Paměti Josefa Vernera ml.

U všech vozů a valníků byly už pneumatiky - ocelová kola byla minulostí. Byla to rarita - všechno otec dělal sám.

Aby hospodářství více produkovalo, bylo potřeba koupit nějaké vybavení také tam. Otec koupil jako první ve vesnici traktor značky FORDSON, který byl ale slabý, tak koupil další značky PRAGA ALFA, který také nebyl schopný utáhnout pluh při orání. Byl opět prodán a koupil nový ŠKODA 40 HP. Ten už utáhnul velký pluh. Další koupený traktor byl německé výroby značky NQRMAG.

Staré zemědělské stroje bylo potřeba nahradit novými, výkonnějšími. Koupil vlastní mlátičku, výfukovou řezačku na slámu, výfuk na zrní. Aby se tyto produkty daly uskladnit, postavil novou velkou stodolu na slámu a zrní.

Potom následovaly další stavby pro živočišnou výrobu. Velká stáj pro 14 kusů hovězího, teletník, stáj pro 3 páry koní, prasečník a černá kuchyň. Všechny chlévy byly obloženy pálenou dlažbou a všude byl zaveden vlastní vodovod.

Ve stáji pro dojnice bylo zavedeno strojní dojení - zase první nejen v naší vesnici, ale široko kolem nás ho nikdo neměl. Otec ho koupil na Zemědělské výstavě v Praze od nějaké kanadské firmy. 

Začal se betonovat dvůr, aby na něm nebylo bláto, protože otec měl rád pořádek. Když bylo zajištěno vše, co může vydělávat peníze, přišla řada na obytný dům. Začal se bourat v srpnu v roce 1946 a na vánoce jsme bydleli v novém domě.

Pro nedostatek nafty a benzínu se musely hledat nové zdroje paliva. Bylo jich několik, ale nejdostupnější byl dřevoplyn. Na auta se namontovaly velké kotle, kam se sypaly dřevěné špalíky, které uvolňovaly plyn. Kotle nám dodávala německá firma Imbech Gaz. I zde se našli výrobci těchto kotlů, ale ty nebyly tak dobré, protože neměly žádnou zkušenost a nebyla zaručená spolehlivost. 

Jezdili jsme do bělských lesů pro dubové (sehnalo se i bukové) dříví. Tam jsme museli mít povolení, protože za Bělou pod Bezdězem byla již německá hranice. Domů se vozila polena 1 m dlouhá a doma se řezala na sílu 10 cm. Potom je ženské, které u nás pracovaly, štípaly na menší kousky, které se pytlovaly. Později otec koupil automatickou sekeru, aby se urychlila práce a odbourala dřina se štípáním.

Každé ráno, když auto vyjíždělo, tak si nabralo několik pytlů špalíčků, podle toho, kam jelo, aby mu to stačilo dojet domů. Denně se musel tento systém čistit, vypouštět dehet, který tam kondenzoval v chladiči. Byla to hrozná práce, řidič i závozník stále smrděli dehtem a plynem. 

Benzínové motory šly předělat celkem dobře, horší to bylo s motory na naftu. Tam se musely dát jiné hlavy motoru, které měly svíčky. A také na vstřikovací čerpadlo, zabudovat rozdělovač, atd. 

S velkou radostí se všechno předělávalo do původního stavu. Vyhráno ale nebylo, protože po válce byl omezený příděl benzínu i nafty. Autodopravci dostávali lístky na červený benzín, který byl laciný. Soukromí majitelé vozidel museli jezdit na bílý benzín, který byl o hodě dražší. SNB často zastavila osobní auto a brala vzorek z nádrže, na jaký benzín se jezdí. Český člověk, hlava otevřená, dokázal tento červený benzín odbarvit, ale ne na dlouho. Přišla horší věc. Benzín byl žlutý a ten už odbarvit nešlo.

Otec se ženil v roce 1932. Za ženu si vzal dceru hostinského pana Josefa Velenského a Anny Velenské ze Sobětuch. Dcera se jmenovala Milada a chodila do Dícči rodinné školy v Brandýse nad Labem. Po ukončení této školy šla na zkušenou do německé rodiny ve Cvikově. 

Po svatbě se mamka ujala řízení domácnosti.Otec musel
zajišťovat práci pro auta a koně. 

Narodili se jim dva synové - Josef a Miloslav.

Já, Josef, jsem se narodil v říjnu 1935 a můj bratr v červnu 1938. Oba jsme se jako kluci motali kolem otce v dílně a kolem aut. Otec nás oba vždy vedl k práci a slušnosti, mamka ke spravedlnosti a lásce jeden ke druhému. (To se projevilo tehdy, když jsem ležel v nemocnici, tak se brácha o mě staral.) Za to jsme jim byli vždy vděční. Byla to dobrá příprava do života. 

Čas šel dál, skončily roky zábavy a přišla léta začít chodit do školy.

Obecnou školu jsme oba vychodili ve Zdětíně
a Měšťanskou školu v Benátkách nad Jizerou. 

Chtěl jsem jít na strojní průmyslovku. Podal jsem přihlášku, udělal přijímací zkoušky a moje přihláška byla zamítnutá. Čekal jsem rok a znovu přihláška a zkoušky. Sláva, byl jsem přijat.

S velkou radostí jsem nastoupil, ale druhý den přišlo velké zklamání. Přišel k nám do třídy soudruh ředitel a oznámil mi, že na rozhodnutí OVKČ musím být vyloučen.

Po vojně jsem šel pracovat jako údržbář do Družstva cementářů - provozovna Zdětín. 

Když došlo k vystěhování Němců z pohraničí, bylo úkolem vlády toto území osídlit. Lidé z vnitrozemí získali možnost osídlit zadarmo opuštěné budovy a celá hospodářství. Ale když to tam zase přivedli k normálnímu životu, tak jim to vzali a udělali tam JZD, takže zase neměli nic. Žilo se jim tam špatně, protože družstvo špatně hospodařilo a tím měli málo peněz.

Otec, který měl autodopravu, tak odvážel tyto lidi do pohraničí a zase sem do vnitrozemí, protože zde byl nedostatek pracovních sil. Vystěhovaní Němci, které sem otec přivážel, si mohli vzít s sebou pouze 30 kg na osobu.

Když přijelo auto sem s těmi lidmi, tak si zdejší hospodáři vybrali lidi, kteří byli fyzicky zdatní. Ti ostatní zůstali stát na ulici a čekali, co bude dál. Bylo to pro ně hrozné. Jak to mohlo dopadnout? Otec se těchto lidí ujmul.

Rodina Zükertova: manželé kolem 60 let, jedna dcera Truda (19 let), druhá dcera Frída (22 let), vdova, manžel padl u Stalingradu, s pětiletou dcerou. A třetí dcera Hilda (8 roků). 

Manželé Neumanovi ve věku kolem 70 let, zahradník. Otec pronajal dům od pana Adáška a tam je ubytoval. Na jídlo chodili k nám, než je mamka vybavila, aby si mohli vařit sami.

Paní Krojcmanová, 25 letá žena s čtyřletým dítětem a 80letou babičkou. Také vdova, manžel také padl u Stalingradu.

Ervín Bayer, 16letý další pracovník, bojovník od Stalingradu, po každém jídle seděl na WC. Byl zesláblý, že sotva stál na nohou. Trvalo celých 14 dní, než se srovnal.

Velký Willi (30 let) a malý Willi (25 let). Jména si nepamatuji, protože se jim říkalo jen velký a malý. Oba přišli o rodiny při bombardování Drážďan.

Ti, co si nevařili, jedli s námi u jednoho stolu a stejné jídlo jako my. Takhle se chovali moji rodiče k lidem, kteří u nás pracovali a kteří byli v životní nouzi.

Stejně moji rodiče dostali cejch vykořisťovatelů, ale to se také odrazilo u jejich dětí. Několik let nám od těchto lidí chodili dopisy a vždy našim moc děkovali.

Bylo válečné období, po vesnici se potulovali různí vojenští zběhové a různí provokatéři, kteří se vydávali za Rusové. Chtěli pomoc: jídlo, pití, peníze, nocleh, apod. Kdo jim pomohl, dostal hned cejch smrti.

Jednoho dne obecní strážník bubnoval, protože zde nebyl rozhlas, že na nádraží do Chotětova přijede vlak s transportem vězňů a ruských zajatců a že tam bude stát jeden den.

Strážník oznámil našim občanům, že mohou těmto lidem dát nějaké jídlo. Otec na nic nečekal, dal oškrábat brambory a v kotli, co jsme měli na maso, nechal uvařit hustou bramborovou polévku. Pamatuji si, že to byly tři konve na mléko, což bylo 75 litrů polévky. V té době jsme si pekli domácí chléb, tak se všechen naložil a vezl se tam.

Asi za týden se ptal jeden soused mého otce: "Josefe, to jsi dělal kvůli těm Rusům?" Otec odpověděl: "Já jsem to dělal pro lidi, kteří byli v nouzi."

Tomu sousedovi se říkalo "fašista".

O pořádek a klid v naší obci se staral obecní strážník pan Martinovský, který zastával také funkci veřejného rozhlasu. A jak? Vzal bubínek, zastavil se na ulici, začal bubnovat a když se sešli lidé, tak začal: "Na vědomost se dává," přečetl zprávu, zabubnoval konec a šel dál. Tak obešel celou vesnici. Sloužil také jako telefonista, protože zde byl jen jeden telefon a ten pracoval od 7 do 17 hodin.

Lidé z mladé generace tomu ani nebudou věřit, že byl jeden telefon na celou vesnici. A že by bylo možné, aby se všichni tito řemeslníci a obchodníci mohli uživit.

Byla všelijaká nařízení, která se týkala všech občanů, ale také zemědělců.

Jako první bylo večer, když se setmí, zatemnit všechna okna těch místností, ve kterých se svítilo. Chodily kontroly! Dalším opatřením, které také bylo kontrolováno, byly rozhlasové přijímače: tam mohly hrát pouze střední vlny, aby se nemohl chytat Londýn, který vysílal zprávy pro posluchače naší republiky. Při vjezdu všech vozidel do měst, byla prováděna hospodářská kontrola, aby se nedovážely potraviny.

Každý majitel domu musel nahlásit na Obecním úřadě stav svého zvířectva, který se kontroloval, aby se zamezilo obchodování.

Hospodářům byly určeny odvody produktů, podle výměru obhospodařovaných ploch. Odevzdávala se vajíčka, hovězí maso a vepřové maso. Po splnění tohoto kontingentu, mohl požádat hospodář o zabití jednoho vepře za rok. Z toho ale musel odevzdat 5 kg sádla. Byly také předepsané dodávky obilí. Při neúrodě nikoho nezajímalo, jestli bude mít čím krmit. Odvod musel být splněn. U odevzdaného mléka se měřila jeho tučnost. Pokud byla malá, bylo zle!

Byl zaveden přídělový systém, nebo-li prodej na lístky. Byl u nás zaveden v roce 1939 a trval 14 let. Byl zrušen až za komunistické vlády v roce 1953. Od tohoto dne byla vyhlášena měnová reforma, jež prováděla výměnu peněz v poměru 5:1 (malé částky) v hotovosti a 50:1 velké částky a veškeré vklady.

Po komunistickém puči v roce 1948 došlo ke zárodnění průmyslu a kolektivizaci zemědělství, zakládání JZD. Všem zemědělcům se odebíraly stroje, aby je donutili vstoupit "dobrovolně" do JZD. Pro výstrahu bylo v každé vesnici vždy vystěhováno pár rodin, aby ti ostatní byli hodní a nekladli odpor při zakládání družstev. Děti živnostníků a rolníků neměli možnost dalšího vyššího vzdělání. To bylo jen pro děti z dělnické třídy. 

Na začátku byli bratři Vernerovi, autodopravci. První působil v Benátkách nad Jizerou a druhý v nedalekém Zdětíně.

Motocyklovému sportu propadli po ukončení II. světové války jejich synové.