • obuvník - švec pan Vyskočil
  • obuvník švec pan Vaník
  • švadlena paní Hurtová
  • cementář pan Kvapil
  • opravna jízdních kol pan Macoun

Služby:

  • pekařství a krupařství pan Kohout
  • koloniál a domácí potřeby a benzínová pumpa pan Bucek
  • prodejna nedělních novin paní Bucková
  • koloniál a prodej lahvového piva paní Menčíková
  • koloniál "Družstvo včela" paní Svačinová
  • kaloniál a lahůdkářství paní Bahníková
  • řezník a uzenář pan Tvrzník
  • hostinec pan Douša
  • hostinec pan Tvrzník
  • holič a kadeřník pan Šťovíček
  • holič pan Davídek
  • holič pan Novotný
  • trafika, prodej cigaret a tabáku pan Hršel
  • mandlování prádla paní Martinovská
  • prodejna uhlí a dříví pan Vojtíšek
  • autodoprava pan Verner
  • autodoprava- svoz mléka do mlékárny Praha Vysočany pan Křehňáč
  • autodoprava - svoz mléka do mlékárny Praha Vysočany pan Němeček

O pořádek a klid v naší obci se staral obecní strážník pan Martinovský, který zastával také funkci veřejného rozhlasu. A jak? Vzal bubínek, zastavil se na ulici, začal bubnovat a když se sešli lidé, tak začal: "Na vědomost se dává," přečetl zprávu, zabubnoval konec a šel dál. Tak obešel celou vesnici. Sloužil také jako telefonista, protože zde byl jen jeden telefon a ten pracoval od 7 do 17 hodin.

Lidé z mladé generace tomu ani nebudou věřit, že byl jeden telefon na celou vesnici. A že by bylo možné, aby se všichni tito řemeslníci a obchodníci mohli uživit.

Život za druhé světové války na naší vesnici a v domácnostech

Byla všelijaká nařízení, která se týkala všech občanů, ale také zemědělců.

Jako první bylo večer, když se setmí, zatemnit všechna okna těch místností, ve kterých se svítilo. Chodily kontroly! Dalším opatřením, které také bylo kontrolováno, byly rozhlasové přijímače: tam mohly hrát pouze střední vlny, aby se nemohl chytat Londýn, který vysílal zprávy pro posluchače naší republiky. Při vjezdu všech vozidel do měst, byla prováděna hospodářská kontrola, aby se nedovážely potraviny.

Každý majitel domu musel nahlásit na Obecním úřadě stav svého zvířectva, který se kontroloval, aby se zamezilo obchodování.

Hospodářům byly určeny odvody produktů, podle výměru obhospodařovaných ploch. Odevzdávala se vajíčka, hovězí maso a vepřové maso. Po splnění tohoto kontingentu, mohl požádat hospodář o zabití jednoho vepře za rok. Z toho ale musel odevzdat 5 kg sádla. Byly také předepsané dodávky obilí. Při neúrodě nikoho nezajímalo, jestli bude mít čím krmit. Odvod musel být splněn. U odevzdaného mléka se měřila jeho tučnost. Pokud byla malá, bylo zle!

Byl zaveden přídělový systém, nebo-li prodej na lístky. Byl u nás zaveden v roce 1939 a trval 14 let. Byl zrušen až za komunistické vlády v roce 1953. Od tohoto dne byla vyhlášena měnová reforma, jež prováděla výměnu peněz v poměru 5:1 (malé částky) v hotovosti a 50:1 velké částky a veškeré vklady.

Po komunistickém puči v roce 1948 došlo ke zárodnění průmyslu a kolektivizaci zemědělství, zakládání JZD. Všem zemědělcům se odebíraly stroje, aby je donutili vstoupit "dobrovolně" do JZD. Pro výstrahu bylo v každé vesnici vždy vystěhováno pár rodin, aby ti ostatní byli hodní a nekladli odpor při zakládání družstev. Děti živnostníků a rolníků neměli možnost dalšího vyššího vzdělání. To bylo jen pro děti z dělnické třídy. 

Anonymní dopisy, které byly v minulém režimu velice cenné a žádané

Že jsem nastoupil do zaměstnání u Družstva cementářů Praha, provozovna Zdětín, jako údržbář v roce 1958, jsem už psal. 

V dubnu 1982 jsem byl jmenován jako vedoucí provozovny. Nikdy jsem se nezajímal o politiku, nebyl jsem pionýr, ani svazák, na vojně mi nabízeli vstup do KSČ, což jsem musel odmítnout. Tato funkce, o kterou jsem nestál, mi nebyla přána jedním kolegou, který byl velký soudruh, a na toto místo si myslel. Věřil, že ho dostane. Já jsem skutečně o tuto funkci nestál, já jsem spokojený v dílně mezi stroji. Vedení ale rozhodno jinak. Jsi zkušený praktik, máš školní vzdělání a jsi ve všech směrech spolehlivý a obětavý.

Až do podzimu tohoto roku šlo všechno v pohodě, ale ze zákulisí to bylo trochu jinak. Ten můj kolega, co se nedostal na ten můj post se s tím zdánlivě smířil, ale závist se u někoho projevila tím, že na mě přišel anonymní dopis a to přímo na kriminálku do Mladé Boleslavi. 

20. listopadu kolem jedné hodiny odpoledne, přišel ke mně do kanceláře sympatický pán kolem padesátky, který se usmíval, ptal se, jak se mám, jak jde provozovna apod. Po chvíli, když mi ukázal odznak, že je od kriminálky, tak mi spadl úsměv z obličeje. Teď jsem začal přemýšlet, proč asi přišel, co chtěl. Nebyl jsem si vědom toho, že bych se dopustil takového přestupku, který by musela řešit kriminálka. Zaměstnancům a lidem, kteří mi v něčem pomohli při zajišťování provozu jsem nechával naše výrobky za sníženou cenu. Já jsem se ale tím neobohacoval, byla to protislužba. 

Soudruh už nebyl tak sympatický, ale zvážněl a začal konat svoji práci. Chtěl všechny příjemky na spotřební materiál, ne na výrobky. To mě zarazilo. Po chvíli odmlčení pravil: "Ptal jsem se na Vás a Vy jste u lidí z vesnice a u zaměstnanců oblíbený. Každému, když něco potřebuje, tak mu pomůžete nebo opravíte a nikdy nechcete peníze. Říkáte, to je sousedská výpomoc."

Trochu se mi ulevilo,až když došlo k další otázce. "Vy máte dobře vybavenou dílnu." 
"Ano, mám. Je to můj koníček. Něco mám po svém otci, který měl autodopravu a k tomu musel mít dílnu a něco jsem si pořídil sám."
"To je hezký koníček. A můžete mi tu dílnu ukázat?"
"To můžu, tam už byl každý z naší vesnice, protože tady už nikdo jiný není." V tom okamžiku jsem se zarazil, protože jeden můj kamarád mě požádal, jestli by si mohl u mě svařit zábradlí do svého domu. Já si všechno přinesu, dobrá. V dílně měl trubky, ale také několik řezných kotoučů a válcové frézy, které ležely na ponku.

To byla první věc, které si ten soudruh všimnul. Bylo to nové a tak chtěl ten soudruh vidět doklad o koupi. Nemohl jsem říct, čí to je, protože mi bylo jasné, že ten můj kamarád, kterému to patří, pracuje jako mistr v Benátkách v Carborundu, kde se takové kotouče vyrábějí. Nemohl jsem ho shodit, tak jsem to vzal na sebe, že jsem si je donesl z práce. 

Byl jsem hloupý, nevěděl jsem, že si nikdo nemusí schovávat doklady. 

Požádal mě o tašku, sesbíral spoustu vrtáků, soustružnických nožů a odvezl mě do Mladé Boleslavi na kriminálku na výslech a na sepsání protokolu.

Jak mě bylo, to se nedá popsat. To musí člověk prožít na vlastní kůži. Že nejsem špatný člověk mi dokázali dva advokáti, kteří nezávisle na sobě mu řekli, jestli nebudou mít doklad, že nebyly věci nikdy nakoupeny do naší provozovny, tak jsem to tam nemohl zcizit. Rada. Vám to člověk, kterému jste pomohl v jeho nouzi, a protože jste nechtěl peníze, tak vám dal do vaší dílny tyto věci. Toho člověka jste už nikdy neviděl, neznáte ho.

Po důkladné kontrole dodacích lístků na našem ústředí v Praze se nic nenašlo. Okresním soudem v Mladé Boleslavi bylo toto obvinění zastaveno.

Dne 22. března 1983 jsem byl zproštěn obžaloby a všechny věci, které mi byly zabaveny, mi byly vráceny. Moc se mi ulevilo, mohl jsem dále dělat vedoucího provozovny až do odchodu do důchodu.

Velké poděkování jsem dostal od svého kamaráda, kterého jsem zachránil od vyhození z Karba, kvůli těm řezacím kotoučům. 

Zaplať Bůh, že to takhle dopadlo.

 

Rodina Vernerova
a motoristický sport

Na začátku byli bratři Vernerovi, autodopravci. První působil v Benátkách nad Jizerou a druhý v nedalekém Zdětíně.

Motocyklovému sportu propadli po ukončení II. světové války jejich synové. 


Lubomír Verner

Nejprve benátecký Lubomír (1926-1982), který se dal dohromady s Františkem ŠťastnýmKarlem Kubešem, taktéž občany Benátek nad Jizerou.

Josef Verner jede silniční závod  na své "číze".


Zleva: Lubomír Verner, Zdeněk Kozák, Jan Verner, J. Venterling a Jaroslav Kolář

Míla Verner

Josefův mladší bratr Miloslav (1938-2019) se naopak rozhodl pro motokros, ale když se v roce 1960 vrátil ze základní vojenské školy, spojil svůj osud s plochou dráhou.

Mílova závodní kariéra byla lemovaná řadou úspěchů. Byl např. členem čs. týmu, který obsadil v letech 1968 a 1970 čtvrtý místo v mistrovství světa družstev. Byl osmý ve světovém finále MS na ledových drahách 1974.

V Mistrovství Evropy na dlouhé dráze skončil v roce 1970 dvanáctý. Když s aktivním závoděním skončil, stal se státním trenérem a funkci vykonával v letech 1975-92. Prosadil se i na mezinárodním poli, od roku 1979 byl členem plochodrážní komise Mezinárodní federace motocyklistů FIM.

Míla jako trenér státního družstva.


Václav Verner

Václav Verner (*1949) syn Lubomíra, se dvakrát probojoval do Mistrovství světa jednotlivců na ploché dráze. V roce 1982 skončil na 15. místě a v roce 1984 na 16. místě, ale závod pro zranění nedokončil.

Ve finále MS dvojic byl v roce 1971 na čtvrtém místě. V roce 1970 na 5. Ve finál MS na dlouhé dráze 1976 skončil desátý. Byl členem týmu, který ve finále MS družstev obsadilo 3. místo 1977 a 1979, 4. místa 1970, 1978, 1980, 1982-83. Byl vícemistr Evropy na travnaté dráze 1984.

Titul Mistra republiky na krátké dráze získal v roce 1971, ve dvojicích 1977 (s bratrem Janem). Působil v britské lize v týmech Poolo Pirates a Exeter Falkons.


Jan Verner

Jan Verner (*1951) má mezi našimi plošináři jeden zajímavý primát. Během jediné sezóny 1977 startoval ve všech finálových závodechmistrovství světa (15. na krátké dráze, 4. ve dvojicích s J. Štanclem, 14. na dlouhé dráze, 3. ve finále MS družstev).

Ve světovém finále na krátké dráze byl navíc 13. v roce 1976. Čtvrtý ve finále MS dvojic 1978 (S J. Štanclem) a 1981 (s A. Drymlem). Devátý ve finále na ledě 1976 a 1985. Vyhrál mistrovství dvojic republiky 1977 (s bratrem Václavem).

V britské lize závodil v týmech Swindon Robins a Exeter Falcons.



Následovníci

Tímto skončila éra Vernerů v motocyklovém sportu.

Na rodinnou tradici navázali Mílův vnuk Filip Šitera (fotka vlevo - se svým dědou Mílou a s poháry za vítězství).

Také Josefův vnuk Aleš Jirásek (fotka vpravo - na 1. místě).