1. den národní revoluce

Počátek nového údobí českých dějin.

Noc z pátku na sobotu 5. května uběhla celkem klidně, Zdětínem projelo pouze několik vojenských aut, asi z Benátek, kde byla silná motorizovaná jednotka, plně vyzbrojená.

V sobotu 5. května v 6 hodin ráno nás překvapil český hlasatel pražského rozhlasu. Ohlásil úmyslně česko-německou směsí: „Je sechs“ hodin. Nato začal hlásit jen česky a po chvilce se ozval dosud zakázaný sokolský pochod „Lví silou“a již následovaly samé české pochody, kterých jsme celou dobu války v rozhlase neslyšeli. To bylo první ranní překvapení. Tušili jsme, že se už v Praze asi něco děje, ale zatím jsme nikdo nic přesného nevěděli. Vysvětlovali jsme si to tím, že je to snad výsledek ohlášených politických poměrů.

Hned ráno jsme někteří spěchali do Benátek, ale ani tam jsme se zatím ještě nic nedozvěděli. Německý oddíl se choval klidně, vojáci čistili zbraně, zdálo se, že jsou v plné pohotovosti.

Ve 12:25 telefonovalo četnictvo z Nových Benátek na obecní úřad (telefon byl v bytě obecního strážníka v čp. 7), že mají být vyvěšeny státní vlajky a prapory v národních barvách, neboť česká národní rada v Praze prohlásila Československou republiku. Národní rada spolu s okresními a místními národními výbory přebírají veškerou moc do svých rukou. Policie, četnictvo, vládní vojsko a všecky úřady budou pouze jí, tj. české Národní radě podřízeny.

Jakmile obecní strážník Josef Martinovský tuto zprávu přijal, sedl ihned na kolo, do pravé ruky vzal československou vlajku, kterou měl po celou dobu války v bytě schovanou, jel po celé vsi a volal: „Vyvěste vlajky, je konec války!“

Pisatel této kroniky Václav Resl, odborný učitel, běžel okamžitě k bytu strážníka, který musel vzít buben, Václav Resl vzal vztyčenou vlajku na žerdi, prošli celou obcí za volání: „Ať žije Československá republika! Ať žije pan president Dr. Eduard Beneš!“

Tak byla v sobotu 5. května ve Zdětíně vyhlášená nové Československá republika.

A toto zoufalé volání bylo za chvíli po přerušení vysílání z hlavní stanice Praha I slyšet z rozhlasové stanice „v bunkru“ na vlně 415 m pod názvem Československý rozhlas. A na toto vysílání bylo zvláště upozorněno, neboť hlavní stanici měli obsazenou SSmanni – Němci a ti se hned česky hlášenými zprávami snažili oklamati český národ, že hlášení událostí nejsou pravdivá, že je to práce několika nerozvážných a podvratných elementů a že odpor bude v nejkratší době zlomen.

My se však již nedali oklamati a řídili se toliko hlášením našeho rozhlasu na vlně 415 m - Československým rozhlasem.

A tak začal velký, slavný a hrdinný boj o Prahu.

Všichni Pražané bez rozdílu – policie, četnictvo, vládní vojsko, dělnictvo a úřednictvo továren a ostatních závodů, ústavů, všichni, kdo milovali tento národ a matičku Prahu, vstoupili do těžkého boje. My jen litovali, že nejsme blíže, abychom mohli pomoci.

 

Ve 14 hodin volal telefon z Nových Benátek, aby se tam dostavil okamžitě Václav Resl a to do bytu bývalého profesora, nyní chemika továrny Karbo Zdeňka Wiedemana na důležitou poradu. Jmenovaný tam ihned odjel na kole. Pro všechen případ se ozbrojil ostře nabitým browningem, který mu zapůjčil p. Josef Verner čp. 98, když ho téhož dne vytáhl z úkrytu. Na čepici měl bílo – červenou stužku. Přesto si ho němečtí vojáci ani stráže nevšimli.

V bytě profesora Wiedemana byl již přítomen pan František Heřman, cestář z čp. 57 a Josef Uřidil, dělník z čp. 42.

Profesor Wiedeman, jako bývalý důstojník čsl. armády, ještě s několika spolupracovníky vytvořili prozatímní okresní národní výbor pro soudní okres benátecký. Měli již některé pokyny, jakým způsobem se mají vytvářet místní národní výbory v obcích, aby mohly okamžitě převzít moc.

Václav Resl předložil již připravený návrh členů národního výboru ve Zdětíně a po nepatrných změnách definitivně ustaven a zbývalo jen dát jej schválit občanstvu na veřejné schůzi.

V místních národních výborech měli být zastoupeni hlavně dělníci, malorolníci a inteligence, pokud se po dobu války chovali jako opravdoví vlastenci, nezadali si s Němci a nesympatizovali s fašismem. Neměli tam býti bývalí agrárníci neboť agrární strana nebude v nové republice obnovena, protože v době Mnichova a hlavně po Mnichovu i v Protektorátu tolik zklamala a jejich vedoucí politici veřejně kolaborovali s Němci.

Dále byly na schůzce projednány otázky týkající se zásobování, povinných dodávek, domácích porážek, převzetí majetku po Němcích do národního majetku, zajištění kolaborantů s Němci, otázky rázu vojenského, apod.

Nato se všichni tři jmenovaní vrátili do Zdětína.

 

Na 17. hodinu byla strážníkem Josefem Martinovským vybubnováním svolána veřejná schůze všeho občanstva do sálu u Doušů. Dostavili se skoro všichni občané, sál byl plný.
Schůzi zahájil Václav Resl, který oznámil, že po více jak šestiletém utrpení a otroctví scházíme se opět ve svobodné československé republice, kterou dnešního dne vyhlásila česká Národní rada v Praze. Tam sice všichni vlastenci těžce bojují s Němci, ale jistě zvítězí, vždyť spojenecké armády likvidují zbytky německých armád a směřují ku Praze.

Oznámil, že správu a řízení obce převezme dnešního dne podle Košického národního programu „Místní národní výbory“. Stalo se tak i ve Zdětíně, kde byli do národního výboru navrženi tito občané, jejichž členství mají občané obce hlasováním schválit.

A tak byl pro obec Zdětín zvolen první revoluční národní výbor, který se skládal z těchto občanů: 

Adamec Stanislav (stárek DZ Dražice, čp. 116), Beran František ml. (dělník Karbo, čp. 44), Bubník Josef (řídící učitel, čp. 104), Dvořák Josef (cestář, čp. 48), Heřman František (cestář, čp. 57), Jandl Václav (malorolník, čp. 111), Maršíček Václav (dělník Karbo, čp. 135), Malý Miroslav (úředník, čp. 31), Resl Václav (odborný učitel, čp. 93), Svoboda Stanislav (úředník, čp. 72), Uřidil Josef (dělník Karbo, čp. 42), Záruba František (kovář, čp. 38), 

Jako náhradníci:
Adášek Václav (malorolník, čp. 82), Šubrt Václav ml. (mlynář, čp. 154)

Po této volbě poděkoval všem členům národního výboru za důvěru Václav Resl a vyzval občany ke klidu a žádal je, aby se řídili pokyny, které bude od dnešního dne vyhlašovati Místní národní výbor, ke kterému mohou mít plnou důvěru.

Požádal je, aby pokračovali klidně v práci, aby nebylo porušeno zásobování, vždyť od dnešního dne by tím již trpěli jenom naši čeští lidé ve městech. Řízené hospodářství zatím trvá, porážky „na černo“ nelze od dnešního dne připustiti, poškozovali bychom tím jen náš národ. Nutno v klidu vyčkati zákonů a nařízení naší vlády, jakmile se vrátí do vlasti a převezme řízení státu.

Shromáždění občané zapěli opět po šesti letech státní hymnu „Kde domov můj“ a „Nad Tatrou sa blýská“ a bylo jen málo těch, kteří se ubránili slzám v očích.

 

Zvolení členové Místního národního výboru se po tomto shromáždění ihned odebrali do obecní úřadovny ve staré škole ke své první schůzi. Jedniným bodem programu byla volba předsedy, kterým byl jednomyslně zvolen Václav Resl, odborný učitel, který se tak stal prvním předsedou.

Jmenovaný poděkoval za důvěru a žádal všechny členy o spolupráci, bez které bychom nemohli splnit těžké úkoly, které nás v nejbližších dnech a později čekají.

Bylo usneseno, že členové národního výboru budou až do uklidnění a skončení této národní revoluce zasedat denně a to i v noci, aby mohli ihned zasáhnout, kde jen tomu bude třeba.

Místním vojenským velitelem byl určen Stanislav Svoboda a když se funkce vzdal, byl ustanoven řídící učitel Josef Bubník, jako poručík čsl. armády v záloze. Ti hned ustanovili strážní oddíl a to z bývalých vojáků a mnohých dobrovolníků, kteří převzali bezpečnost v obci, rozestavěli hlídky. Zatím ovšem beze zbraní.

 

U telefonu zavedena nepřetržitá služba ve dne v noci, byli jsme neustále ve spojení s revolučním okresním národním výborem v Nových Benátkách, s četnickou stanicí, s prozatímním vojenským velitelstvím a závody.

Nutno zaznamenati, že od soboty odpoledne byl oblečen ve vojenské uniformě čsl. armády četaře aspiranta Miroslav Malý (syn tragicky zesnulého starosty obce) a nebojácně v ní chodil i za doby průjezdu ozbrojených oddílů.

V sobotu navečer byla již většina domů ve Zdětíně vyzdobena státními vlajkami a prapory v národních barvách, které se, pokud nebyly uschovány z doby republiky, rychle se šily. V některých oknech se objevily obrazy nebo fotografie pana presidenta Dr. Edvarda Beneše.

Téhož dne byly ve Zdětíně odstraněny nebo barvou zakryty všechny německé nápisy.

Po půl noci ze soboty na neděli přiblížil se od Dražic oddíl prchajících vojáků. Postupovali v roji a od Šubrtových čp. 102 přes ves přískoky. Z úkrytů jsme je pozorovali. Byli ozbrojeni. Poněvadž byla tma a mimo dvou browingů jsme ještě neměli jiných zbraní, neodvážili jsme se jich odzbrojiti, snažili jsme se zabrániti ztrátám na životech.

Po půl noci ze soboty na neděli přiblížil se od Dražic oddíl prchajících vojáků.

Postupovali v roji a od Šubrtových čp. 102 přes ves přískoky. Z úkrytů jsme je pozorovali. Byli ozbrojeni.

Poněvadž byla tma a mimo dvou browingů jsme ještě neměli jiných zbraní, neodvážili jsme se jich odzbrojiti, snažili jsme se zabrániti ztrátám na životech.

2. den národní revoluce

V neděli ráno odzbrojili naši chlapci a občané prvních 6 mladých německých vojáků v černých uniformách, kteří přišli do Dražic. Byli odvedeni do sálu u Tvrzníků, kde jim byly odebrány všechny zbraně. Neradi je odevzdávali, ale poznali, že by se neubránili. Jeden z nich měl ostře nabitou pistoli v nohavici.

Od Tvrzníků byli převeženi do nové školy, kde byli jeden po druhém znovu prohlédnuti, všechna výstroj jim byla odebrána a teprve potom posláni směrem na Chotětov.

Měli i ruční granáty.

A tak naši chlapci, bývalí vojáci, kteří tvořili strážní oddíl, měli první zbraně. A už to bylo veselejší.

 

Hned nato po deváté hodině se ozval od hřbitova vítězný pokřik: „Hurá! Hurá! Hurá!“ A už se přihnali naši chlapci v čele s Bohuslavem Šubrtem a Stanislavem Adamcem ml. za nimi pak Bohuslav a Jaroslav Bohuslavovi, Stanislav Dvorský, Josef Dvorský, Jiří Kramer, Rudolf Opa, Vojtěch Macoun, Bohumil Zajíček, Antonín a Zdeněk Vyskočilovi, Václav Jandl ml., a j., všichni ověšeni různými zbraněmi i automatickými puškami, několika kulomety, pancéřovými pěstmi, pistolemi, ručními granáty, dalekohledy a jinou výzbrojí.

U hřbitova vyrazili na oddíl německých vojáků v síle asi 60ti mužů, kteří se jim vzdali a které odzbrojili. To byl jeden z nejradostnějších a nejúspěšnějších činů našeho strážního oddílu, neboť tímto okamžikem jsme již měli ve Zdětíně dostatek zbraní a proto všichni bývalí vojáci a celý oddíl národní stráže se mohli okamžitě ozbrojit a v případě napadení nebo přepadu obce jinými německými oddíly, už jsme se mohli bránit.

Odzbrojený oddíl vojáků byl poté propuštěn dále na Chotětov, zbraně, střelivo a ostatní ukořistěná výzbroj se soustředily do školy, kde již byla stálá stráž.

Od této chvíle byla také bojovnější nálada.

 

Aby byl přehled o situaci v okolí, byla ve věži kostela stálá pozorovací hlídka, která neustále pomocí dalekohledu sledovala silnici od Horek, Dražic a Benátek, aby se včas vědělo, kdo se k obci blíží.

První hlídku ve věži konal Václav Bahník ml. vybavený ukořistěným vojenským dalekohledem.

 

Členové místního národního výboru zasedali nepřetržitě v úřadovně ve staré škole.
Tento první veliký úspěch a získání zbraní byl ihned telefonicky hlášen okresnímu národnímu výboru v Nových Benátkách (profesor Wiedeman).

Občanstvo bylo vyrozuměno, že veškeré zbraně a ostatní výstroj, které budou při odzbrojování německých vojáků ukořistěny, musí být odevzdány na místní národní výbor, nikdo si nesmí nic ponechávat, neboť se jedná o národní majetek, který bude po konečném vítězství odevzdán nové československé armádě.

Ráno hlásila liblická vysílačka, která byla v rukou Němců zprávu: Čeští obyvatelé musí zachovat klid a vyvolit si buď podrobení německé branné moci a jejím rozkazům, anebo uvalení bídy, neštěstí a hladu pro celý národ. Tato zpráva byla hlášena německy a potom také česky. To však již ani Pražany ani nás nemohlo zastrašit.

Během dne žádá Československý rozhlas československé vojáky a ostatní vlastence, aby vytrvali, že Praha je a zůstane československá a že Prahu český lid uhájí. Tato zpráva byla vždy opakována česky, rusky a anglicky. Revoluční rozhlas volá k rozšíření povstání, k hájení dosažených výsledků a znovu volá o pomoc v jazyce ruském a anglickém.

Volá opětně všechny Čechy a Slováky k ozbrojenému povstání.

Kolem poledne se vrátil z Prahy (Letňan) Oldřich Poddaný, syn kováře Václava Poddaného, který nám podal první zprávy o tom, jak probíhalo povstání na okraji Prahy. Někteří naši občané mu však vytýkali, že nebylo od něho správné, že opustil Prahu, že se měl obrátit k obráncům Prahy a bojovat na barikádách proti Němcům. Jmenovaný se vymlouval tím, že se nemohl připojit, když neměl zbraně. Jeho výmluva však neuspokojila.

 

Odpoledne telefonoval revoluční národní výbor z Benátek, aby členové místního národního výboru byli označeni bílou páskou na levém rukávě s nápisem: Místní národní výbor. Pásky ihned ušila pí. Zdenka Reslová, učitelka a manželka předsedy MNV, nápis vytiskli ruční tiskárničkou jejich chlapci a to pro všechny členy i velitele národní stráže.

Navečer projelo Zdětínem několik vozů s německými uprchlíky, ve vsi se však vůbec nezastavili. Někteří se dali směrem na Sedlec, jiní směrem na Chrást. Byla na nich vidět ustrašenost a naprostá bezradnost. Nikomu však nebylo ublíženo a dovolen jim volný přístup.

3. den národní revoluce

Členové místního národního výboru byli opět po celou noc v pohotovosti a když si někteří šli odpočinout, tak jen tak na hodinku a zase se vrátili.

S okresním národním výborem v Benátkách jsme byli ve stálém spojení a sdělovali si každé pozorování týkající se pohybu německých oddílů, průjezdů německých hlídek, odzbrojování, apod. Přitom jsme neustále sledovali zprávy Československého rozhlasu na vlně 415, neboť vysílač Praha I měli ještě stále v rukou Němci. Ten však již nikdo z našich občanů stejně neposlouchal a hlavně zprávám nevěřil.

Již časně ráno v pondělí 7. května ve 4:30 se náhle odmlčela vysílačka Praha I. Něco se tam asi stalo. Hrála hudba, začal mluvit ženský hlas a najednou – nastal klid.

Revolucionáři se však na mnohých místech zmocnili dalších zbraní, odzbrojili mnoho německých jednotek, jiné se jim samy vzdaly.

Zdětínem projelo auto velitele německého oddílu z Benátek, které jsme zastavili. Důstojník se ohradil proti tomu se zbraní v ruce, i ostatní důstojníci, kteří ho doprovázeli, měli v rukou zbraně namířené proti nám. Nevystřelili však, odjeli asi do Chotětova a zase se vraceli. Obhlíželi asi situaci v okolí Benátek.

Rozhodnuto, aby se zatím proti nim násilně nepostupovalo a proto se nechali volně projet. Bylo to jistě rozumné prohlášení, neboť celý silný oddíl v Benátkách byl dosud ozbrojen, nevzdal se a byl by jistě přispěchal na pomoc a bylo by došlo jistojistě ke zbytečnému krveprolití.

A nejhorší bylo, že většinu zbraní měli s sebou muži, kteří odjeli na pomoc Partyzánům na Řepín.

Večer ve 21:30 vrátilo se z okolí Řepína Vernerovo auto řízené šoférem Václavem Šimonem, s nímž odjeli čtyři členové národní stráže, jak už bylo psáno, aby zjistili, jak se vede našim chlapcům, kteří tam odjeli na pomoc partyzánům. Přinesli zprávy, že boj tam dosud trvá, že se silně střílí, že museli často velmi opatrně postupovat, když jim kulky hvízdaly nad hlavou, ale že se zdálo, že partyzáni jsou již pány situace a již jen likvidují ojedinělá místa odporu, kde se Němci zabarikádovali. Naši chlapci se plně účastní boje.

Členové místního národního výboru zůstali opět přes noc v úřadovně, na okraji obce směrem od Dražic, Benátek, Sedlce, Chotětova a Horek stály po celou noc hlídky národní stráže, které měly nařízeno okamžitě jakékoliv pohyby vojska i uprchlíků a jiná důležitá pozorování.

 

Po celou noc z pondělí na úterý doléhalo již až k nám do Zdětína zcela jasně dunění děl a jednotlivé výbuchy od severního a severozápadního našeho pohraničí. To byl jasný důkaz, že Němci dosud neuposlechli podepsání kapitulace a že ještě dále se bránili rudé armádě. Dokonce jsme už viděli vystřelování raket a tak se nám zdálo, že se fronta přiblíží až k nám.

Neustále se poslouchal Československý rozhlas a všechny důležité zprávy se zaznamenávaly.

4. den národní revoluce

Ráno ve 4 hodiny byla již osvobozena rozhlasová stanice Mělník.

Od rána 5ti hodin bylo v místnosti Národního výboru v obecní úřadovně zase živo. Všichni členové, i ti, kteří si šli na chvíli domů odpočinout, byli pohromadě. Napjatě jsme poslouchali Československý rozhlas v očekávání nových zpráv z matičky Prahy. Nelidští nacisté tam pokračovali v boji a krev českých lidí tam tekla nadále.

V noci i ráno byla několikráte volána spojenecká vojska k rychlé pomoci. Došla zpráva, že se do Prahy stahují nové německé divise. Co bude dále? Ubráníme se? Nevykrvácíme? Jak smutně zněly hlasy českých hlasatelů, volajících o pomoc. Věřili stále, že pomoc přijde – vždyť spojenecká vojska byla již jen 50 km od Prahy. To vše jsme nemohli pochopit.

Praha volala československé letce v čele se štábním kapitánem Hubáčkem. Přilétnou? Kladli jsme si neustále tuto otázku.

 

Vyslýchali jsme hlídky. Přes noc nebylo celkem nic nového. Jen spojky hlásily, že z Benátek německé vojsko sice odjelo, ale přijelo nové s tanky a děly. V parku prý jsou zakopána děla. Z toho jsme radost neměli.

V pondělí odpoledne oznamoval rozhlas v Benátkách, že německý velitel posádky žádal, aby čeští občané odstranili trikolory a pásky Národního výboru a Národní stráže. Žádal, aby se odevzdaly všecky zbraně a to od 9. hodiny večerní až do 5. hodiny ranní. Neuposlechlo se však.

Od 8. hodiny ranní do deseti hodin se na výzvu Československého rozhlasu a Okresního národního výboru v Benátkách se konala sbírka pro Červený kříž do Prahy a to čistých bílých látek na obvazy, případně obvazů, vaty, prostěradel, apod.

Sbírka měla ve Zdětíně veliký úspěch a všechny rodiny vesměs i chudých deputátníků, přispěly, jak jen mohly. Muži a ženy přinášeli do obecní úřadovny ve staré škole celé kusy i nových bílých látek, kterých se nechalo použít na obvazy, apod.

Sebrané věci byly narovnány do veliké bedny, kterou odvezl ihned do Benátek p. Ladislav Verner. Doprovázeli ho předseda národního výboru Václav Resl a člen výboru Stanislav Adamec.

Naproti hospodě „na Baště“ zastavili nás ozbrojení vojáci SS. Vyskočili na auto a museli jsme jim bednu otevřít, neboť nechtěli věřit, co vezeme, mysleli, že převážíme nějaké zbraně. Když jim Václav Resl řekl, že je to určeno pro Mezinárodní Červený kříž pustili nás dále a my mohli bednu odevzdati do hospodářské záložny, kde v úřadovnách obětaví občané se všemi úředníky, učiteli a tamními lékaři prováděli třídění, balení a připravovali vše k dopravě do Prahy. Všichni obdivovali množství, které jsme ve Zdětíně sebrali.

To byl znovu krásný doklad obětavosti a pravého vlastenectví zdětínských občanů a proto zapsáno pro věčnou paměť do této knihy.

 

Před 12. hodinou nás potěšila nová zpráva. Rozhlasová stanice Praha I – Liblice byla osvobozena od Němců a od této chvíle byla opět v českých rukou.

Současně Praha hlásila, že rozhlas dostává zprávy z posledních míst odporu, že nepřítel se vzdává. Boj o Prahu vstupuje do posledního stadia. Výzva k Pražanům: Vystupňujte odpor! Vystupňujte obranu! Nepřítel se vzdává, nepřítel se vzdá! Slávu čsl. republice! Sláva presidentu Benešovi!

Od 11. hodiny do 11:35 Československý rozhlas hlásil, že boje se přenesly z okrajů Prahy do vnitřního města. Německé tanky jsou ničeny československými jednotkami a to pancéřovými pěstmi a vzdávají se. Další výzva: Vystupňujte odpor a obranu! Stavte nové barikády!Vytrvejte na svých místech! Vytrvejte! Vytrvejte!

Ve 12:40 se ozvala výzva Mezinárodního Červeného kříže, ve kterém se žádali majitelé insulinu, aby jej dodali do svazu lékáren do Prahy. Je ho nutně zapotřebí! Jeďte opatrně!

Ve 12:50 byla vysílána tato výzva:

Všemu německému vojsku – zbraním SS: Oznamuje se vám bezpodmínečná kapitulace, která byla podepsána z rozkazu velkoadmirála Dönitze ve stanu generála Eisenhowera v pondělí 7.  května ve 14:41. Kapitulace se týká nejen spojenců Anglie a Ameriky, ale i SSSR, tedy i Československa.

Zastavte palbu! Odevzdejte zbraně, jak se na řádné vojsko patří. Jinak budete považováni za bandity a také bude s vámi tak nakládáno.

 

Ve 13:05 Československý rozhlas:

Občanům Velké Prahy: Vojenské velitelství města Prahy žádá, aby vzdávající se německé vojáky odevzdávalo do rukou policie.

Zajímavá zpráva: Jedno naše velitelské místo bylo požádáno, aby se zasadilo u mezinárodního Červeného kříže, aby nebyla bombardována jedna nemocnice na Santosce, kde jsou ranění němečtí důstojníci. Je vidět, že Němcům nezáleželo ani na vlastních lidech.

13:40 Z rozkazu Mezinárodního Červeného kříže se hlásí: Odstřelování Masarykova nádraží a elektrárny v Holešovicích trvá, což odporuje mezinárodním právům. Zastavte ihned palbu! Usnadněte hasičům zachraňovací práce!

13:45 hlášena výzva k německému vojsku, aby vyslalo své parlamentáře a vzdalo se. Jinak budou považováni za bandity a jejich příbuzenstvo bude popraveno, ať se nachází kdekoliv.

14:05 Pražané! Situace se pro nás vyjasňuje. Všude zůstaňte v klidu! Všude ať je klid a kázeň, jako tam, kde se bojuje! Zajistěte barikády! Nepříteli docházejí pohonné látky a střelivo.

Ve 14:10 opakuje rozhlas znovu, že situace se vyjasňuje a Němcům, že docházejí pohonné látky a střelivo.

Ve 14:35: Vojáci bojující Prahy! Dík vaší odvaze v osvobozujícím zápase dokázali a vykonali jste již divy. Klid ještě není. Dělostřelecká palba trvá. Dobře miřte! Neplýtvejte střelivem! Vytrvejte!

14:50 Vůz Mezinárodního Červeného kříže odjíždí z Malé Strany přes Smíchov do Prahy II Štěpánská ulice. Vůz je označen. Zastavte palbu na nemocnici Milosrdných sester v Praze II na rozkaz Mezinárodního Červeného kříže.

Členové národního výboru vyslechli tuto zprávu v úřadovně.

V 15:35 projelo Zdětínem německé vojenské auto. Velitel národní stráže je zastavil a ptal se jich, kam jedou. Důstojník napřáhl na něho pistoli, zadní dva rovněž a řekli: „Warum?“ Bylo jim řečeno, že Němci už kapitulovali a oni nato rychle odjeli.

 

O 16. hodině byly v Praze mezi vojenským velitelstvím České národní rady a německým vrchním velitelstvím sepsány podmínky kapitulace.

Některé německé oddíly a hlavně oddíly SS neuposlechly ujednání o zastavení palby, neboť v 16:15 volá Praha o pomoc anglické letce, aby zneškodnili německé dělostřelectvo. Tato výzva však nebyla slyšena. A znovu bylo slyšet: „Voláme Londýn. Pošlete nám hloubkové letce.“

 

17:50 Československý rozhlas žádá Pražany, aby omezili spotřebu elektrického proudu, neboť přesto, že bylo německé vojsko upozorněno Mezinárodním Červeným křížem, stejně holešovickou elektrárnu bombardovalo.

19:20 český i německý velitel vydávají rozkaz, aby byla ihned zastavena palba na české i německé straně, aby bylo zabráněno dalšímu krveprolití. Podepsán český velitel generál Kutelvašer a německý velitel Tousent.

19:40 Delegace Mezinárodního Červeného kříže s anglickým delegátem a českým Dr. Menčíkem objíždějí bojová stanoviště, aby byla zastavena palba. Na jejich auto se nemá střílet.

Útěk německých oddílů přes Zdětín začal již v úterý 8. května, ale to se dál ještě zcela spořádaně a ještě všechny byly plně ozbrojeny. Dopoledne asi o půl jedenácté hodině projela tři auta s vojáky od Chotětova směrem na Benátky.

Později projely menší transporty uprchlíků směrem na Sedlec. Jeden z nich se utábořil pode vsí za kanálem v bývalém lomu u sedlecké silnice.

Navečer asi o půl sedmé přijelo 7 nákladních aut s civilními uprchlíky, ale byli mezi nimi i vojáci a jeli směrem na Chotětov a skoro současně přijížděla od Horek vojenská auta jak s vojskem tak s civilisty. To již byli Sudeťáci, kteří prchali před Rudou armádou. U Hršelových odbočili do nové ulice, aby se dostali na chotětovskou silnici a odtud do Bezna a potom na Mělník. To byl totiž jejich směr, jak jsme zjistili.

Asi půl hodiny před půlnocí hlásily spojky, že směrem od Horek přešel mohutný oddíl německých vojáků. Někteří měli ruce na obvazu, jiní obvázané hlavy, někteří kulhali a šli o holích, někteří o berlích a ti byli v panickém útěku. Někteří už nemohli dále a za Vyskočilovými odpočívali na příkopech a když k nim hlídky národní stráže dorazily, hned hlásili, že jsou invalidé, že nejsou ozbrojeni a aby mohli dál. Ti, kteří byli již vysíleni, dokonce naříkali a prosili, aby se jim neubližovalo. Bylo zřejmo, že míří na mělnickou silnici.

Byli to většinou mladíci, ale ta tam byla jejich německá zpupnost a povýšenost. Počínali si docela zbaběle a od některých jsme zjistili, že utíkají z vojenského špitálu z tábora na Zelené u Luštěnic, který musili opustit, protože celý tábor se evakuoval.

A sotva přešel tento transport, přijela do úřadovny spojka od Horek se zprávou, že se blíží mohutný konvoj aut. Běželi jsme proto všichni na rozcestí u Hurtových a přitisknuti za vraty a sloupy jsme pozorovali, co se bude díti.

Nutno zaznamenati, že v úterý 8. května dopoledne přijel z Benátek stavitel Antonín Soumar ml. s jedním příslušníkem vládního vojska, který jako instruktor naučil členy národní stráže zacházet s ukořistěnými německými zbraněmi a to hlavně s automatickou puškou, pancéřovou pěstí a ručními granáty. Instruktáž se konala v úřadovně MNV ve staré škole a zúčastnil se jí celý oddíl národní stráže.

Přesně o půlnoci došel telefonický rozkaz četnictva a národního výboru z Benátek, aby se ihned odstranily bílé pásky, kterými byli označeni členové místního národního výboru a nahradily se páskami červenými, ale ty se nesmí nosit na levém rukávě. Bylo ihned zařízeno. K tomuto opatření došlo proto, že bílou páskou se označovali vzdávající se Němci, aby proto nedošlo k záměně.

5. den národní revoluce

V noci na středu 9. května jsme již nespali, neboť zpráva o konci války způsobila tolik radosti a nadšení, že nám ani spáti nedala. Nemohli jsme se dočkati rána.

Asi v šest hodin ráno ohlašoval pražský rozhlas nejradostnější zprávu květnových revolučních dnů. Rudá armáda už dostihla pražských předměstí. Rybalkovy tanky jsou už v Dejvicích a za nimi se valí další pluky až z Berlína. 

A Rudoarmějci bili Němce, dokud nezvítězili. Až do Prahy si museli probít cestu za neustálých bojů a ještě v Praze musili ničit hnízda odporu šílených oddílů SS. Ještě v Praze umírali za naše osvobození.

A tak přijeli do Prahy právě včas, aby si časem získali srdce celého českého národa.

 

Již od časného rána 9. května začali naší obcí Zdětínem projíždět jak od Chotětova tak od Horek v šíleném tempu všechny možné frontovní jednotky. Ještě v úterý 8. května ustupovali Němci ještě vcelku spořádaně, ale od středy ráno to byl už bezhlavý a často panický útěk.

Již ne vpředu namířené pancéřové pěsti a kulomety jako včerejšího dne, ale naopak narychlo sehnané kusy bílých látek, které nahrazovaly prapory, jako symbol kapitulujících – vzdávajících se bojovníků. Jak směšný byl pohled na tyto Němce, před několika dny ještě naduté, bezcitné, zpychlé, a dnes – ubozí zbabělci.

„Mělník – Mělník – Mělník, kde je Mělník,“ tak se většinou ptali a tam ze strachu chtěli uprchnout před rudou armádou v naději, že tam budou Američané a že se dostanou do jejich zajetí. Jejich zločinné vrchní vedení jim totiž zatajilo, že všechny tyto jejich snahy jsou již marné, neboť Rudá armáda byla již přes Drážďany v Praze a jistě už i v Mělníku byli Rudoarmějci.

Občané byli předsedou národního výboru důrazně varováni, aby si nic neponechávali, že je to národní majetek a že vše patří naší nové armádě a státu.

A nutno opět zaznamenati, že všichni naši občané pochopili tuto národní povinnost, uposlechli a až na některé maličkosti, všechno ochotně přinášeli a odevzdávali. Byl to opravdu krásný obraz vlasteneckého pochopení.

Nelze vypsati a spočítati, kolik transportů, různých kolon a oddílů prošlo a bylo odzbrojeno. Bylo zabaveno i několik civilních a národních aut. Jedno auto s proviantem (mouka, cukr, salám, koření, rum, doutníky), auto s kufry, jak později z obsahu zjištěno, členů jičínského gestapa, kde byly zásoby látek, bot, prádla apod. Jistě věci nakradené v českých rodinách. I to vše bylo uloženo ve třídách škol, aby později se předalo našim československým úřadům.

 

Všechno občanstvo bylo v tuto středu od časného rána venku v ulicích a hlavně na návsi, aby na vlastní oči viděli hrozný konec kdysi tak hrdé, všemocné německé Wermacht. Konec, na který jsme skoro šest let čekali. A že naše radost se nedá slovy vylíčiti, to je samozřejmé, to se muselo prožívat.

Mezi vojenskými transporty se mísily transporty civilních uprchlíků na vozech, ale i pěších třeba jen s ručními vozíky nebo s kočárky anebo jen s ranci na zádech. To byli ti, kterým se nepodařilo dostati se na nějaké vojenské vozidlo ať nákladní nebo autobus. Mnozí již měli na rukávech bílé pásky, na vozech nebo na kolech bílé praporky.

Ze zoufalství a ze strachu o svůj život mnohé Němky prosily, děti plakaly, přestože jim nikdo z našich občanů neubližoval. Dokázali jsme jim, že jsme lepší než by byli oni v opačném případě.

Nikdo z našich občanů by nebyl schopen opláceti jim násilím a krutostí, jak to dovedli páchat oni ve věznicích nebo v koncentračních táborech.

Nejzajímavějším bylo pak chování některých vojáků, kteří při odzbrojování prohlašovali, že nenáviděli Hitlera, že to, co dělal nikdy nechtěli a neschvalovali, že však musili, že by byli při neuposlechnutí zastřeleni, apod. Nikdo z nich nikomu neublížil, jsou pro demokracii, atd. Najednou!

Ale při všem tom ruchu a zmatku, který byl na návsi a v celém Zdětíně, poslouchali jsme všechny zprávy a výzvy pražského rozhlasu a pilně je zapisovali.

Již před tím vyzýval pražský rozhlas všechny poštovní zaměstnance, aby okamžitě nastoupili do služby. Upozorňuje, kam nutno volati, kde je třeba ošetření raněných. Prosil, aby telefonní sítě nebyly přetěžovány privátními rozhovory. Volal všechny muže a ženy, kteří mají důležitá poslání, aby ihned nastoupili na svá místa.

Plynárna Praha volala všechny své zaměstnance, aby nastoupili okamžitě do práce, rovněž tak elektrické podniky, aby mohl být zahájen co nejrychleji provoz a zaveden normální život, co nejrychleji odstraněny barikády, všecky trosky. Pomozte všichni!

V 10 hodin vysílal československý rozhlas již na všech vlnách. Československé dráhy volají všechny své zaměstnance na svá místa, aby mohly být co nejrychleji dány dráhy do provozu.

V 10:20 hlásí Českolovenský rozhlas prohlášení České národní rady, kterým vydává zákaz odebírání zbraní barikádním bojovníkům. Kdo se těmto bojovníkům bude vzpouzet, včetně zrádců a německých vrahů, bude přísně potrestán. Na každý výstřel odpovídejte tvrdě. Každý pomáhej, jak můžeš.

V 10:23 volal Československý Červený kříž, že potřebuje mléko a máslo pro děti a nemocné, kteří mléka nutně potřebují. Na venkově se nemá meškat a podle možnosti dopravit do Prahy 3 – Thunovská 18. Tato výzva pak byla opakována ještě v 10:30.

Místní národní výbor ve Zdětíně proto ihned požádal všechny zemědělce, aby na ráno připravili všechno mléko a vyjednal s místními autodopravci jeho dopravu do Prahy.

Současně byla vyhlášena sbírka potravin pro postižené Pražany, která bude provedena na večer a zítra 10. května ráno bude vše dopraveno do Prahy Československému Červenému kříži v Praze 3, jak žádáno v rozhlase.

V 10:33 hlásil pražský rozhlas smutnou zprávu a to, že hrdinové čsl. republiky, kteří padli za naší vlast při osvobozování Prahy, budou dopravováni do určitých místností, kde bude zjišťována jejich totožnost a pak bude vše ohlášeno jejich rodinám.

V 10:35 bylo opět hlášeno: Slavná rudá armáda vstoupila na území svobodné Prahy. Občané Prahy vítají rudou armádu. Provolávají: „Ať žijí rudí bojovníci! Ať žije jejich vůdce maršál Stalin! Sláva! Sláva jim!“

V 10:40 je hlášen rozkaz vládní komise, že nesmí býti odebrány zbraně barikádním bojovníkům i revolucionářů, kteří se za nás bili. Podepsán předseda České národní rady Pražák a Smrkovský.

V 11:20 se z Prahy hlásí, že ruská vojska dosáhla již Václavského náměstí a nadšení Pražanů nemá mezí. Pražané zasypávají Rudoarmějce květinami a v té převeliké radosti a nadšení zapomínají rychle na prožité hrůzy posledních dnů.

Na Klárově je však veden boj s Němci za účasti vládního vojska. Později pak, že Praha je již vyčistěna od Němců.

A Zdětínem neustávají projíždět další transporty. Ještě hodně vojenských, ale přibývá hodně uprchlíků civilních. Vojenské jednotky, všechny bez rozdílu, pokud přijíždějí ještě se zbraněmi se dobrovolně vzdávají.

Členové Místního národního výboru mají plné ruce práce. Odnášení a třídění zabaveného vojenského materiálu je plně zaměstnalo. Všichni občané a hlavně mládež pilně pomáhali.

Strážní oddíl národní stráže je plně ozbrojen a stále v pohotovosti.

Pan Josef Verner dal místnímu národnímu výboru všechna svá auta k dispozici.

Někteří občané procházeli silnicí k Horkům a k Chotětovu a sbírali všechen materiál, který utíkající Němci zaházeli.

Jinak panovala v obci u všech občanů i v tomto dnu plném chaosu naprostá kázeň a všichni občané se dobrovolně podřizovali všem přáním MNV a ochotně plnili příkazy, které na nich byly požadovány.

V 13:50 volá Mělník a žádá o pomoc.

V 15 hodin telefonuje Národní výbor z Benátek, že je nutno chránit před poškozením silniční objekty jako mosty, apod. a pokud nastalo poškození, alespoň provizorně zajistit jejich použití.

Současně žádá, aby všechny německé nápisy na orientačních tabulkách u silnic a na rozcestích byly okamžitě odstraněny nebo alespoň se musí přetřít černou barvou. Bylo ihned zařízeno.

6. den národní revoluce

V noci ze středy na čtvrtek byl oddíl Národní stráže a členové Národního výboru neustále v pohotovosti, neboť vojenské transporty a některé menší či větší oddíly vojáků i uprchlíků projížděly a procházely Zdětínem po celou noc.

Očekávali jsme, že každou hodinu se objeví Rudoarmějci, před kterými Němci prchali a podle zpráv z rozhlasu jsme byli přesvědčeni, že již nemohou býti daleko, čekali jsme je hlavně od Chotětova.

V 7 hodin telefonovali z Benátek první rozkaz vojenského velitele kapitána Kotíka: Důstojníci a poddůstojníci československé armády ročníku 1934 – 1937 dostaví se co nejrychleji s vojenskými knížkami a jídlem na 1 den do Benátek. Sraz je před starou radnicí na náměstí.

V 7:25 bylo povoláno i mužstvo ročníku 1937.
Povolání vojínů bylo ihned obecním strážníkem Josefem Martinovským vybubnováno a přesně v 8 hodin byli naši vojáci veselí, rozradostnění a přímo nadšení shromážděni před starou školou, aby opět nastoupili k výkonu vojenské povinnosti v nové československé armádě osvobozené Československé republiky.

Do Benátek je odvezlo Vernerovo auto. Než odjeli, přinesl pan Ladislav Tvrzník, řezník, několik kusů salámu a rozdělil jim jej na cestu. Občané je máváním a voláním „Nazdar“ vyprovázeli.

S nimi chtělo odjet i několik dobrovolníků a vojínů starších ročníků a někteří také skutečně odjeli.

Již v 7 hodin odjelo na základě výzvy Československého Červeného kříže ze středy 9. května auto s mlékem a narychle sebranými potravinami do Prahy jako první pomoc Pražanům, kde od soboty 5. května bylo zásobování porušeno. Jednalo se hlavně o děti a nemocnice. Chleba a žemle napekl ochotně náš pekař, pan Ladislav Kohout čp. 132.

Poněvadž autodopravce p. František Křehňáč měl auto porouchané, použilo se nákladního auta odebraného Němcům. Benzinu bylo k dispozici také dost, neboť se zabavilo také několik barelů a asi dva sudy.

Za národní výbor jel s tímto nákladem člen Stanislav Svoboda, aby náklad v Praze Červenému kříži předal. Když se navečer vrátil, vyprávěl nám své dojmy o tom, jak Rudoarmějci likvidovali Němce, kteří se do poslední chvíle bránili se zbraní v ruce a jaké nadšení vládlo v Praze.

 

V 10 hodin hlásil Československý rozhlas důležité zprávy pro všechny Národní výbory.
Říšské lístky na potraviny pozbývají ihned platnosti – domácí zůstávají prozatím v delší platnosti, rovněž i mlecí povolení až do dalšího rozhodnutí

Je nutno šetřit benzínem a oleji. Soukromé jízdy auty jsou zatím zakázány.

Hospodářský život nechť má pokud možno normální chod, o což musí dbát národní výbory

 

Hned nato došla telefonická zpráva, že do Mladé Boleslavi dorazily první ruské tanky a v odpoledních hodinách jsme se dozvěděli, že Dražicemi projíždějí Rudoarmějci směrem na Benátky a dále ke Staré Boleslavi – Brandýsu. Tato zpráva působila jako blesk. Někteří občané i mládež tam jeli na kole, jiné pěšky. Protože skoro všichni občané je také chtěli hned vidět a uvítat, požádali jsme p. Josefa Vernera o nákladní auto, které hned přijelo a p. Václav Šimon nás dovezl k Ovčínu.

A už tu byli osmahlí Rudoarmějci, už přijížděly řady tanků, nákladních aut, někteří, většinou docela mladí chlapci na kolech a motorkách. Každý s typickou ruskou rychlopalnou puškou na prsou nebo na zádech.

Vítali jsme je máváním, výkřiky, naše dívky jim házely květiny, objímali jsme je v té veliké radosti a oni, ač znaveni, usmívali se, věděli, že naše vítání a radost jsou tak upřímné, že je vítáme jako skutečné naše bratry – naše Osvoboditele.

Tyto okamžiky se těžko dají vypsat, to byly chvíle, na které se nikdy v životě nezapomíná. A že z té opravdové radosti se mnohým objevily slzy v očích, i to se nemůže zapírat. Byly to však slzy radosti.

Některé naše zdětínské dívky byly oblečeny v národních krojích a tím naše uvítání vyznělo slavnostněji. Pamatuji, jak Libuši Novákovou vzali k sobě na tank a ta s nimi jela už nevím, jak daleko.

Přes Benátky jsme se potom vraceli do Zdětína. Ve Starých Benátkách u sladovny pochodoval oddíl německých odzbrojených vojáků, které si tam benátečtí zadrželi na různé odklizovací a pomocné práce (zahazování krytů, odstraňování zábran, protitankových příkopů, apod.) Doprovázeli je ozbrojení členové Národního výboru.

A takřka bez ustání po celý den procházeli Zdětínem od Horek buď v hloučcích nebo jednotlivě němečtí uprchlíci, mezi nimi ozbrojení němečtí vojáci a s batohy na zádech, někteří jakoby bez cíle, nevědouce kam přijdou, báli se zastavit a odpočívali až za vsí na příkopech.

V 9 hodin večer ještě projel směrem od Chotětova kočár s Rudoarmějci – důstojníky, kteří jeli směrem na Benátky a byli všemi námi, kteří jsme byli na návsi, nadšeně zdraveni. O desáté hodině večer projelo pak ještě Zdětínem nákladní auto s Rudoarmějci také směrem do Benátek.

7. den národní revoluce

Již od časného rána začaly od Chotětova projíždět nepřehledné řady Rudé armády a to většinou na jejich typicky lehkých vozech s menšími a lehkými většinou koni, kteří však jeli neustále tryskem.

Na vojínech byla však vidět hrozná únava posledních dnů, kdy sváděli konečné boje s německými fašisty. Někteří spali v sedě, jiní v leže a jen ti, kteří řídili spřežení, mohli odpovídat alespoň zamáváním na vítání našich občanů. Na některých vozech si vyhrávali na harmoniku.

V neděli 13. května ve 3 hodiny odpoledne sešlo se všechno naše občanstvo v sále u Doušů, aby důstojně oslavilo znovudobytí naší svobody a obnovené samostatnosti naší drahé Československé republiky.

Slavnostní projev přednesl Václav Resl, předseda Místního národního výboru.
Na počátku své řeči zhodnotil význam propuknuté národní revoluce a povstání pražského lidu v sobtu 5. května 1945. Tento den bude zlatým písmem zapsán v dějinách našeho národa, ale měl by být zapsán zlatým písmem i v kronice obce Zdětína, kde, až na malé výjimky se naši občané ihned na vyzvání České národní rady v Praze připojili k povstání a tak zúčtovali s německými fašisty.

Připomněl, že to byla opět Praha, která první povstala k národní revoluci. Proti hlasům, které se i u nás od několika jednotlivců ozvaly, zdůraznil, že to nebylo nic předčasného, že to muselo přijíti, i když si toto povstání vyžádalo mnoho obětí.

Se zatajeným dechem jsme sledovali boj o Prahu a v srdcích jsme prožívali všechno utrpení, které naši vlastenci tak hrdinně snášeli.

Vítězné ukončení bojů se dovršilo 9. května 1945, kdy vítězná Rudá armáda přispěchala od Berlína na rozkaz maršála Stalina Praze na pomoc a tak dokončila osvobození naší drahé vlasti. Za to patří maršálu Stalinovi a všem Rudoarmějcům náš bratrský dík.

Je nutno, abychom si připomněli a vzdali úctu všem obětem SS, těchto lidských bestií, které v poslední chvílí připravili tolik našich českých lidí o život.

Nastal konec řádění vyvrhele a krvelačné zrůdy v lidské podobě K. H. Franka.
Věděli jsme, že konec bude možná hrozný, bolestný, báli jsme se toho, ale dnes je vše dokončeno.

Přehlížíme naše oběti – nejsou malé – litujeme všech, zvláště nevinných dětí, ale přihlédneme-li k obětem, které přinesla za naši svobodu slavná Rudá armáda, teprve pochopíme, jak naše oběti jsou malé. Naši vděčnost našim osvoboditelům nedovedeme si dosud dobře uvědomit a chápat.

Od 9. května jsme opět definitivně svobodni a tímto dnem začíná nový život v naší opět svobodné vlasti. Snad si ani neumíme představit a uvědomit, kolik krásného se skrývá v tomto slově „svoboda“ při vzpomínce na chvíle utrpení, které jsme po více jak šest let prožívali.

A náš hlavní úkol, který je před námi? Je to návrat do nové, radostné a poctivé práce v nové republice, abychom co nejdříve odčinili hrozné škody a ztráty, které nám nacisté způsobili. Bude to práce těžká, ale radostná, i když bude hned na počátku vyžadovat od nás všech často obětí a odříkání.

Budeme však pracovat pro sebe, pro náš československý národ. Každý se musí zúčastnit na výstavbě státu. Věříme, že v něm bude řád opravdu lidově demokratický a sociálně spravedlivý. Všichni naši občané budou mít stejná práva, ale i povinnosti. Budou to slovanské národy, které nastoupí na vedoucí místo v Evropě pod vedením Sovětského svazu.

Jménem Místního národního výboru prohlásil, že je nutno, aby všude zavládl okamžitě klid a pořádek, který je největší zárukou rychlého rozvoje a výstavby nejen naší obce, ale celého státu. Zavrhneme a znemožníme všecky, kteří již dnes by chtěli vnášet neklid mezi jednotný celek. Národní soudy, které budou ustaveny, nechť samy odsoudí ty, kteří se během okupace neosvědčili a využívali nedostatku druhých k svému obohacení a jimž „mamon“ a „chamtivost“ byly jediným cílem.

Naší obci Zdětínu nechť slouží ke cti, že až na dva, tři jednotlivce se u nás takové případy neobjevily. A znáte-li někoho, kdo se opravdu provinil, kdo udával, zrádcoval, jednejte přímo a pomozte nám jej odhalit.

Do svobodné vlasti se vrátila naše revoluční vláda, vrátí se pan president, aby se ujali zodpovědné a poctivé práce na výstavbě nové Československé republiky, která nám a hlavně našim dětem přinese klidný, šťastný a spokojený život.

Radujme se proto všichni, kdož svůj národ a svou vlast nadevše milujeme.

Naposled byla provolána sláva našemu osvoboditeli maršálu J. V. Stalinovi a vítězství rudé armády, panu presidentu Edvardu Benešovi a znovu svobodné Čsl. republice. Nechť dále vzkvétá a sílí.

Na ukončení byla zazpívána státní hymna a občané setrvali ještě dlouho v družné a srdečné zábavě.

 

V neděli 13. května dopoledne byla ve Zdětíně v úřadovně místního národního výboru provedena sbírka prádla, šatstva a obuvi pro Pražany, kteří ve dnech Květnové revoluce přišli bombardováním a požáry o všechen svůj majetek.

Výsledek této sbírky byl opět skutečně radostný, takže naše obec mohla v pondělí 14. května odeslati do Prahy 2 plné bedny šatstva a prádla, kufr ponožek a punčoch a jeden pytel bot. Byl to znovu krásný projev vlastenectví, vždyť nebylo snad jediné rodiny ve Zdětíně, která by alespoň nějakou maličkostí nepřispěla.

Nutno podotknouti, že mnoho věcí bylo zcela nových, ostatní jen málo nošené, úplně čisté. Sebrané věci odvezl do Prahy v pondělí dne 14. května autodopravce p. František Křehňáč. Příslušné úřadovně Čsl. Červeného kříže v Praze odevzdali výsledek sbírky v naší obci členové MNV p. Stanislav Adamec, Stanislav Svoboda, František Heřman a Václav Maršíček.

Téhož dne 14. května bylo provedeno zajištění osob podle pokynů Okresního národního výboru. Zajištěna byla pí. Kotková, manželka p. Karla Kotka, berního úředníka, bydlících v hostinci u Doušů, jmenovaná, přestože její manžel byl vždy uvědomělým Čechem, přihlásila se jako Němka do strany NSDAP, stýkala se se zdejšími Bessarábci, ač jinak se proti Čechům ničím neprovinila, ani nic nežalovala ani neudala.

Na žádost některých zaměstnanců Čsl. státních drah byl dále zajištěn Václav Skorkovský, přednosta stanice Chrástecký Dvůr, německé národnosti.

Současně se požádal MNV v Benátkách, aby zajistil našeho příslušníka Václava Bláhu z čp. 36, který po zřízení protektorátu 15. března 1939 se stal fašistou, agitoval pro Gajdovu Vlajku a rozšiřoval fašistické letáky. Po dobu války spolupracoval v továrně Karbo s Němci.

V úterý 15. května časně ráno přibyl k nám do Zdětína znovu pluk Rudé armády, který byl ubytován po celé obci v různých statcích, chalupách a barákách a snad každá rodina přijala na ubytování některého Rudoarmějce. Všichni, jako ti první byli přijati s opravdovou láskou a nadšením a všichni občané, hlavně však místní národní výbor se snažili splniti každé jejich přání, aby měli na naše občany a na celou obec jen ty nejkrásnější vzpomínky.

Velitel pluku s celým štábem byli ubytováni v prázdném statku čp. 15 (uprázdněn po Bessarábci Leo Müllerovi), zásobovací důstojník se svým štábem se ubytoval v čp. 72 u Pšádů.

Tento důstojník si společně s plukovníkem dali předvolat předsedu MNV Václava Resla a projevili přání, že potřebují nutně, než bude obnoveno jejich řádné zásobování od velitelství armády, pomoc MNV. Požádali, aby jim MNV opatřil 2 vepře a jednu krávu, všechno že však bude velitelstvím armády v Mladé Boleslavi zaplaceno.

Pro koně žádali příděl ovsa a ke krmení buď seno – nebo jetel či travičku na zeleno.

Ve všem jim bylo ihned vyhověno.

Václav Vojtíšek čp. 110 se dobrovolně uvolil dát svini o váze 180 kg. Jaroslav Svačina vepře o váze 100 kg a jalovice o váze 300 kg byla vzata z chléva čp. 15, kde byl sveden dobytek po Bessarábcích, který měl MNV v národní správě.

Oves byl přivezen z Hospodářského družstva v Chotětově a krmení jim bylo přiděleno na polích bývalých Bessarábců.

Se zájmem jsme pak sledovali docela jiný způsob zabíjačky. Kuchař vepře ve chlévu pistolí zastřelil, píchl, aby vyšla krev a pak vepře odvezli na dvůr statku u Štelovských čp. 6, kde měli kuchyně a zásobovací proviant.

Tam na hromadě slámy vepře pěkně opálili, aby je zbavili štětin a nožem seškrábali tak, že byli krásně čistí. Neznali totiž náš způsob opaření. Pak teprve vepře vyvrhli, hlavu, vnitřnosti a nožky s koleny nám rozdali a ponechali si jen čisté maso.

Zajímavé také bylo, jak si ze hřbetního sádla připravili slaninu. Řemeny sádla stáhli, rozřezali na menší kousky a po obalení v soli je pěchovali do připraveného pytle. Za několik dní měli výbornou pravou slaninu. To všecko bylo pro nás novinkou.

Krávu zabili, stáhli a rozčtvrtili na porážce u Tvrzníků.

Když jsme tak byli sešlí na dvoře u Štelovských, vystoupil z auta Rudoarmějec a přítomným dětem rozdal krabici kapesníků, šátků a jiných drobností z jejich válečné kořisti.

Ve Zdětíně bylo opravdu veselo a živo a naši občané a hlavně mládež a děti navazovali důvěrné známosti s našimi osvoboditeli. Hlavně kluci byli ve svém živlu. Rudoarmějci jim svěřili péči o koně, chlapci jim je krmili, čistili a přirozeně, že se mohli na nich kolem Zdětína projeti. To bylo něco pro ně.

Myslím, že největší radost z příjezdu Rudoarmějců měli především kuřáci, neboť jejich příjezdem přestala naráz bída o kouření. Ruští vojáci měli zásobu tabáku buď již hotového, ale hlavně v listech, který nám rozdávali, my si je jemně nařezali, balili do cigaretových papírků a vesele vykuřovali. Byl to tabák jemný, výborné jakosti.

Co nás však překvapilo, že Rudoarmějci si balili tabák i do novinového papíru. Zjistili jsme, že tak dělali proto, že o cigaretový papír, hlavně když byli na frontě, měli nouzi. Zde však jsme o cigaretový papír nouzi neměli a tak jsme jim ho rádi dávali.

Mnozí naši spoluobčané prováděli s Rudoarmějci výměnný obchod a vyměňovali vše možné jako harmoniky, fotoaparáty, hodinky, ale i kožichy, motorky, dalekohledy i pistole.

Příslušníci Rudé armády v Československu dostávali vojenský žold v nových penězích, platných jen na území Československa. Byly to zvláštní poukázky v hodnotě 1 K, 2 K, 3 K, 5 K, 10 K a 20 K (byly-li vyšší hodnoty, nepamatuji), které měly označení republika Československá a hodnotu poukázky. Měly tu samou platnost jako protektorátní bankovky a staly se až do odvoláním řádným platidlem, všude musely být přijímány jako dosud platné peníze protektorátní, až do vydání nových bankovek československých.

Připraveny a vytištěny byly v SSSR již v roce 1944 jak na nich vyznačeno.
Tak nám vlastně Rudá armáda přinesla první československé peníze.

V úterý 15. května nařídil Okresní národní výbor v Benátkách mobilizaci ročníků 1914, 1915 a 1916. Ze Zdětína narukovalo 10 mužů. S nimi odjeli 2 dobrovolníci a to Ryk, deputátník od Štelovských a Hybelbauer, deputátník od Svačinů.

Od úterka 15. května 1945 bylo do naší obce přiděleno Místním národním výborem z Benátek 15 německých zajatců, kterých bylo použito k těmto pracím:

1. Vyčistili a vymyli obě školy a připravili 3 třídy na vyučování.
2. Odstranili v obci všechny postavené překážky a zábrany. Dřevo z nich – národní majetek – se odvezlo na pozemek p. inž. Václava Čančíka u obecního kalu.
3. Zaházeli všecky zákopy, které byly po obci vykopány.
4. Provedli úpravu návsi a obce vůbec.

Pro tyto zajatce se vařilo v ukořistěné vojenské kuchyni na dvoře statku čp. 32 dříve u Milerů. Vařil Josef Veselka, vyučený řezník. K vytápění kotle se použilo dříví z malých zábran.

Ubytováni byli v sále u Tvrzníků, kde zůstala lůžka po členech Todtovy organizace.

Stráže obstarával a rozdílel velitel místní národní stráže Josef Bubník.

 

Ve schůzi MNV konané ve čtvrtek večer 15. května byl zvolen pokladníkem p. Václav Maršíček, dělník Karba čp.135. Dosavadní pokladník Josef Novák, rolník čp. 78 byl vyzván, aby mu celou obecní pokladnu se všemi knihami a doklady předal.

V této schůzi bylo také usneseno, aby se do kanceláře MNV pozvali bývalí místní fašisté a to Josef Novák čp. 78, František Boháček, rolník čp. 29 a Alois Šedivý, domkář čp. 129, kde jim předseda MNV vysvětlil, jaká je dnešní jejich situace, jak se mají chovati a varoval je před jakoukoliv provokací, které by se snad chtěli dopustiti. To by mělo pro ně neblahé následky. Všichni slíbili do rukou předsedy, že se budou chovati naprosto čestně a řádně pracovati na výstavbě naší nové vlasti.

Naše občanstvo bylo vyhláškou upozorněno, aby podalo písemně na MNV námitky a stížnosti proti zdejším občanům, o kterých mají důkazy, že se dopustili nečestných činů v době naší nesvobody, ať udáním německých úřadům, spolupráce s Němci, vysokého předražování, apod. Veškerá podání by však musela býti podepsána – anonymní udání by se nepřijala.

Budiž k radosti konstatováno, že žádné udání ani obvinění se nepodalo.

 

V Chrásteckém Dvoře začaly váznout polní práce následkem nedostatku pracovních sil. Naši občané se proto vyzvali k pracovní povinnosti, všichni rádi uposlechli a pomohli dokončit p. správci Dudovi všechny zemědělské práce, které se následkem revolučních dnů a odchodem tam přidělených sil opozdily.

Středa 16. května se stala slavným dnem naší nové historie. Toho dne se vrátil do osvobozené matičky Prahy president naší Československé republiky Dr. Edvard Beneš a byl stotisícovými davy po celé cestě z letiště až na Hrad upřímně a vděčně vítán.

Ze Zdětína se tohoto slavnostního aktu zúčastnilo mnoho občanů i s dětmi. Pan Josef Verner dal k dispozici dvě nákladní auta, aby se co nejvíce občanů mohlo této památní akce zúčastniti. Všichni se vrátili nadšení.

Ve čtvrtek 17. května přišel přípis ONV z Brandýsa o odevzdání cenin, hotových peněz a vkladních knížek nalezených v zavazadlech prchajících Němců. Členové MNV provedli přesný soupis hotových peněz, zlatých šperků (prsteny – náušnice) a vkladních knížek, uložili do balíčku, zapečetili a v pátek byl balíček proti potvrzení odevzdán do sběrny v Městské spořitelně v Brandýse nad Labem. Opis se uložil do archivu MNV.

V neděli 20. května ve 3 hodiny odpoledne zúčastnili se všichni členové MNV veřejné schůze v Benátkách, na které promluvil o politické situaci a našem osvobození Jožka David, místopředseda vlády.

Občanstvo bylo vyhláškou upozorněno na ceny potravin a žádáno, aby nepředražovalo.

V úterý 24. května byl u všech místních obchodníků (Bohumil Bucek, Ladislav Kohout), proveden na základě nařízení ONV v Brandýse přesný soupis všech potravin a obchodníci a občanstvo byli vyrozuměni, že řízené hospodářství trvá dále a že budou vysílány kontrolní orgány, zda se všecka nařízení týkající se zásobování dodržují.

Lístky na potraviny a textilní zboží zůstávají i nadále v platnosti.

Současně ONV oznámil, kde dosud vedení obce nepřevzaly Národní výbory do své správy, aby se tak ihned stalo.

Některé rodiny z domu čp. 18 (bývalý statek p. Špitálského – majetek pí. Marie Gernerové – t.č. zvaný Fialovna) si při vypuknutí Květnové revoluce vykopali na zahradě hluboký kryt, kde si ze strachu před Němci ukryli různé potraviny a také cukr. Do jámy však vnikla voda a cukr se rozpustil. Členové MNV se na místě přesvědčili, že se tak skutečně stalo. Aby postižené rodiny byly odškodněny, byl jim na jejich žádost přidělen zdarma cukr, který byl zabaven v jednom autu prchajících Němců a kterého se používalo při vyvařování pro německé zajatce do obce přidělených:
Cukr obdrželi: Vítek Václav   10 kg, Krajíček František 20 kg, Harcubová Anna  10 kg, Sajdlová Marie  15 kg, Kašík Václav  15 kg, Pařízek Václav  10 kg. Celkem 80 kg.

Hospodářské stroje ze statků, kde hospodařili Němci (čp. 14, 15 a 32) byly soustředěny do jednoho statku a dozor nad nimi převzali členové MNV František Záruba, kovář a Josef Dvořák, cestář čp. 48. Tyto stroje se půjčovali místním drobným zemědělcům.

Němečtí zajatci vykonali v obci všechny práce, které jim byly určeny, jak již zapsáno.

Poněvadž se předpokládal odchod mnoha rodin, zvláště deputátnických k osídlení pohraničí, došlo k nedostatku pracovních sil a proto byli tito zajatci i nadále ponecháni ve Zdětíně a přidělováni na práci tam, kde jich bylo nejvíce zapotřebí. O přidělování rozhodoval velitel místní Národní stráže Josef Bubník.

Současně se MNV v Benátkách požádal, aby ještě přidělil do Zdětína další zajatce a hlavně ženy na zemědělské práce. MNV v Benátkách vyhověl a několik dalších zajatců a zajištěných německých žen přidělil na polní práce, aby byly včas dokončeny. Aby se měli všichni stejně na stravu bylo o nich MNV rozhodnuto, že stravování bude pro všecky i nadále společné, ale umístěni budou u jednotlivých rolníků, kamž byli na práci přiděleni. Vyvařovalo se pro ně i nadále ve statku čp. 32.

Pan Karel Kotek, berní úředník žádal, aby jeho manželka Anna Kotková, zajištěná jako Němka v Brandýse nad Labem byla propuštěna, když se ničím proti Čechům neprovinila, nikoho neudala, apod. MNV se rozhodl jmenovanému vyhověti a záležitost v MNV projednal. Členové trestní komise Stanislav Svoboda a František Heřman sepsali podrobný protokol přesně podle pravdy, který byl všemi členy schválen a zaslán trestní komisi ONV v Brandýse s návrhem na její propuštění. Opis protokolu byl uložen v archivu MNV.

Dále bylo rozhodnuto, aby nábytek, který tu zůstal po Němcích byl odveden sociálnímu úřadu města Prahy a ten, aby jej přidělil Pražanům, kteří přišli o zařízení při leteckých náletech nebo v revolučních dnech. Vybral se pouze nábytek potřebný pro úřadovnu MNV a pro školní kuchyň se ponechala kredenc a mycí stůl.

Vyzvali se všichni zemědělci, aby vrátili hospodářské nářadí z bývalých německých statků, které si bez dovolení MNV vypůjčili a nevrátili je.

Protože se zjistilo, že někteří naši občané se začali bavit s některými německými zajatci, byli všichni vyzváni, aby se s nimi v žádném případě nestýkali. Poněvadž jeden ze zajatců se pokusil o útěk, ale byl v Hačkách chycen a jednomu se při převádění na Chrástecký Dvůr ozbrojeným členem Národní stráže Bedřichem Bašusem čp. 60 se útěk zdařil a chycen ani nalezen nebyl, musel být zostřen dozor. Příslušné rozkazy dal členům Národní stráže velitel Josef Bubník. Zajatci poté byli varováni a upozorněni, že při každém pokusu o útěk budou okamžitě zastřeleni.

MNV ve Zdětíně zůstal prozatím ve správě Chrástecký Dvůr, na kterém hospodařili Němci. Aby byl zjištěn celkový stav hospodářství, stav dobytka, apod. provedli členové MNV Václav Resl, Stanislav Svoboda, Václav Maršíček, Josef Uřidil, František Záruba a Václav Jandl komisionální prohlídku.

Finanční přehled o majetku, který převzal MNV do své národní správy a účetnictví o příjmu a vydání vedl přesně pan Stanislav Svoboda, úředník Karba, člen MNV a člen trestní komise. Členové MNV měli od počátku své činnosti zájem na tom, aby národní majetek patřící státu byl řádně a poctivě spravován a chráněn.

Žádosti o předání statků: 

Marie Jíchová z Prahy – Vinohrad žádá o předání hospodářství čp. 14, které jí bylo Němci zabráno. Milada Kloučová – Koulová žádá o předání hospodářství čp. 14, které jí bylo Němci zabráno. Marie Gernerová z Tuřic žádá o předání statků čp. 15 a čp. 18 ve Zdětíně, které jí byly také Němci zabrány.

Komise MNV se usnesla, že jmenovaným bude majetek odevzdán do vlastnictví, jakmile podle příslušných pokynů předloží potvrzení o státní a národní spolehlivosti.

To se stalo a tak během června byl všem postiženým zabraný majetek předán do vlastnictví.

Místní národní výbor požádal okresní národní výbor v Brandýse o přidělení jednoho motorového kola pro úřední potřebu. Bylo přiděleno kolo od MNV v Benátkách, kde jich bylo několik a to značku Express, obsah 98 cm3, váha 50 kg. Tohoto kola používal předseda MNV Václav Resl ke služebním cestám.

 

Bezpečnostní referát závodu Asap v Mladé Boleslavi zaslal osvědčení o národní spolehlivosti pro Josefa Pospíšila ze Zdětína čp. 30 a žádá, aby byl propuštěn ze zajištění, které provedla bezpečnostní komise MNV ve Zdětíně, neboť jmenovaný jako člen závodní stráže v době okupace tzv. „Werkschuss“ byl na vážném podezření ze spolupráce s Němci a když mu jednou nebylo obecním úřadě v něčem vyhověno, hrozila jeho žena starostovi obce, že si bude stěžovat přímo u Karl Hermanna Franka.

Posádkové velitelství v Mladé Boleslavi se požádalo, aby se Josefu Bubníkovi, řídícímu učiteli byl povolen odklad presenční vojenské služby, neboť zastává funkci velitele národní stráže ve Zdětíně a má na starosti německé zajatce, přidělené do obce na práci.

 

Ústřední sociální úřad hlavního města Prahy požádal, aby nabídnutý nábytek po Němcích – Bessarábcích ze statků čp. 14, 15 a 32, který byl zdejším MNV nabídnut pro rodiny Pražanů postižených leteckými nálety, přivezen do skladu v Praze I, Bartolomějská ul. 7.

Nábytek byl proto 15. června nákladním autem p. Josefa Vernera odvezen do Prahy a členové MNV Václav Resl, František Heřman, Josef Uřidil, Václav Maršíček, František Záruba a Stanislav Adamec jej v Praze na potvrzení předali sociálnímu úřadu hlavního města Prahy.

Tím provedl MNV opět krásný čin, pomoci těm, kteří nejvíc válkou utrpěli a to i přesto, že mnohé ze zdětínských rodiny by rády nábytek odkoupily.

Nutno zaznamenat, že se několik dnů po předání nábytku přišel krásný děkovací dopis, podepsaný primátorem hlavního města Prahy, kde ocenili rozhodnutí MNV a připomněli, že nábytek byl přidělen rodinám, které při bombardování Prahy ztratily všechen svůj majetek.

Kmeny z překážkových zábran, které němečtí zajatci rozebrali, bylo srovnáno na hromady a čekalo se na rozhodnutí, jak se s ním má naložiti, případně zůstanou-li k dispozici MNV. Proto mnozí občané, kteří se domnívali, že všechno to dřevo zůstane majetkem MNV, podávali si žádosti o příděl těchto borových kmenů na pumpy, kovy, apod.
O přidělení dřeva ze zábran žádali: Karel Šesták čp. 92, Václav Bahník čp. 54, Josef Sus čp. 41, Alois Štumpa čp. 121, Anna Šulcová čp. 90, Ing. Václav Čančík čp. 3, František Záruba čp. 38, Josef Votrubec čp. 64, Antonín Šulc, Bohumil Boháček čp. 29, Václav Šrámek čp. 28, František Brynych čp. 147, František Uřidil čp. 42.

Již koncem května došly z ONV v Brandýse nad Labem plakáty ministerstva zemědělství s provoláním, že veškerá půda v naší nové republice patří těm, kteří na ní pracují. Jiné plakáty žádaly, aby byla zajištěna a zabrána půda kolaborantů a zrádců.

Když pak byl znám obsah Košického vládního programu, dozvěděli jsme se, že jednotliví rolníci budou moci obhospodařovati nejvíce 50 ha orné půdy. A tak se u nás ve Zdětíně začalo s přípravounové a spravedlivé pozemkové reformy, vždyť právě zde bylo mnoho půdy, kde majitelé nehospodařili a mimo to 4 statky: Ing. Václava Čančíka, Jaroslava Svačiny, Václava Suldovského a Ladislava Nováka na Chrásteckém Dvoře měly výměru větší než 50 ha.

Ve Zdětíně se mezi drobnými a středními rolníky začal na základě výzev Ministerstva zemědělství projevovat veliký zájem o půdu, což bylo přirozené. Vždyť právě drobní a střední rolníci hospodařili z největší části na půdě propachtované, ze které se platily většinou vysoké pachty, takže majitelé těchto propachtovaných usedlostí měli opravdu vysoké bezpracné zisky. Byly dokonce případy, že se z jednoho korce platilo až 3 q pšenice – převedeno na peníze toho roku běžnou.

A ve Zdětíně bylo takto propachtované půdy jistě kolem 150 ha, ne-li více. (Příklad: Bývalý statek Milerův, t.č. majetek dcery Marie Jíchové, bývalý Špitálských, t.č. majetek pí. Marie Gernerové (dcery), manželky bývalého ředitele Družstevních závodů v Dražicích, chalupa Václava Lebedy čp. 30, t.č. obchodníka s ovocem v Praze – Smíchově, pozemky z vlastnictví Václava Resla, t.č. majitele lázní Letiny na Plzeňsku, dědici bývalého statku čp. 2, tč. kovárna Václava Podaného, majitel pozemků Anna Pelantová a její dědici. Menších výměr propachtovaných pak ještě několik.)

Aby mohlo být provedeno spravedlivé rozdělení a přidělení této a přebytečné půdy (myšlena půda na výměru 50 ha), byla již 29. května zvolena první rolnická komise, která se skládala z drobných středních rolníků, kteří měli zájem státi se samostatně hospodařícími rolníky.

Volba se provedla na veřejné schůzi všeho občanstva v sále u Doušů. Schůzi zahájil a řídil předseda MNV Václav Resl.

Do rolnické komise byli zvoleni: Josef Novák čp. 79, Josef Bým čp. 85, Josef Hanzl čp. 10, Čeněk Syrový čp. 117 – deputátník od Štychů, František Šimonek čp. 23, František Roštejnský čp. 53, František Brynych čp. 147, Václav Vojtíšek čp. 110, Václav Těšínský čp. 73, Jaroslav Kotalík čp. 162.

Květnovou revolucí a všemi radostnými událostmi, které přišly po ní, zdržely se jarní práce v polích. Možno říci, že dobrých 10 dní se skoro vůbec nepracovalo, než jsme se všichni z toho všeho rozrušení vzpamatovali a než začal opět normální život. Proto nastalo všeobecné zdržení jarních prací, hlavně okopávka a protrhávání řepy. To samé bylo i v závodech, hlavně v továrně Karbo, než se provoz rozjel naplno.

Příčin bylo několik. Mnoho mužů zastávalo veřejné funkce a úkoly, a byla jim proto závodem poskytnuta na potvrzení MNV placená dovolená, mnoho a hlavně mladých mužů bylo povoláno do nové československé armády, aby pokud možno co nejrychleji bylo osídleno naše pohraničí a odtud řízen spořádaný odsun Němců podle dohody, kterou uzavřely velmoci. Do armády, k četnictvu, k policii se hlásilo mnoho dobrovolníků hlavně z řad našich chlapců ve stáří kol 20 let.

Nato přicházely první výzvy našich nadřízených úřadů o tom, že bude potřeba tisíce našich lidí, kteří se přestěhují do pohraničí, aby zde převzali opuštěná zemědělství, obchody, živnosti po vystěhovalých nacistech, nastoupili místa v úřadech, továrnách, apod. Nejdříve se tam navraceli ti, kteří tam byli usedlí za první republiky a byli nuceni se odtud vystěhovati v roce 1938, kdy jsme museli pohraničí postoupit na základě zrádné Mnichovské dohody Hitlerovi. Mnozí z nich tu zanechali velký majetek a tak se vraceli do svého.

Největší zájem se projevil u našich občanů ve Zdětíně o převzetí zemědělských závodů a tak skoro všichni naši deputátníci, ale i někteří naši usedlí občané (nemající vhodné hospodářské stavení) jak bude později uvedeno, odjížděli do jednotlivých pohraničních okresů jako např. Dubá, Doksy, Česká Lípa, Úštěk, Litoměřice, Liberec, Šluknov a jinam, aby si tu vybrali a požádali o převzetí hospodářství, živnosti, obchodu, domku nebo přijali jiné místo zaměstnání.
Tím nastal v obci úbytek pracovních sil. U nás ve Zdětíně se tento odchod hlavně rodin deputátníků, projevil v tom, že začaly váznout hlavně zemědělské práce.

Aby však bylo zajištěno, že příští úroda nebude ohrožena, že bude včas obdělána, hlavně cukrovka, naše bílé zlato, převzal starost o zdolání této mimořádné situace MNV. Zemědělská komise, za tím účelem vytvořená, vyhlásila pracovní povinnost pro všechny občany bez rozdílu. Občanstvu byla zdůrazněna občanská a národní povinnost, aby v odměnu za naše osvobození Rudou armádou přiložili všichni ruce ke společnému dílu na výstavbě a budování naší nové republiky.

A je radostné zaznamenati, s jakým úspěchem se tato výzva MNV ve Zdětíně setkala. Všichni naši občané, hlavně ženy, ale i muži, výminkáři, ale i školní mládež, všichni radostně a s nadšením přiložili ruce k dílu a šli pomoci na polní práce všude tam, kde bylo zapotřebí pomoci, ať ve Zdětíně nebo na Chrásteckém Dvoře. Výsledkem bylo, že všechna cukrovka byla jen s malým zpožděním protrhána a okopána a tím zachráněna úroda cukru, ale zdolány i všecky ostatní zemědělské práce.

Při těchto pracích pomáhalo i několik rodin Němců, které byly zajištěny v Benátkách, Brandýse a do Zdětína přiděleny. Zůstalo tu i nadále několik německých zajatců, jak již bylo uvedeno.

Od 7. června zasílal Okresní spolek zemědělství a lesnictví v Brandýse nad Labem pro naše zemědělce zdarma „Zemědělské noviny“ orgán Ministerstva zemědělství. Noviny byly rozdávány po rodinách. Informovaly naše rolníky o všech zemědělských otázkách a o tom, k jakým změnám dojde, která půda se bude přidělovat, kdo bude mít na půdu nárok, komu se odejme a konečně výzvy ke všem těm, kdož budou chtít osídlovat pohraničí a tam převzíti zemědělské usedlosti po Němcích, kteří budou postupně odsunuti tam kam chtěli.

Protože se většina deputátníků i mnoho zdejších drobných zemědělců rozhodla odejít osídlit naše pohraničí a tam hospodařit, musela být 18. června zvolena nová rolnická komise a to již podle pokynů ONV v Brandýse nad Labem.
Do této nové rolnické komise byli opět na schůzi všeho občanstva zvoleni:
Josef Novák čp. 79, Antonín Dvorský čp. 45, Josef Hanzl čp. 10, Jan Bašus čp. 55, František Šimonek čp. 23, Bohumil Šubrt čp. 102, František Brynych čp. 147, Václav Vojtíšek čp. 110, Václav Těšínský čp. 73, Jaroslav Kotalík čp. 162.

Aby rolnická komise měla přehled, jaký je zájem o půdu a kolik by naši občané chtěli
při připravované pozemkové reformě získat, byli vyzváni, aby si podali MNV žádost.

Na tuto výzvu došly rolnické komisi následující žádosti místních občanů:
1. Vojtěch Macoun, strojník čp. 73 žádá odprodej parcely za Lukavcovými
2. Josef Verner, autodopravce čp. 98 žádal, aby při pozemkové reformě mu byl přidělen pozemek po řediteli Gernerovi na zřízení písečníků a parcely pro dělnické dvojdomky.
3. Jiří Kramer, úředník čp. 40, žádal příděl stavební parcely.
4. Karel Richtr, dělník čp. 21 žádal 1 ha orné půdy a stavební parcelu
5. Bohumil Štumpa, čp. 56 žádal o příděl hospodářských budov v čp. 15.
6. Josef Flajšner, čp. 52, žádal o prodej domku čp.23
7. Josef Hanzl, čp. 10, žádal o přidělení vhodného domovního a hospodářského stavení.
8. František Drbohlav, kolář čp. 123, žádal příděl stavební parcely.
9. Václav Šimon, čp. 58 žádal také o příděl hospodářských budov v čp.15.
10. Václav Rylich, dělník čp. 159, žádal o domek čp. 56 (Bohumil Štumpa), bude-li volný
11. Marie Mišáková, zem. dělnice čp. 7, žádala o příděl stavební parcely.
12. Václav Jandl, čp. 111 žádal o propachtování špýcharu v čp.15 a půdy z parcelace.
13. Rudolf Kvapil, čp. 126, žádal o přidělení půdy.
14. Antonín Dalibor, čp. 108, žádal o příděl půdy.
15. Stanislav Dvorský, čp. 89, žádal o příděl stavební parcely a pozemku.
16. Václav Novák, čp. 51, žádal příděl stavební parcely.
17. Josef Votrubec, čp. 64, žádal příděl 1,5 ha orné půdy.
18. František Šimonek, čp. 23, žádal 4 ha orné půdy a staveb¨ní parcelu.
19 Václav Král, čp. 114, příděl 3 ha orné půdy.
21. Josef Hršel, čp. 81, žádal stavební parcelu z vlastnictví Václava Resla.
22. František Kozák z Horek žádal stavební parcelu.
23. Josef Dvorský, dělník čp. 26, žádal příděl rodinného domku nebo stavební parcely
a 2 korce polí.
24. František Krajíček, čp. 47, žádal příděl 2 ha orné půdy.
25. František horčic, čp. 47, žádal příděl 2 ha orné půdy.
26. Stanislav Novák, čp. 137, žádal stavební parcelu.
27. Václav Obrázek, čp. 160, žádal stavební parcelu.
28. Bohumil Volf, čp. 146, žádal příděl 4 korců orné půdy.
29. Alois Šedivý, čp. 129, žádal 1,5 ha orné půdy.
30. Josef Batala z Chrásteckého Dvora žádal příděl 8 ha orné půdy.
31. Josef Sus, čp. 41, žádal příděl 6 ha orné půdy.
32. Václav Šrámek, čp. 28 žádal příděl 3 ha orné půdy a část pozemku Jaroslava Svačiny.
33. Josef Novák, čp. 79, žádal příděl 2 ha orné půdy.
34. Václav Lukavec, čp. 86, žádal příděl stavební parcely.
35. Josef Kroupa, dělník čp. 120, žádal příděl stavební parcely.
majitelé domků na Zelnici:
Antonín Dvorský, čp. 45
Josef Sýs, čp. 50
Karel Horčic, čp. 47
František Heřman, čp. 57
Bedřich Bašus, čp. 60
Rosalie Šubrtová, čp. 102
žádali příděl z pole Ing. Václava Čančíka na rozšíření domácích zahrad.
37. Antonín Kříž, zem. dělník čp. 12, žádal příděl hospodářství po Bohumilu Štumpovi, bude-li volné.
38. Václav Lukavec, čp. 86, žádal příděl 5,44 ha a 1,65 ha orné půdy (pozemky, které měl propachtované).
39. Josef Flajšner, čp. 52, příděl stavební parcely a 0,5 ha orné půdy.
40. Václav Vlk, čp. 161, příděl stavební parcely a části obecního pozemku u jeho zahrady.
41. Josef Jirásko, čp. 133 žádal příděl stavební parcely a 2 korců polí.
42. Jaroslav Verner, čp. 156, žádal příděl stavební parcely.
43. Bedřich Bašus, čp. 60, žádal příděl 3 ha orné půdy.
44. Antonín Dvorský, čp. 45, žádal příděl 2 ha orné půdy.
45. Václav Šimon, čp. 58, žádal příděl 10 ha orné půdy.
46. Rudolf Kvapil, čp. 126, žádal příděl sokolského pozemku – bývalého cvičiště.
47. Jaroslav Kotalík, čp. 162, žádal příděl 2 ha orné půdy a části parcel.
48. Václav Pařízek, čp. 96, žádal příděl 2 ha orné půdy a část zahrady Boh. Boháčka.
49. Václav Adášek, čp. 82, žádal příděl 8 ha orné půdy.
50. Rudolf Menčík, čp. 115, žádal příděl 2,90 ha orné půdy.
51. Karel Tomeček, holič, žádal stavební místo na návsi vedle kovárny Václava Podaného.
52. Josef Vojtěch, čp. 139, žádal příděl 1 ha orné půdy.
53. Vilém Teplý, čp. 97, žádal příděl 8 ha orné půdy.
54. Václav Davídek, čp. 103, žádal příděl stavební parcely.
55. František Brynych, čp. 147, žádal 0,7 ha orné půdy.
56. Josef Bašus, čp. 55, žádal příděl 3,50 ha orné půdy.
57. Václav Maršíček, čp. 135, žádal příděl 1 ha orné půdy.

Z tohoto přehledu je jasně vidět, jaký zájem projevili naši občané nejen o ornou půdu, ale také o stavební parcely, aby si mohly pro své rodiny postavit rodinné domky, neboť byli přesvědčeni, že co nejdříve začne stavební ruch za podpory státu, jako se stalo po první světové válce. Doufali, že za pomoci subvencí budou moci co nejdříve se stavbou začíti.

Několikeré výzvy naší vlády, ministerstva zemědělství a Okresního národního výboru o tom, aby české rodiny, zvláště ty, které nemají vlastního domku, nedostatečné hospodářské budovy, hlavně pak rodiny zemědělských deputátníků pomohly osidlovat naše pohraničí, ze kterého byli němečtí nacisté i s rodinnými příslušníky odsunováni do Říše, setkali se i u nás ve Zdětíně s velikým pochopením.

Již od poloviny června odjížděli jednotlivci do nejbližších pohraničních okresů, aby si vybrali vhodné hospodářství, či jen rodinný domek a k tomu nějaké zaměstnání a požádali pak místní správní komisi o přidělení těchto objektů do vlastnictví.

Poněvadž museli Němci zanechat na místě veškeré i vnitřní zařízení, mrtvý i živý inventář, mohli se okamžitě nastěhovati jen s nejnutnějším osobním vybavením a proto ani nábytek nemuseli s sebou bráti.

A tak během druhé poloviny června, července a později opustilo Zdětín mnoho rodin, nejdříve rodiny deputátníků a později i mnoho zdětínských příslušníků, jimž nevyhovovaly budovy a nebo ti, kteří hospodařili na pronajatých pozemcích, aby si zařídili novou domácnost ve svém a mohli pracovat na vlastních pozemcích.

Vystěhováním těchto rodin nejen že poklesl počet obyvatel v obci, ale projevil se i nedostatek pracovních sil, hlavně ve statcích a proto musel MNV se snažit obstarat do zemědělství nové pracovní síly, o čemž bude psáno dále.

Poněvadž bylo nutné, aby se k osídlování pohraničí hlásili jen občané čestní, poctiví a pracovití, po stránce státní, národní a politické naprosto spolehliví, musel MNV vystaviti všem, kdož opouštěli Zdětín Osvědčení o národní a státní spolehlivosti, bez kterého by se nemohli ucházet o přidělení objektu ani jiného zaměstnání.

Prvním, kdo odešel do pohraničí, byl Josef Šubrt, úředník čp. 102, který nastoupil do Liberce. Po něm se odstěhoval s celou rodinou Václav Šimon, šofér od Vernerů, který převzal autodopravu až v Benešově nad Ploučnicí. Jmenovaný dal celý byt k dispozici i se zařízením MNV, který ho dlouho používal jako ubytovací místnosti pro Rudoarmějce, kteří přes Zdětín přecházeli od vlaků ze stanice Chrást nebo odjinud do Nových Benátek, kde měla Rudá armáda vojenskou nemocnici v budově měšťanské školy proti poště a kam chodili na léčení. Když došli do Zdětína až večer, zůstali u nás přes noc.

Deputátnické rodiny, které se rozhodly k dosídlení pohraničí:
Od Čančíků:
Syrový František s rodinou – okres Dubá, Roštejnský František s rodinou – okres Dubá.
od Suldovských:
Jirsák František s rodinou, Petřík Josef s rodinou, Mlejnek Václav s rodinou
Od Štelovských:
Fetr Josef s rodinou – okres Jablonné pod Ještědem, Borodin Řehoř s rodinou – Jablonné pod Ještědem, Ryk Josef
Od Svačinů:
Kříž Antonín s rodinou, Kroužek Jaroslav s rodinou, Janický s rodinou
Od Štychů:
Vítek Václav s rodinou, Syrový Čeněk s rodinou
Od Miškovsků:
Němec Josef s rodinou
od Malých:
Záruba s rodinou

Občané zdětínští:
Hanzl Josef, kovářský dělník čp. 10, s rodinou – Zakšín u Dubé
Rylich Václav, dělník čp. 159, s rodinou – Zakšín u Dubé
Dvorský Josef, školník čp. 26, s rodinou – okres Dubá
Boháček Bohumil, rolník čp. 29 – Českolipsko
p. Sýs, dělník čp. 50, s rodinou
Šimon Václav, rolník čp. 58, s rodinou – okres Úšrek
Bašus Bedřich, dělník čp. 60, s rodinou – okres Dubá
Votrubec Jiří, syn Josefa Votrubce, čp. 64
Macoun Vojtěch, strojník čp. 73, s rodinou
Votrubec Václav ml., čp. 77
Bým Josef, rolník čp. 85, s rodinou – Osečná pod Ještědem
Dvorský Stanislav, dělník čp. 89, s rodinou – bílý potok u Hrádku nad Nisou
Franc Adolf, tesař čp. 114, s rodinou
Menčík Rudolf, obchodník čp. 115, s rodinou – Českolipsko
Davídek Miroslav, holič čp. 131
Vele Jaroslav, čp. 139 – Ústecko
Vojtěch Jaroslav, čp. 139 – Ústecko
Tymeš Václav, mlynář čp. 141 – Frýdlantsko
Novák Karel, dělník čp. 149, s rodinou – Litoměřicko
Panko Petr, dělník čp.49, s rodinou
Martinovský Josef, syn obecního strážníka – Kraslice
Tomeček Karel, holič
Hons Josef, čp. 136 holič
Sajdlová Anna, vdova s rodinou
Sajdl Josef, syn
Krajíček Václav, dělník čp. 18

Odchodem skoro všech deputátnických rodin ze zdětínských statků do pohraničí mělo za následek nedostatek pracovních sil v zemědělství a ohrožení hladkého provedení sklizně obilí, neboť žně se kvapem blížily. Chyběli krmiči, čeledínové k potahům, třebaže každý z občanů vypomáhal jak jen mohl.

Zemědělská komise MNV se proto octla před vážným problémem, jak zajistiti pracovní síly do zemědělství, aby nenastaly poruchy v zásobování hospodářskými produkty. Nejvážnější situace byla na Chrásteckém Dvoře, u Svačinů, u Čančíků, u Suldovských, u Štelovských a u Štychů.

MNV v Benátkách nad Jizerou vyšel sice Zdětínu vstříc tím, že sem přidělil a ponechal v obci několik německých válečných zajatců, kteří byli přiděleni do jednotlivých statků, ale ti před blížícími se žněmi nemohli nahradit citelný úbytek zemědělských sil, odešlých k dosídlení pohraničních okresů.

Proto se MNV snažil získat síly, kde se jen dalo. Nejdříve bylo požádáno vojenské velitelství tábora v Milovicích o příděl dalších zajatců, případně žen internovaných ve Dvorcích, ale nemohlo býti vyhověno. Po dotazech na ONV v Mladé Boleslavi bylo sděleno, že na přechodnou dobu lze získati z pohraničních obcí rodiny Němců, kteří jako Nacisté musí být odsunuti, musí předati svá zemědělství případně živnosti do českých rukou, ale než se tak stane, možno jich použíti k zemědělským pracem ve vnitrozemí. A tak se začaly získávat pracovní síly.

Pan Josef Verner dával velmi ochotně a nezištně k dispozici svá auta na cesty do pohraničí, kde si členové MNV, kteří s ním vždy jeli, u přednostů správních komisí nechali jednotlivé Němce i celé rodiny přidělit a hned si je do Zdětína přistěhovali.

Všechno se ovšem dálo na základě přesných seznamů. První transport těchto Němců byl přivezen z Liberce, další transporty pak z okolí Jablonné pod Ještědem a to nejvíce z obce Postřelná, kde tamní předseda správní komise Nedvěd nám vycházel velmi vstříc.

Za asistence vojenských hlídek se provádělo vystěhování a Němcům bylo dovoleno vzíti si potřebný oděv, prádlo, peřiny a ihned si všechno naložili na připravené auto a byli převezeni do Zdětína. Tu pak byli podle potřeby přidělováni do jednotlivých statků.