Paměti Kateřiny Bártové

Narodila jsem se roku 1858 v březnu. Kterého dne, to už si nepamatuju. Letos mi bude 87 let.

Na válku v roce 1866 se dobře pamatuju. 8 roků mi bylo. Babička prala a poslala mě za šesták pro šmolku. Šesták mi ulít na kal. Kupec byl Žid a měl krámek tam, co jsou dnes Štychovi. Jak se jmenoval, už dnes nevím. Když jsem přišla na náves, tam bylo všude plno vojska. Byli to samí Prušáci. Kolem po silnici jezdili na koních. Šla jsem domů. 14 jich šlo k Čančíkovům a 2 k nám. Na návsi zabíjeli dobytek a tak nám dali kus masa, že jsme ho měli na kolik dní.

My jsme se měli vždycky dobře a peníze jsme měli. Náš barák byl ve Zdětíně u Čančíkových naproti Kohoutovým. To bylo Bártovo. Barák byl už starý a tak nám Čančík vystavěl nový. Čančík to byl moc hodný pán. Nechtěl, abychom se dlužili a platili ourok. Pan Čančík nám pak řekl: „To jsem si nemyslel, že takhle brzy to zaplatíte.“ Lidé nám říkali, že nás vyženou, ale nevyhnali.

Dříve byli lidé hodnější a poctivější, nedělali takový páni jako dnes.

Když jsem byla mladá, to se nepráškovalo a to bylo ouhoru a meze široké, že se po nich mohlo jet vozem. Řípa se tak nesázela jako teď.

Nejlepší sedláci byli u Měšťáků, to byli nejlepší lidi. Chodila jsem dělat na pole. Vázala jsem za dva snopy celý půlden. To byla práce.

když se Žid z krámu od Štychů odstěhoval, potom byl krám vedle u Bohuslavů. Ale to byl jenom krámek.

Tancovat jsme chodili k Benátkům k Doušovům. To byla malá hospoda. Sál byl u Suldovsků. Tam byla stará hospoda a v sále se pěkně tancovalo.

Na kostele byly báně. Jednou jsme šli na řípu a přihnala se hrozná vichřice. Vítr báně srazil a hodil je až k Měšťákovům na dvůr. V kterém roce to bylo, už nepamatuju.

Měli jsme u baráku jenom 14 korců. Někdy nám narostlo obilí, že to žádný nechtěl koupit a tak jsme to nemohli ani prodat.

Já chodila do školy do Benátek a tam jsem měla dědečka a babičku. U nich jsem spala. Ve Zdětíně ještě škola nebyla. V Benátkách byla škola v takovém starém baráku u zámku. Byly tam jen dvě třídy první a druhá a bylo nás tam dětí nabyto.

Za svobodna jsem se jmenovala Kateřina Jandlová. Můj tatínek se zbláznil. Přišel do Kosmonos, pak do Prahy a tam umřel. Pořád nám utíkal z domova a nemohl nic dělat. Do ústavu jsme ho nemohli dostat. Ve Zdětíně byli dva starostové a žádný to nechtěl napsat. Až nějaký respicient Novotný, který bydlel ve Zdětíně, nám poradil, že máme jít k židovskýmu doktorovi. Maminka mu vzala husu, co jsme krmili na posvícení a ten nám to napsal a vyřídil. My měli pak z posvícení jenom pečený brambory.

Můj manžel Bárta František přišel z Lysé nad Labem a sloužil u Měšťáků. Tam byla dobrá služba. To byli moc dobrý a hodný lidi. Byli to evangelíci a měli jsme se tam moc dobře. Měšťákovi měli jednu dceru a ta si vzala Palenta ve Vtelně.

Ve 24 letech jsem se vdávala. Mohla jsem se vdát dříve a vzít si bohatého, ale já nechtěla. Už v 18ti letech jsem mohla být vdaná.

Můj táta byl dobrý člověk, pracovitý, je ho věčná škoda. Byl to dobrý sekáč a sekal u Malých.

Vzali jsme se a nic jsme neměli. Chodili jsme nejvíc dělat k Svačinovům. Babička nám opatrovala děti, nakrmila je a já stále po práci s nůší. A že jsme byli pracovití, tak jsme si ušetřili, koupili pole a měli se dobře. Ten domek u Čančíkových jsem dostala.

Letos je to 8 roků, co na Boží hod umřel. Šel do Haček na pole, pak na příděl a vrátil se. Udělalo se mu špatně, sed si a pak klekl u stolu. Dali jsme ho na postel. A on, že asi umře, jednou to být musí. Pan děkan o pohřbu řekl: „Pan Bárta žil se svou chotí 53 roků. Nasel semene a sklidil.“

Dole u Rokel byla chmelnice Měšťákova. To dobře pamatuju. Chodili jsme tam na trávu. Jednou jsme šly tři děvečky na trávu a byly jsme po tancování ochrápaný. Tak jsme nasekaly do nůší míchanice a zalezly si do chmelnice schrupnout. Ale pan táta na to přišel, vzal pásek a dal mi přes prdel.

U Zdětína bylo moc ovcí. Páslo se na roklích a to jich bylo. Nejvíc jich měli u Měšťáků a Svačinovi, ale i v ostatních statcích jich byly houfy. Pásly je dva pastýři.

V květnu chodilo procesí z Benátek. Procesí došlo až ke studánce u Dálky, vysvětili ji a lidé si potom brali domů vodu. U studánky byly dvě lípy s Matičkou.

Už u mě byl třikrát velebný pán, ale já se nedala zaopatřit. Nedávno se u nás zastavil a ptal se, jak se mi vede. Já mu řekla, že dobře, že máme zabitý prase a tak nám o nic není.