Rok 1945

Pondělí 1. ledna 1945. Již šestý válečný Nový rok prožíval náš český národ.

Přesto, že nejsmutnější od počátku války, přece však docela jiný. Bylť každý z nás již pevně přesvědčen, že už je to jistojistě poslední. V příštím roce 1945 musí již skončiti tato strašná světová válka. Celý německý národ, národ vrahů a lupičů i se svým vůdcem – šílencem Hitlerem a ostatními nacistickými nestvůrami, bude a musí být na hlavu poražen. O tom už nikdo z našich občanů nepochyboval.

O tom nás částečně přesvědčila i novoroční řeč Hitlerova, kterou pronesl pět minut po půlnoci 1945. Pro svou nadutou a velkohubou propagandu využil sice přechodných válečných úspěchů na západní frontě, ale už byl pryč ten jeho elán, kterým dovedl hroziti celému světu ještě před dvěma roky. Chvílemi se zdálo, že už to není on, jak těžce a sklesle mluvil. Mnozí z občanů dokonce rozhodně tvrdili, že to nebyl on, že od atentátu již nežije, apod.

Měsíc leden nám přinesl tolik překvapujících událostí, obratů a nových dojmů, že bylo neustále o čem přemýšlet a debatovat.

Zásobovací situace byla stále horší a horší. Na potravinové lístky se vydával chléb, mouka, housky (pekly se jen žemle), krupice, kroupy, maso, sádlo, máslo, mléko, umělý tuk, ovesné vločky, někde byl příděl hrachu či jahel, dále cukr, vejce, mýdlo (jednotné a špatné jakosti), mýdlové prášky, kávoviny, sůl, marmeláda, kvasnice, těstoviny, cukrovinky (20 dkg jednou za čas a to ještě jen pro děti). Množství potravin nebylo v jednotlivých zásobovacích obdobích stejné, neustále se měnilo a dávky se neustále snižovaly, zvláště u masa, tuků a mléka.

Na poukazy se vydával petrolej a to na půl litru nebo na litr těm domácnostem, kde neměli zavedeno elektrické světlo ke chlívům a továrním dělníkům, kteří chodili časně do práce a vařili si snídani na petrolejovém vařiči.

Poukazy se musely přesně vyúčtovat, okresní úřad z Brandýsa konal často kontroly, komu se poukazy vydávaly.

Boty, látky, prádlo, ložní prádlo, ale i nádobí (hrnce), kamna i nábytek se vydávaly jen na poukazy. Poukazům na nádobí a kamna se říkalo „železenky“.

Rovněž jízdní kola, pláště a duše byly na poukazy, vydávaly se jen v nejnutnějších případech na poukazy, které vydával okresní úřad v Brandýse.

Jakékoli stavby rodinných domků se nepovolovaly. Bylo možno si zažádati pouze o povolení nouzové stavby rodinného domku a to pouze podle standardního typu o dvou místnostech, na který se dostal příděl materiálu.

Již od předvánoc trval u nás katastrofální nedostatek uhlí, který se zvláště kriticky projevil v měsíci lednu, kdy mrzlo na sucho. Veliká bída byla i o dříví, které se mimo příděl těžko shánělo, a když se podařilo někomu někde nějaké sehnat, bylo to zase jenom výměnou za živobytí a to každý neměl.

Mnohé rodiny si pořídily pilinová kamna, která u nás dělali oba kováři, a to jak p. Václav Podaný čp. 2 tak František Záruba čp. 38, ale zase se velmi těžko sháněly piliny nebo drtiny. Hodně pilin se přivezlo z pily až z Mcel. A i za ně se mimo peněz platilo živobytím.

Příděl uhlí na rodinu činil ročně 10 q uhlí a 200 kg dříví – pro zemědělskou domácnost, kde měli pařák 15,75 q uhlí, ale tento příděl nebyl splněn.

Naše obec měla to štěstí, že rozdělovnu uhlí pro Zdětín měl na starosti Václav Vojtíšek, rolník čp. 110, který mimo menšího hospodářství měl obchod s uhlím. Jemu vycházel vstříc Josef Adámek, ze Starých Benátek, referent zásobovacího oddělení z okresního úřadu v Brandýse, který mu podle možnosti určil mimořádný příděl, takže naše občanstvo netrpělo takovým nedostatkem jako v sousedních obcích.

A nejzajímavějším překvapením bylo, že Němci museli otevřeně přiznat krizi, která nastala v zásobování nejen uhlím, ale i elektrickým proudem.

Poněvadž už ani elektrárny nedostávaly potřebné množství uhlí, nastal i tu často kritický stav (doprava na našich drahách vázla čím dále tím více nejen nedostatkem vagónů, ale i sabotážemi vlasteneckých českých železničářů) a proto bylo velmi přísně nařízeno snížit spotřebu o 30%.

Každý spotřebitel musel spotřebu proudu přesně kontrolovat podle hodin a jednou týdně ji zapisovat na dodanou tabulku, kde se musela úspora 30% projevit. Ale i přesto byl proud takřka denně vypínán a v síti bylo tak málo napětí, že žárovky sotva blikaly.

Zároveň přišlo nařízení, že uhlím musí být přednostně zásobování pekaři a úřady.

U nás ve Zdětíně pekl p. Jaroslav Kohout čp. 132 bez přestávky, ale ve městech byl provoz některých pekařských živností zastaven a pekaři byli nasazeni jako pomocníci k pekařům jiným, kde se peklo na tři směny.

Školám nesmělo být uhlí vůbec přidělováno, a proto na některých školách se již vůbec nevyučovalo od počátku prosince a vánoční prázdniny byly prodlouženy až do 23. ledna.

Na naší škole ve Zdětíně i na měšťanské škole v Benátkách se nemohlo vyučovati, protože tam byli ubytováni němečtí vojáci. Děti si chodily dvakrát týdně do školy pro domácí úkoly.

V budově staré školy byla německá jednotka branné moci již od měsíce října 1944 a po dalším roce obsadily další jednotky i budovu nové školy, takže jakékoliv vyučování bylo vyloučeno. Volnou zůstala jediná místnost ve staré škole a to školní kuchyně, kam si chodily naše děti pro domácí úkoly.

Vojsko ubytované v obci se chovalo k našim občanům naprosto slušně, a nutno říci, že nikdy nedošlo k žádným provokacím z jejich strany. Naši občané je vcelku ignorovali, nevšímali si jich, přestože mnozí se snažili zvláště v hostincích zavádět s našimi občany hovor. Nikdo jim však stejně nevěřil, neboť mohli být mezi nimi provokatéři.

Oddíl, který obsadil po novém roce novou školu, byli už všeobecně staří vojáci kolem 50ti let, z nichž mnozí dávali najevo, že je válka nezajímá a že by byli nejraději doma u svých rodin. To nám jeden z nich, hajný z Ostravska, v bytě obecního strážníka, kamž dokonce chodil poslouchat cizí rozhlas, prozradil.

Ve čtvrtek 4. ledna byla nařízena pracovní povinnost pro Chrástecký Dvůr, který byl pod německou správou a kde měli naprostý nedostatek pracovních sil. Naši zdětínští občané tam však nechtěli chodit a sabotovali. Marně zuřil německý hospodářský komisař Bösenberg, který bydlel v Raabově vile v Nových Benátkách.

Starosta obce Josef Malý s ním měl na obecním úřadě časté hádky, ale nedal se mu. Nebál se ho ani správce Dvora Josef Duda, dobrý Čech a vlastenec, který našim lidem pomáhal, jak jen mohl.

6. ledna zaslal okresní pověřenec Kuratoria pro výchovu mládeže z Brandýsa nad Labem přípis, který žádal o protokolovaný výslech rodičů dětí Tvrzníkových (čp. 4), Kuželových (čp. 19) a Helenky Krejčíkové (čp. 133) pro neúčast v Kuratoriu. I takovým způsobem chtěli naši zrádci nahnat naše děti do nenáviděného Kuratoria. Dobře to však dopadlo.

Téhož dne sdělil Okresní úřad z Brandýsa, že ve dnech 1.–8. ledna 1945 se bude konat sbírka přikrývek pro muže nasazené na kopání zákopů. U nás ve Zdětíně skončila sbírka s naprostým nezdarem. Akce nás však přesvědčila o tom, jak uboze na tom musí Němci být, když už nemají ani pokrývky.

9. ledna přišlo nařízení, že zemědělci musí 17. ledna dodat 44 q krmné slámy. Rozpis byl proveden a zemědělcům sdělen.

11. ledna sdělila Pobočka úřadu práce v Benátkách nad Jizerou, že osvobozuje Aloise Truksu čp. 92, od totálního nasazení na kopání zákopů.

Ve čtvrtek 11. ledna přijela do Zdětína hlavní kontrola z Okresního úřadu v Brandýse, aby se prohlídkami přesvědčila, zda nemají zemědělci uschované a zatajené obilí, když dosud nebyl splněn předepsaný kontingent. Tato kontrola však již nezpůsobila takový rozruch a strach jako kontroly předešlé a to z toho důvodu, že se vědělo, že přijde.

Pan rada Egrt to prozradil starostovi obce Josefu Malému, který to zase řekl učiteli Václavu Reslovi, obecnímu strážníku Josefu Martinovskému a ti už na to upozornili všechny zemědělce v obci, aby si mohli všecko přesně převážit (samozásobitelské dávky, množství určené k setí) a případné přebytky dobře schovat.

Dalším důvodem, proč nebyla v obci panika, bylo to, že se už vědělo ze sousedních obcí, kde se kontroly již konaly, že se postupuje daleko jinak než loni – mírněji. Přispěly k tomu události válečné, které dávaly tušit blížícímu se zhroucení Říše a konec války.

Kontrolu tvořilo 12 úředníků, vedoucím byl vrchní tajemník Král, výborný Čech, bývalý člen čsl. armády, který již sám byl zárukou toho, že kontrola šťastně dopadne. Kontrolu doprovázeli tři naši četníci a pouze jeden německý. Kontrola byla hned ráno na obecním úřadě pohoštěna, nechyběly ani dvě lahve silného destilátu, který zvláště chutnal německému četníkovi, proto si pilně přihýbal.

A teprve po dobré snídani, kterou přichystal starosta obce se strážníkem Martinovským rozešla se kontrola po obci. Provedli celkem 23 domovních prohlídek a všude to šťastně, až na inž. Václava Čančíka čp. 3, Václava Štycha čp. 17 a Jaroslava Štelovského čp. 6, kterým byli uděleny jen mírné pokuty, (aby se neřeklo) za to, že neměli dosud vymlácené obilí.

Nejvíce práce měl ale toho dne obecní strážník Josef Martinovský, než sehnal pro všechny členy kontroly nějaké výslužky, ať už nějakou lahev mléka, nebo nějaké vajíčko, či trochu mouky či kousek uzeného, apod.

A po odchodu kontroly jsme se všichni shodli na tom, že už to byla poslední kontrola, události na frontách tomu alespoň nasvědčovaly. A nemýlili jsme se.

Nejradostnějším překvapením pro nás všechny bylo zahájení generální ofenzívy ruskou armádou dne 12. ledna. Rudá armáda sice stále dosud po Maďarsku postupovala, ale její tempo se zpomalovalo. Jinak Rusové na ostatních úsecích východní fronty trčeli zdánlivě bezmocně. To patrně vyvolalo u německé generality klamné představy. Poněvadž na západě spojenci postup německé protiofenzívy zastavili a sunuli Němce pomalu zpět, Němci posílali vojsko z východu na západ. Byla to zase Hitlerova prestiž, která mu velela dělat protiofenzívu za každou cenu.

A tu přišla ruská ofenzíva s nevídanou silou a prudkostí. Na celé frontě – kromě maďarské – nasadila německá armáda obrovské síly vojska a materiálu a valila se nezadržitelně na západ.

V těchto slavnostních dnech sledovali jsme postup Rusů s radostným úžasem. Ani německé zpravodajství nemohlo jeho význam snižovati.

Od Stalingradu jsme neviděli tak velkolepé úspěchy, ba rychlost postupu předčila vše, co bylo dosud v této kruté válce dokázáno.

19. ledna vyhlášena změna v protektorátní vládě. Dosavadní ministerský předseda Dr. Jaroslav Krejčí byl vyměněn za ministra vnitra Richarda Bienerta, bývalého policejního prezidenta pražského. Ačkoli prohlášení vlády bylo velmi protivně loajální, nikdo nevěřil, že by se tento muž, který mafisticky boural Rakousko, svému národu zpronevěřil. Naopak každý od něj očekával v kritické chvíli velký čin, jímž dokáže, že slouží českému národu poctivě.
Zajímavo, že podobné domněnky budil zpočátku i ministr Moravec. Ale později určité tóny v jeho řečech a projevech nás přesvědčily, že se Němcům oddal cele a bez výhrad.

Vzrušující a povzbuzující náladu přinesla Zdětínu sobota 20. ledna. Toho dne odpoledne i večer koncertoval v sále u Doušů 30ti členný orchestr Karen Ostré z Prahy. Koncert vyjednal pan Vilém Teplý, rolník z čp. 97, t.č. předseda veřejné osvětové služby a byl to, tuším, také jediný podnik této složky ministerstva osvěty za dobu války.

Byla to dechová hudba, mladé dívky v národních krojích, které svým programem přinesly do těžkých válečných dnů opravdové nadšení a povzbuzení. Už ty národní kroje a úvod, sestávající z modlitby za vlast, národní písně a naše české pochody účastníky přímo fascinovaly. Takové nadšení jsme už ve Zdětíně neviděli několik roků.

Po každém čísle programu následoval neutuchající potlesk. Na ukončení musela dirigentka Karen Ostrá několik čísel přidat a přesto se nechtělo nikomu domů. Na koncertě byl ohromný nával, sál byl v pravém slova smyslu přeplněn. Na koncert přišlo návštěvníků nejen z Benátek, ale i ze všech okolních obcí.

Dívčí orchestr byl velmi pěkně pohoštěn, což členkám orchestru a paní Karen ostré bylo velmi příjemné a pozvedlo jejich náladu. Pohoštění bylo obstaráno sbírkou mezi občanstvem, každý přispěl, jak jen mohl, třeba jen 50 g ústřižkem na maso, aby se pak mohly připravit masité večeře.

Školní prázdniny byly od úterý 23. ledna opět prodlouženy a to na neurčito. Vyučování nezačalo ani na těch školách, kde měli dostatek uhlí. Z naší nové školy muselo být uhlí odvezeno do pekárny pana Ladislava Kohouta čp. 132. zákaz a přidělování uhlí školám platil i nadále.

Denně jsme čekali na večer, abychom mohli poslouchat Moskvu a sledovat úžasný postup Rusů na východní frontě. 17. ledna byla osvobozena Varšava, 21. ledna Košice, Prešov, Bardějov a 23. ledna odřízla sovětská armáda východní Prusy.

V sobotu 27. ledna přinesli naši občané, kteří byli náhodou v Chotětově nebo v Chrásteckém Dvoře zprávu, že přijíždějí mimořádné vlaky s vystěhovalci směrem na Všetaty. Utíkají z východních Prus.

28. ledna ohlásil Stalinův rozkaz dobytí celé hornoslezské uhelné pánve (Katovice, Hlivice) a koncem ledna stáli Rusové 35 km od Moravské Ostravy u Ratiboře.
Tento úžasný postup Rusů vyvolával u Němců paniku.

Poznali jsme to i na našich Němcích ve Zdětíně, kteří jako příslušníci „Volksturmu“ dostali zbraně a to jak Welisch, tak Müller a Hoffmann. Prozradil to Hoffmann od Koulů, že dostali automatické pušky a pancéřové pěsti.

Že to bylo pravdou, jsme se přesvědčili v následujících dnech, kdy tito Němci ze Zdětína a z Chotětova se sešli na staré cihelně v Benátkách a tam se začali ihned cvičit ve střelbě z těchto zbraní. Stříleli nejen z automatických pušek, ale stříleli i z pancéřových pěstí. Za instruktory měli německé vojáky.

Ke katastrofě Němců přispívala i tuhá zima, která nastala a spousty sněhu.

Hrozným dojmem na nás zapůsobila zpráva, že po trati od Pardubic přes Kolín a Český Brod převáželi Němci někam směrem na Prahu osvětimský koncentrák. Dlouhý vlak se skládal z otevřených vagónů, kde ubozí vězňové byli hladem a zimou naprosto bezmocní.

Na těchto nekrytých vozech desítky, ba stovky těchto ubožáků pomrzlo. Jejich mrtvoly byly z vagónů shazovány na trať a obec, v jejichž obvodu byly mrtvoly nalezeny, musely se postarat o jejich pohřbení. Lidé v Kolíně a jinde, kde jen to bylo možno, jim házeli chléb a jiné jídlo, aniž by se báli stráží, které je doprovázely.

Hrozné, bolestné zprávy – konec války před námi a těmto chuďasům se nemůže pomoci.

V pátek 2. února přišel rozkaz, že se pro obec Zdětín zvyšuje kontingent krmného obilí o 72 q. Toto množství muselo být okamžitě rozepsáno na jednotlivé zemědělce s tím, že Okresní úřad trvá bezpodmínečně na splnění.

V pondělí 5. února odpoledne projel Zdětínem první velký transport uprchlíků, který vzbudil všeobecnou pozornost našich občanů, kteří se skoro všichni shromáždili na návsi, aby přihlíželi zajímavému transportu.

Tento transport naší obcí jen projížděl, nezastavil se. Byl to nepřetržitý řetěz vozů, do nichž byli zapřaženi koně nebo voli, ale i krávy. Některé vozy byly naloženy zásobami, jako obilím, senem, slámou. Na jiných pak peřiny, různé bedny, džbery, hrnce a jiné domácí zařízení. A na jiných vozech mezi nejrůznějším harampádím seděli uprchlíci, mezi kterými převládaly ženy a děti, vesměs ustrojeny do teplých zimních oděvů.

Někdy byly dva vozy spojeny a táhli je třeba tři koně. Proti dešti, který trval již po několik dní, měli uprchlíci nad vozy připevněny všelijaké střechy, některé z prken, jiné z lepenky, ale i jenom z pytlů a koberců. Za některými vozy byla přivázána hříbata, za jinými běželi psi, za jinými byl přivázán ruční vozík nebo dětský kočárek. Skoro za každým vozem se táhla skupina pěších, na některých byla vidět již hrozná únava, jiné skupinky, hlavně mladých žen, jely na kolech.

Naši občané přihlíželi tomuto prvnímu mohutnému transportu sice zvědavě, ale bez účasti. Vždyť tito uprchlíci tvářili se vcelku nadutě, ba i drze. Patrně je dráždilo to, že oni musí utíkat a my, Češi, zůstáváme ve svých domovech.

Ve Zdětíně jim sice nikdo nic nenabízel, protože se rozkřiklo, že prý jakoukoliv pomoc od některých přecitlivělých Čechů dokonce drze a s úsměškem odmítli. Na některých z nich bylo stále vidět tu německou vzpupnost a opovrhování námi Čechy. Zdálo se, že tuto cestu podnikli na rozkaz svého vůdce Adolfa Hitlera ochotně a rádi – snad stále ještě věřili ve vítězství své Říše. Přesvědčili jsme se, že skutečně žádného soucitu nezasluhovali.

Málo jich bylo bez znaku s „hackenkreuzlerem“, někteří měli na rukávě pásku s hákovým křížem. To byli vedoucí transportu a ubytovatelé. Některé Němky měly dokonce brašny s mapami. Transport podle dotazů směřoval na Mělník.

A od toho dne projížděly kolony vystěhovalců častěji a brzy se pro ně ujal název „národní hosti“. A tento mocný jejich příliv nezůstal přirozeně bez vlivu na zásobovací poměry.

Byly sníženy dávky potravin a prodloužilo se zásobovací období. U zemědělců byly sníženy samozásobitelské dávky a bylo nařízeno ihned, bezpodmínečně odevzdat rozdíly. Kdo by tak neučinil nedostal by povolení k mletí a ještě vyhrožováno vysokými pokutami.

Po obcích začaly chodit německé hospodářské kontroly, ale to už naše občany nijak nezastrašovalo. Strach už byl ten tam – uprchlíci nás jen utvrzovali v tom, že konec války se blíží nezadržitelně – ruská vojska se k nám rychle blíží.

Naši četníci z Benátek nám na obecním úřadě prozradili, že se očekávají velké pohyby a přesuny vojsk a proto nebylo uprchlíkům dovoleno jezdit hlavními silnicemi. Na některých místech, např. v Horkách nastalo dokonce ucpání silnice a to proto, že slabá a unavená zvířata nebyla schopná vytáhnout náklad, musely se opatřovat příspřeže. Poněvadž všechny transporty vystěhovalců přicházely a přijížděly z okresů při řece Odře, tedy z rovin, byla jejich vozidla vesměs bez brzd.

V pátek 9. února se náhle objevili ve Zdětíně tři angličtí váleční zajatci, kteří si přišli vyžebrat něco k jídlu. Utekli z vagónového tábora, který stál na trase Bezno – Skalsko v lese u Strenic.

Jeden z nich mluvil trochu německy, tak jsme si s ním na obecním úřadě trochu popovídali – pan Václav Svačina využil své částečné znalosti angličtiny – a když dostali jídlo, zase klidně odešli.

Hlavně však prosili o cigarety a i těch jsme jim několik sehnali. Bylo však na nich vidět, že hladu nemají, a že se nebojí a že je s nimi jednáno naprosto jinak než se zajatci ruskými.

Největší utrpení prožívali kuřáci, neboť cigaret a tabáku se projevil naprostý nedostatek. Týdenní dávka byla opět snížena jen na 15 kusů týdně a tak nastaly pro kuřáky těžké doby. Ani na černém trhu a při ceně 10 K za kus se těžko sháněly.

Proto se rozmohlo kouření „domoviny“, tzn. tabáku, který si jednotlivci vypěstovali na zahrádce, bylo tuším dovoleno zasetí 10 keřů, více keřů pěstovati bylo trestné.

Ale tento zákaz se obcházel tím, že mimo zahrádky u domů si je mnozí kuřáci zasázeli na pole do brambor nebo řepy, kde o tom nikdo nevěděl. A listy pak z tohoto domácího tabáku mnozí pak podle různých receptů „pajcovali“ a připravovali ke kouření.

Některému kuřákovi ovšem tato domovina tak silně zapáchala, že bylo obětí vedle něho sedět. Dobře „pajcovaný“ tabák ve Zdětíně připravoval p. Josef Novák, rolník z čp. 78, obecní pokladník a Josef Flajšner si dokonce pořídil docela pěkný řezací strojek (vyrobený v Karbo), takže se pak z jemně řezaného cigarety pěkně balily.

Některý byl hrozně silný, jiný byl jemnější, ale kuřácká vášeň je hrozná věc a tak se tato „domovina“ vesela kouřila a hlavně, že byla. Dobré bylo, že i nekuřáci dostávali tabačenky a svůj příděl pak rádi přenechávali kuřákům.

Byli však i takoví nekuřáci (i ve Zdětíně, nechci je jmenovat, jsou dosud mezi námi), kteří se svým přídělem docela hanebně šmelili a prodávali klidně balíček cigaret o 10 kusech za 50–60 K.

V pondělí 12. února došlo nařízení z okresního úřadu v Brandýse, aby se ihned odevzdala katastrální mapa obce. Nebylo sice udáno z jakého důvodu, ale jistě z důvodů vojenských, Němci se už asi báli i katastrálních map, aby se nedostaly do rukou nepřátel.

Téhož dne přišlo další nařízení pro zemědělskou komisi a to okamžitě připravit k dodávce 50 q hovězího dobytka a 275 kg vepřového. Dodávat se bude 19. února.

Poněvadž se na školách pro nedostatek uhlí nevyučovalo, přišlo nařízení, aby učitelé byli zaměstnáni při pracích na obecním úřadě.

V úterý 13. února přijelo do obce 120 vojáků a byli ubytováni
v obou školách a sále u Doušů.

Středa 14. února přinesla nám zase zděšení a bolest. Po poledni byl vyhlášen letecký poplach a za chvíli jsme uslyšeli hrozné dunění a při sledování rozhlasového hlášení velitelství místní politické ochrany pražské jsme se dozvěděli: Praha je bombardována.

Zpráva ta vyvolala zděšení, které bylo ještě stupňováno tím, že bylo přerušeno s Prahou telefonické spojení. (Pan Václav Svačina se marně snažil dostat spojení s příbuznými.)
Teprve večer a druhého dne jsme se dozvěděli více, což nám však způsobilo jen bolest.

Nechtěli jsme ani věřiti tomu, že znovu byla naše matička Praha bombardována, že byl zničen drahocenný český majetek, a že bylo usmrceno na tisíc nevinných lidí. Přitom nebyly zasaženy nějaké důležité válečné objekty.

Proč, proč jen máme v posledních týdnech války přinášet takové oběti?

15. února museli všichni zemědělci narychlo odevzdat předepsaný kontingent slámy.

Od poloviny února neminulo takřka dne, aby nebyl hlášen letecký nálet.

Anglická a hlavně americká letadla létala v mohutných skupinách, které byly vždy chráněny skupinami úžasně rychlých stíhaček, nad naším územím docela klidně a nikdy jsme nebyli svědky toho, aby přiletěla německá letadla a dala se s nimi v boj.

Několikrát jsme stáli před domy a třpytící se letadla pozorovali. Stíhačky, v úžasné výšce, za sebou zanechávaly na obloze bílé pruhy, podle toho jsme je poznávali. Bylo už jasné, že vzdušný prostor ovládají spojenci a že Němci už byli, s kdysi tak mocným letectvem u konce.

Největším a přímo hrozným nebezpečím pro Němce se stali tzv. hloubkoví letci, kteří přilétali k nám takřka denně a jejich úkolem bylo ničení lokomotiv u jedoucích i stojících vlaků a ti působili Němcům hrozné škody a přiváděli je do zoufalé situace.

Přilétali obyčejně již ráno, snesli se až k zemi a z palubních zbraní, snad z kulometů o větší ráži, ale střelami o úžasné průbojnosti, prostříleli lokomotivu jako řešeto, takže byla okamžitě neschopná další jízdy.

Kdesi u Velkého Oseka dával pilot nejdříve praporkem znamení, aby cestující z vlaku utekli a pak teprve lokomotivu prostřílel. Tak bylo zničeno sta a sta lokomotiv, hlavně na trati Kolín – Česká Třebová, kolín – Jihlava, zkrátka všude tam, kudy jezdily německé, hlavně však vlaky vojenské na frontu nebo z fronty.

Později však napadali tito letci všechny ostatní vlaky, jen aby zničili lokomotivu a ochromili tak úplně dopravu. Přirozeně, že někde byly i ztráty na životech našich lidí a to bylo to nejbolestnější.

Naši lidé, kteří přijížděli ze Sudet nebo i z Říše, přinášeli zprávy o tom, jaká se šíří mezi Němci panika a jejich sebedůvěra je ta tam. Začíná se již všeobecně projevovat poraženecká nálada.

V bojových oblastech bylo vyhlášeno stanné právo na všechny činy, které ohrožují vojenské operace, zejména zbabělostí a pasivitou. Goebbels sice pokračoval ve své lživé propagandě, aby zachránil už jenom trosky upadající morálky německého lidu.

Obyvatelstvo odmítlo dobrovolnou evakuaci, propagační strašení zvěrstvy sovětské armády pozbývalo účinnosti, ale přesto jsme v novinách stále četli, že konečné vítězství patří Říši, že nastane překvapující obrat, že bude použito nových zbraní.

I na německých vojácích, kteří byli u nás ve Zdětíně jsme pozorovali, že už mají války až po krk. Chodili po obci už docela skleslí, bez zájmu, mnozí už navazovali hovor s našimi občany a netajili se tím, že by byli nejraději doma, že válka je už prohrána a někteří nám dokonce prozradili, že už několik jejich kamarádů dezertovalo. Bylo nám všem zcela jasné, že nebezpečí pro Němce se stále stupňuje a to den ode dne.

Téhož dne 19. února v pondělí přišlo z okresního úřadu v Brandýse nařízení a pokyny o tom, jak mají obecní úřady vycházet vstříc vystěhovalcům z východu, jaká pomoc se jim musí poskytnout, přípřeže, apod. Za přesné plnění byl plně zodpovědný starosta obce.

Ve středu 21. února se narychlo německé vojsko, ubytované v obou školách
a v sále u Doušů, odstěhovalo do Benátek.

Ve čtvrtek 22. února navečer přišlo do Zdětína několik ruských zajatců, aby si vyprosili něco k jídlu a poté odešli směrem na Chotětov.

V pátek 23. února hlásil Londýn zahájení mohutné ofenzívy na západě. Anglo – americké armády nastoupily tu novými silami a houževnatým náporem probojovávaly se německými opevněními k Rýnu.

V pondělí přibyl náhle do Zdětína transport mužů pracovní organizace Todt Organisation (T.O.). Ubytovali se na sále u Tvrzníků a zahájili práce na stavbě druhé koleje na stanici Chrástecký Dvůr, kamž docházeli.

Toho dne byla pro naše občany ve Zdětíně nařízena pracovní povinnost na stavbě zákopů – protitankových příkopů, které se začaly kopat u Kbela a za Starými Benátkami před lesem Slepeč.

Naše obec musela posílat denně 10 mužů.

Ve středu 28. února nastala náhlá obleva, silně pršelo a tak nastala v obci pravá potopa. Sklepy byly zatopeny. Roklemi pod obcí se hnala voda jako bystřina i přes silnici na Chrást, takže se tu nemohlo ani přejít ani přejet.

Tolik vody jsme už ve Zdětíně dlouho neviděli.

A odpoledne posledního února přijel do obce od Horek silný transport vystěhovalců z východu a zůstali u nás přes noc. Bylo to 60 vozů, 120 koní a 400 osob. Obsadili obě školní budovy, které byly právě týden prázdné, třídy se jim musely vytopit, žádali teplou vodu, aby mohli vykoupat malé děti a samy se umýt. Bylo jim vyhověno. Vše jim obstaral Alois Heřman, příslušník obce, zbavený svéprávnosti z čp. 65, když obecní strážník obstarával po hospodářstvích ustájení koní, apod.

Potom se vrhli se svými potravinovými lístky do zdejších obchodů a za chvíli byly všecky zásoby potravin vyprodány, takže na naše občany se už nedostalo. Tento transport byl jediný, který měl do všech vozů zapřaženy koně.

Druhého dne ve čtvrtek 1. března přijely 3 vozy s uprchlíky, a ti žádali přípřeže, tak už byli jejich koně vysíleni. Přípřeže jim musely být poskytnuty – přípřeže se vrátily až v noci od Mělníka.

Některý transport se zdržel ve Zdětíně jen přes noc, málokdy dva dny a to tehdy, když tažná zvířata, hlavně však voli a krávy potřebovali k další cestě nutně odpočinku a alespoň částečného zahojení do krve odřených kopyt. Transportů, do kterých byli zapřaženi koně, jezdilo stále méně a méně. Jak jsme vyzvěděli, transport uprchlíků tvořili vždy obyvatelé jedné vesnice nebo městečka.

Transporty uprchlíků přijížděly od měsíce března stále a stále častěji, někdy mohutný proud až o stu a více vozích, jindy menší jako ve čtvrtek 1. března jen 3 vozy. Jedna žena z tohoto transportu nám prozradila, že se od velkého transportu oddělili úmyslně, z obavy před napadení nepřátelskými letci, hlavně hloubkovými.

Uprchlíci působili nejvíce starostí a nepříjemností obecnímu úřadu a potom hlavně našim zemědělcům, v jejichž chlévech a stájích, všude, kde bylo volné místo, se voli, krávy i koně přes noc ustájovaly. Obecní úřad podle nařízení ručil za jejich ubytování a měl povinnost vyhovět všem jejich přáním. Nejvíce běhání měl vždy obecní strážník Josef Martinovský, který je přiděloval do jednotlivých statků a hospodářství.

Zemědělci se bránili ustájení dobytka a koní, neboť jim hrozilo nebezpečí zavlečení různých epidemických chorob. Hovězí dobytek totiž po několikatýdenním pochodu padal nejen vysílením, ale u některých transportů byl nemocen slintavkou a tak bylo nebezpečí, že tyto nemoci budou zavlečeny do chlévů a stájí našich zemědělců, což se v několika případech stalo. Jen stále prováděné desinfekce zabránily rozšíření těchto chorob.

Dobytek, hlavně krávy a voli, nebyl často okován, jejich kopyta byla ochozena do krve, padal vysílením, nemohl dál a tak zdější rolníci museli čím dál častěji poskytovat přípřeže, krmení, apod.

Za čeledíny měli u dobytka vždy francouzské zajatce. A to byli často jediní muži v transportu. Někteří uprchlíci, když se rolníci vymlouvali, že mají málo krmení pro svůj dobytek, docela vyhrožovali, že jim musí být poskytnut, že si budou stěžovat, apod. Zemědělci se bránili jak jen mohli.

Někdy se stalo, že transport přijel až pozdě večer, dokonce i pozdě v noci a to musel strážník Josef Martinovský s členy hlídky CPO narychlo obstarávat ubytování, pro děti mléko, krmení pro dobytek, dříví a uhlí.

Zásobovací referent Jiří Kramer měl s uprchlíky také mnoho práce. Musel jim vydávat zvláštní potravinové lístky pro uprchlíky a když často všechen chléb, pečivo, tuky a ostatní potraviny vykoupili, ihned vystavoval nové odběrné poukazy pro naše obchodníky, aby naši občané nemuseli dlouho čekat na nové příděly.

V pátek 2. března přinesli naši občané zprávu z Chotětova, že tam Němci přihnali početné transporty (jdoucí prý do tisíců) ruských zajatců, které rychle přemisťovali ze zajateckých táborů z východních oblastí před nezadržitelně rychle postupující sovětskou armádou.

Pohled na tyto ubožáky byl přímo bolestný. Hladoví, žízniví, často jen v hadrech ustrojení, bez bot, nohy často zabaleny jen do různých cárů, někteří skoro bosí, zimou zkřehlí – zkrátka ubozí z nejubožejších.

„Hladové pochody“ se říkalo těmto transportům. Němci pro ně jídlo nemají, dostávali něco málo jídla jen jednou za několik dní. Ubytováni byli do uzavřených stodol chotětovských statků, kamž byli nacpáni po stovkách, někteří neměli nic na přikrytí, takže hrozně trpěli. Někteří občané nad nimi plakali, vždyť to byli naši slovanští bratři – Rusové.

A na večer téhož dne vzkázali chotětovští občané zvláštním poslem, že německý velitel doprovázejících stráží dovolil, aby jim naši občané směli dát nějaké jídlo, případně prádlo, boty, apod.

Další transporty těchto chudáků pochodovaly zatím od Mladé Boleslavi, přes Brodce a Horky k Chotětovu.

Ve Zdětíně jsme se okamžitě rozhodli. Obecní strážník Josef Martinovský vzal buben a po obci vybubnoval, že ráno (t.j. v sobotu 3. března 1945) se bude konat sbírka potravin, šatstva, prádla a obuvi pro ruské zajatce v Chotětově, aby každý podle svých možností něčím přispěl a přinesl to ráno na obecní váhu, kde se vše shromáždí a ihned odveze do Chotětova.

To už jsme věděli, že ve všech chotětovských domácnostech se pro ně vaří hrnce polévky, ale že už došly leckde zásoby, aby se poslalo něco na vaření polévek.

A tak naši zdětínští občané, všichni bez rozdílu, ať deputátník, baráčník, chalupník či sedlák, jak kdo mohl, ihned dobrovolně přispěl z bratrské lásky k trpícím ruským zajatcům, kteří polonazí umírali na „pochodech hladu“.

Do Chotětova bylo dopraveno:
20 q brambor, 190 kg chleba, 70 kg mouky, 60 ks žemlí, 5 kg hrachu, 5 kg cukru, 3 kg soli,
5 kg kapusty, 15 kg mrkve, 5 kg cibule

Sbírka šatstva a obuvi obsahovala:
20 garnitur většinou teplého prádla: košile, spodky, části oděvu, ponožky, donucem apod.
30 párů obuvi – většinou zánovní.

Dovoz docela neohroženě obstaral nákladním autem autodopravce František Křehňáč, bydlící v domku bývalé obecní kovárny, který měl pronajatý.

To byl skutečně jeden z nejkrásnějších a nejobětavějších činů zdětínských občanů z doby 2. světové války 1939 – 1945.

Našim Němcům – Bessarábcům – byla ovšem tato obětavá pomoc poskytnutá ruským zajatcům proti mysli. Nedovedli pochopiti, že se něco takového mohlo stát. Paul Welisch z čp. 32 a Leo Müller z čp. 15 přímo zuřili. Zvláště Welisch běhal jako zběsilý, jel do Benátek, kde to pravděpodobně hlásil jejich komisaři Bösenbergovi a odtud to hlásili německému hejtmanovi do Brandýsa. Svůj vztek dávali přímo najevo a dokonce vyhrožovali starostovi obce p. Josefu Malému, proč něco takového dovolil a tuto akci neznemožnil. Ale naši občané se už těchto pánů nezalekli.

Při provádění sbírky v sobotu 3. března hned dopoledne přinesl pan Šťovíček, výpravčí vlaku ze stanice Chrástecký Dvůr, zprávu, že ráno napadli hloubkoví letci stanici Kropáčova Vrutice, kde napadli lokomotivu vlaku a bohužel – strojvůdce vlaku, který včas neutekl, byl usmrcen.

Zpráva nás rozrušila a přesvědčila současně, že situace se stává velmi vážnou a hlášené nálety nutno bráti vážně.

Odpoledne toho dne přijelo do Zdětína dalších 17 vozů s uprchlíky a zůstali tu přes noc. Ráno odjeli směrem na Sedlec – Slivno, ale přípřeže nežádali.

Večer se konal na obecním úřadě soupis vepřů, slepic a hus. Němcům se totiž zdálo, že o novoročním soupisu bylo přihlášeno velmi málo slepic a hus a tak vyhrožováním přísnými tresty si chtěli vynutit přesné hlášení.

V neděli 4. března se obci pořádala sbírka národ českým dělníkům,
ale setkala se s malým úspěchem.

Na večer přijelo náhle do obce 30 německých vojáků a zůstali tu přes noc. Přespali v nové škole. Nic nežádali, s nikým nemluvili a brzy ráno odjeli.

V pondělí 5. března přišla zpráva z Chotětova, že tam přibyly další transporty ruských zajatců – hrozně vyhladovělých – že potřebují najíst, ale chotětovští občané, že sami jim pomoci nemohou. Alespoň polévka, kdyby pro ně byla – hodně hustá, aby se trochu posilnili.

Zpráva se takřka ve chvíli roznesla po celé obci a naše ženy začaly ihned s vařením. A opět se opakoval krásný případ lásky a obětavosti.

Odpoledne odvážel pan Křehňáč 24 baněk od mléka po 25 litrech dobré polévky. Jelo s ním i několik zdětínských občanů, aby se na vlastní oči přesvědčili o nelidském a přímo bestiálním zacházení s těmito ruskými ubožáky.

Byli to němečtí „nadlidé“, kteří jasně nedodržovali mezinárodní úmluvy o zacházení s válečnými zajatci.

Občané vyprávěli také hroznou událost, která se v Chotětově stala.

Jeden ze zajatců, když stráže hnali transport do stodoly, uviděl na dvoře krecht se řepou. Vyběhl proto ze zástupu a chtěl si jednu řepu vzíti. Stráž ho však uviděla a na místě chudáka zastřelila.

To námi přímo otřáslo. Pro řepu smrt – k nevíře. Nešťastná oběť zvrhlého německého režimu. Mladý ubožák byl pochován na chotětovském hřbitově.

A druhá zpráva se k nám donesla až z Mladé Boleslavi, kde byla německou stráží zastřelena holčička, když podala ruskému zajatci kousek chleba.

Současně přineslo občané zprávy o tom, jak se vyhladovělí zajatci přímo se šílenou radostí vrhali pro šálek polévky, jak ji hltali, aby se po dlouhé době do syta najedli, ale poněvadž jejich žaludky byly od hladu zesláblé, někteří chudáci po najedení zvraceli a mnozí trpěli průjmy, než si žaludek zvykl přijmout větší množství a hlavně syté potravy.

Vždyť již jistě po měsíce a možná déle dostávali většinou nemastné polévky z brambor, tuřínu, apod. s kouskem suchého chleba.

V Chotětově však nebylo již možno další transporty umístiti, stodoly dvora ani statků nestačily. Byly proto další transporty hnány až do Hřivna, kde je ubytovali opět po stodolách a hřivenští občané jim pomáhali, jak jen mohli.

Ale protože sami také na takový počet nestačili, vzkázali také do okolních vesnic pro pomoc.

A tak v úterý 6. března se ve Zdětíně vařily hrnce polévky, již ne tak silné a mastné, aby ji zajatci tak vysláblí lépe strávili a nepůsobila jim zažívacích potíží.

Podle zpráv občanů, kteří byli svědky při rozdělování, tato pomoc znamenala pro nebohé zajatce posílení a hlavně povzbuzení, že už se dočkají konce svého utrpení, neboť konec války je před námi.

Den na to, ve středu 7. března, přišlo několik zajatců, kteří utekli z transportů k nám do Zdětína, a žebrali něco k jídlu. Dostali najíst, ještě i s sebou a zase zmizeli. U nás ve Zdětíně jsme se totiž báli, aby je neviděli Welisch nebo Müller, kteří by je byli jistě zadrželi a odevzdali německé policii, jak už jednou to udělal Welisch se dvěma Poláky, kteří utekli snad z koncentráku či z pracovního nasazení a přespali za vsí ve stohu, kde je nalezl.

Ve čtvrtek 8. března přibyly do Chotětova další transporty zajatců, ale současně přišel přísný zákaz, že jim naši čeští občané nesmějí dát ani najíst ani ničeho jiného poskytnout. Bylo pravděpodobné, že tento zákaz si vynutili u německých úřadů, případně u policie Němci z Chotětova i od nás ze Zdětína, kteří nemohli pochopiti, že v Ruských zajatcích jsme neviděli nepřátele, ale naopak naše bratry a proto jsme jim dovedli tolik lásky a péče projeviti.

Ve čtvrtek 8. března přibyly do Chotětova další transporty zajatců, ale současně přišel přísný zákaz, že jim naši čeští občané nesmějí dát ani najíst ani ničeho jiného poskytnout.

Bylo pravděpodobné, že tento zákaz si vynutili u německých úřadů, případně u policie Němci z Chotětova i od nás ze Zdětína, kteří nemohli pochopiti, že v Ruských zajatcích jsme neviděli nepřátele, ale naopak naše bratry a proto jsme jim dovedli tolik lásky a péče projeviti.

Večer jsme se ze zahraničního rozhlasu dozvěděli, že anglo–americká ofensiva na západě dosáhla úžasné prudkosti, Němci na celé frontě ustupují a nepodařilo se jim zadržet frontu na Rýně, ale naopak spojencům se již podařilo Rýn překročit. To bylo velké vítězství.

V pátek večer byla svolána schůze všech zemědělců do hostince u Doušů, kde jim bylo sděleno nařízení okresního úřadu z Brandýsa. Zemědělci a všichni samozásobitelé brambory měli ihned odevzdat 12 kg brambor za každou osobu a 100 kg brambor ponechaných na 1 ha satby.

V sobotu 10. března odpoledne objevilo se ve vsi zase pět anglických zajatců, kteří přišli docela veřejně a beze strachu vyprosit něco k jídlu a pak zase odešli.

Večer jsme se už dozvěděli, že anglo – americké armádě se podařilo již 7. března po překročení Rýna vytvořit pevné předmostí u Remagenu, odkud se začínají rozvíjet další operace a spojenci postupují do nitra Říše.

O tom, jak přímo neuvěřitelně stoupala drahota, svědčí to, že za párek selat se platilo 2 000 K.

V neděli 11. března se přestěhovali do Chrásteckého Dvora uprchlíci, bylo to několik rodin, kteří tu zůstali ubytováni jako pracovní síly na velkostatku. Pan správce Duda z toho však žádnou radost neměl.

V úterý 13. března přišel opět do Zdětína oddíl německých vojáků. Bylo jich asi 60. Ubytovali se ve staré a nové škole.

Odpoledne se rozešli po vsi, chodili dům od domu a prosili o kus chleba. Naši lidé jim ho poskytli, neboť dosud se jich ještě báli, ale zároveň nás to přesvědčilo o tom, že už musí být Němci na tom velice bídně, když už i zásobování armády je rozvráceno. Divné nám bylo jen to, proč přišli.

Už po několik dní trvalo krásné počasí a ve čtvrtek 15. března byl tak krásný slunečný a teplý den, že byly zahájeny jarní práce v polích.

V neděli 18. března jsme se teprve dozvěděli, proč přišli do vsi němečtí vojáci. Toho dne započali s kopáním zákopů a se stavbou překážek. Byli jsme sice velmi překvapeni, když nás tyto práce přesvědčovali o tom, že Němci počítají s tím, že by i přes Zdětín se měla přehnat fronta a že by se mělo i u nás bojovat. Jejich práci jsme sledovali s velikým zájmem.

Nejprve kopali jakési zákopy, spíše krypty v zahradě před novou školou, potom v zahrádce u Malých a Doušových a na všech okrajových vjezdech do obce.

Někteří z Němců nám pak prozradili, že jsou to krypty pro vojáky, kteří budou v těchto krytech připraveni útočit pancéřovými pěstmi proti tankům, které by se přiblížily.

Druhý den pak, na svátek Josefů, který byl tak smutný, jak ještě nikdy před tím, dostal obecní úřad přísný rozkaz, že obec Zdětín musí denně 15 lidí a podle potřeby až 6 potahů na opevňovací práce.

Přikazování se dálo podle domovních čísel, obecní strážník Josef Martinovský vždy na večer uvědomoval občany, kteří ráno museli nastoupit na práci a rolníky, kteří museli poslat koňský potah.

Občané chodili za Dražice k Novému Dvoru a k Brodcům kácet nejsilnější borovice, které potahy přivážely do Zdětína, kde z nich němečtí vojáci začali stavět zvláštní konstrukcí zábrany, které v případě nebezpečí měli zabránit vpádu nepřítele do obce.

Nejmohutnější zábrana ze silných kmenů a dlažebního kamene byla postavena mezi Boháčkovou chalupou čp. 29 a stodolou Milerova (nyní Jíchova) statku čp. 32, která měla zabránit vniknutí do obce od Chotětova, případně Horek, druhá pak, také mohutná byla v úzké ulici mezi Lebedovou chalupou čp. 30 a stavení čp. 64 Josefa Votrubce.

Průjezd byl sice možný, ale v případě nebezpečí mohly se okamžitě spustiti připravené kmeny a balvany, které průjezd zatarasily. Tyto mohutné zábrany měly zadržeti i tanky.

V Horecké ulici u Novákovy chalupy čp. 79 a v Čančíkově ulici u Bašusových čp. 55 byly pak ze slabších kmenů malé zábrany, které měly spíše sloužiti ke krytí obránců.

Prostě Zdětín byl opevněn a připraven na útok.

Nutno však konstatovat, že mezi občanstvem nevzniklo vcelku žádné vzrušení, že nikdo nevěřil tomu, že by se ještě ve Zdětíně mělo válčit. Ale naopak, byli jsme přesvědčeni, že Němci budou kapitulovat dříve.

V tom nás den ode dne stále víc a více utvrzovaly zprávy jak z východní tak ze západní fronty. Zkáza Německa na frontách pokračovala nezadržitelně. Zatímco Rusové na východní frontě zřejmě vyčkávali, vyčisťujíce zbylá hnízda odporu Gdansko – Kdyně a postupující zvolna Slovenskem a severním Maďarskem, anglické, americké a francouzské armády na západě nasadily velkolepé tempo a vybojovaly další přechody přes Rýn.

Již 16. ledna zaslala obvodová sběrna drůbeže č. 11 v Čejetičkách obecnímu úřadu 41 kusů hlášení o chovatelích drůbeže ve Zdětíně, kteří nesplnili povinnou dodávku drůbeže v r. 1944. Obecní úřad se měl ke každému hlášení vyjádřit a zaslat je do 31. ledna 1945 Okresnímu úřadu v Brandýse, který měl na základě těchto protokolů vyměřit jenotlivým chovatelům pokuty a podle informací byla nejmenší pokuta za každý nedodaný kus drůbeže 500 K, ale také i 1 000 K, podle toho, kolik kusů drůbeže nebylo dodáno.

Starosta obce Josef Malý úmyslně zdržoval vyřízení této záležitosti jak jen mohl. Protokoly nosil stále u sebe, urgence vyřízení jak od sběrny tak od Okresního úřadu prostě ignoroval, jen aby celou událost oddálil jak se jen dalo a tím zachránil 41 zdětínských občanů od nepříjemných pokut. Doufal, že to může zatím prasknout a tak vyřízení neustále zdržoval a vymlouval se všelijak.

Podotýkám, že mezi těmi, kteří husy, kachny, případně krůty raději snědli než aby je odevzdali, byli i dva zdejší Němci a to Josef Hoffmann z čp. 14 a Leo Müller z čp. 15.

Smutným a bolestným dnem pro obec Zdětín se stal za celou dobu trvání války čtvrtek 22. března 1945.

Toho dne odjel starosta obce p. Josef Malý do Brandýsa nad Labem na Okresní úřad, kde chtěl zjistiti, kdy přijde do obce kontrola na obilí, brambory, dobytek a drůbež. Mimo to měl s sebou protokoly 41 zdětínských občanů, které měly být jím, jako starostou obce, řádně doplněny, aby pak okresní úřad mohl vyměřiti pokuty za nedodání husy a kachny. Radil se s panem radou Egrtem, aby se tyto pokuty nevyměřily, případně jak celou záležitost oddálit.

Ráno zmíněného dne odjel z Benátek do Brandýsa autobusem a po jednání na Okresním úřadě se měl vrátiti vlakem přes Neratovice do Chrásteckého Dvora, kamž měl přijeti ke druhé hodině odpolední. Chtěl ještě odpoledne pomoci na poli připravovat k setí. Tak alespoň prohlásil ráno při odjezdu.

Krátce po poledni byl hlášen letecký nálet a na to děsné dunění nás přesvědčilo, že nepřátelská letadla bombardovala někde blíž než Prahu. A skutečně kol třetí hodiny jsme již věděli, že byl proveden těžký nálet na Neratovice a Kralupy.

Pan starosta však nepřijel ani odpoledním ani večerním vlakem a když se nevrátil ani večerním autobusem, zmocnila se nás již zlá předtucha, zda nebyl cestou postižen náletem na Neratovice, kde v té době mohl právě být.

Telefonovali jsme do Brandýsa na Okresní úřad, kde nám řekli, že pan starosta odjel před polednem z Brandýsa.

Až do pozdních večerních hodin jsme čekali, že se nějak vrátí, když jsme usuzovali, že se mohl někde zdržet následkem přerušené dopravy. Když se tak nestalo, rozhodli jsme v rodině u Malých, že ho pojedeme (pisatel této kroniky Václav Resl) se synem Miroslavem hledat. O půlnoci jsme šli do Chotětova, odkud jsme se snažili co nejrychleji dostati se do Neratovic, abychom se zde dopátrali o jeho osudu.

První vlak, který jel, byl to dokonce nákladní, nás vzal a tak jsme přijeli do Neratovic asi kol páté hodiny, právě se začalo rozednívat. Sotvaže jsme vyšli z nádraží, už jsme viděli to hrozné dílo zkázy, které způsobil včerejší letecký nálet. Mnoho domů úplně v sutinách, některé ulice uzavřeny, ležely tam nevybuchlé bomby, čekalo se na příjezd trestanců, kteří je měli přijet odstranit. Dostávali za to mimořádnou odměnu cigaret a zvýšený příděl chleba.

Ihned jsme hledali velitelství CPO, kde jsme se snažili získat informace, a kde nám bylo řečeno, že ještě nemají přesný seznam mrtvých, ale jeden náš četník s námi ochotně šel, aby nás dovedl do márnice při kostele v Lobkovicích, kam byla svezena první skupina asi 60 mrtvých. Nikdy v životě nezapomenu na ten hrůzostrašný obraz, který jsme zde spatřili.

Mrtvoly byly narovnány v řadách – muži, ženy, děti, starci, některé neuvěřitelně zohavené, jiné skoro nahé, tlak vzduchu z nich strhal oděv – slovy se ta hrůza nedá vylíčit.

Zde jsme pana starostu nenašli a tak nás provázející četník poslal do vesnice Jiřic, kde byli další mrtví v hale bývalé chemické továrny Chema. Spěchali jsme tam plni úzkosti a netrpělivosti, ale stále s vírou, že snad byl jen zraněn a převezen do nemocnice v Mělníku, kamž se zranění odváželi, jak nám sdělil jmenovaný četník.

Bohužel, skutečnost byla jiná. Sotva jsme vstoupili do haly zmíněné továrny a rozhlédli se po ležících mrtvých, pana starostu jsme hned poznali. Bez viditelného zranění tu ležel mrtvý ve svém typickém krátkém zimníku a v botech diplomatkách, jako nevinná oběť leteckého náletu.

Tu jsme pak také zjistili od jednoho člena CPO, jak došlo k jeho usmrcení. Vlak, kterým jel z Brandýsa do Neratovic, byl překvapen náletem při příjezdu do stanice Lobkovic.

Strojvůdce zastavil a cestující vybíhali a vyskakovali z vlaku a snažili se ukrýt, kde se jen dalo. Pan starosta vyběhl na blízkou silnici, chtěl ji pravděpodobně přeběhnouti a ukrýt se v nedalekém lesíku. Tu asi 100 m před ním vybuchla těžká bomba, pan starosta byl sražen k zemi a současně tlakem vzduchu mu byly roztrženy plíce.

Syn Miroslav byl úplně zdrcen. Snažili jsme se co nejrychleji získat telefonicky spojení se Zdětínem. Asi po dvou hodinách čekání se nám to podařilo. Žádali jsme, aby poslali pro mrtvého pana starostu nákladní auto p. Vernera nebo p. Křehňáče a to s rakví. Teprve v odpoledních hodinách přijel pan František Němeček autem p. Křehňáče.

Uložili jsme pana starostu do rakve a navečer jsme přijeli do Zdětína, kde občané čekali na návsi, aby byli svědky smutného návratu svého starosty do rodné obce. Rakev s jeho tělem byla až do dne pohřbu uložena v kostele.

Celá obec prožívala upřímný a opravdový smutek. Toho dne se o ničem jiném v obci nedebatovalo, jen o tragickém neštěstí, které pana starostu postihlo. Každý litoval, každý snad ho měl rád.

Na budově obecního úřadu ve staré škole, na nové škole a na obou hostincích u Doušů i u Tvrzníků byly vyvěšeny smuteční prapory.

Nutno znovu připomenouti, že pan starosta padl při výkonu své úřední funkce a to proto, aby pomohl a hájil své spoluobčany. Svůj rodný Zdětín měl rád a snažil se vždy každému z občanů pomoci jak jen mohl.

A jeho neohroženost a nebojácnost až zarážela. Němců se nebál, nesloužil jim, ale naopak, kde jen mohl, sabotoval. Byl hrdý na své já, opravdový Čech a pravý vlastenec. Tvrdý český sedlák. Od počátku II. světové války pevně věřil, že Němci budou poraženi. Také denně po celou dobu války poslouchal zprávy zahraničního rozhlasu a myslím, že nebylo pilnějšího posluchače ve Zdětíně. To mohu jako ten, který se s ním denně stýkal, plně potvrditi.

V pátek 23. března 1945 ujal se vedení obecního úřadu ve Zdětíně pan Jaroslav Štelovský, rolník čp. 6, jako úřadující náměstek starosty.

V sobotu 24. března nás potěšily zprávy zahraničního rozhlasu, že boje o Dolní Rýn skončily pro spojenecké armády vítězně. Toho dne za pomoci parašutistů a obojživelných vozidel přešli anglo–američané Rýn, na dolním toku mezi Rees a Wessel.

Katastrofální ústup Němců po celé délce Rýna byl výsledkem této ofenzívy. Spojenecké armády se valily nezadržitelně vpřed. Desetitisíce zajatců denně, obrovská německá města padala jedno za druhým, nejprůmyslnější území Říše obsazeno. Říše ztrácela poslední mízu a zbývala jí už jen pohádka o velkolepých nových zbraních, které zachrání všechno.

Na Květnou neděli 25. března byl znovu proveden hrozný letecký nálet na Prahu, který začal před polednem a skončil o půl druhé, takže trval jednu a tři čtvrti hodiny.

Byla krásná neděle – byli jsme všichni v ulicích a na návsi a poslouchali děsné dunění vybuchujících bomb. Brzy jsme se dozvěděli, že tentokráte byly menší ztráty na lidských životech a větší úspěch při zasažení vojenských objektů. Při napadení letiště byly zasaženy hlavně Vinoř, Kbely a Satalice, kde bylo také nejvíce obětí.

Pohřeb pana Josefa Malého, starosty obce, se konal v úterý dne 27. března 1945 o 10 hodině dopolední.

Pohřbu se zúčastnili nejen všichni zdětínští občané, školní mládež, hasiči, členové Čtenářsko – hospodářské besídky, obecní zastupitelstvo, ale velký počet občanů z celého okolí, zástupci úřadů, podniků, peněžních podniků, apod. Okresní úřad v Brandýse nad Labem zastupoval pan rada Josef Egrt. Byl to opravdu slavný pohřeb, který byl důkazem toho, jak byl pan Josef Malý všude známý a oblíbený.

Tělesné pozůstatky zesnulého byly vystaveny v obecní úřadovně ve staré škole. Po vynesení rakve před obecní úřadovnu rozloučil se se zesnulým jeho přítel a spolupracovník Václav Resl, odborný učitel a kronikář obce, který pronesl tento smuteční projev:

"Jsa jedním z těch, který do poslední takřka chvíle se s drahým zesnulým po několik let denně stýkal, pokládám za svou povinnost, abych jménem zdětínských občanů, jménem všech, kteří ho měli rádi, se s ním rozloučil.

Představuji si ho v duchu, jak spěchá od vlaku k vlaku, aby se včas vrátil k práci na rodné hroudě, aby zasel zrní a zajistil tak chléb pro nás. Představuji si také, jak zasažen klesá jeho zdravé tělo k zemi a jak umírá daleko od nás, zatímco my ho marně očekávali a těšili se na nové zprávy, které nám tak rád sdílel. Jaká to hrozná tragédie. Nikdo jsme nechtěli věřit tomu, že takové neštěstí mohlo by postihnouti člověka tak dobrého. Čekali jsme celý večer, celou noc, stále jsme věřili a doufali v jeho návrat. Šli jsme ho hledati, ale bohužel, nalézáme jej mrtvého a do rodné obce přivážíme jen tělo bez duše.

Ztratili jsme našeho pana starostu, letělo od úst k ústům všech, kteří ho měli rádi a to byli všichni občané naší obce, a všichni, kteří ho znali a kteří se s ním stýkali. Umřel daleko od nás, aniž se s námi rozloučil, aniž jsme mu mohli poděkovati za všechno to dobro, které pro nás všechny v obci vykonal.

Náš pan starosta byl typem českého sedláka, povahou tvrdý, nesmlouvavý. Miloval svou rodnou obec, miloval svá pole, byl hrdý na svůj selský původ. Pocházejíce ze starého rodu, zdědil po rodičích lásku k selské práci a stál vždy v čele veškerého zemědělského pokroku. Byl sedlákem dobrým a vzorným, svá pole vzdělával s největší láskou a pílí, aby pak vydala bohatou žeň, ze které se rád těšil a radoval.

Ve volných chvílích, kterých měl v posledních letech tak málo, odcházel na svá pole. Procházel jimi, pozoroval a radoval se, když viděl, že práce jeho rukou nebyla marná.
A na těchto toulkách, kde se cítil nejšťastnější, často jsem ho provázel a zde dal mi možnost nahlédnout v nitro jeho krásné duše a zlatého srdce. To býval nejsdílnější a tehdy se nejlépe poznal Josef Malý jako člověk. Všechny krásné vlastnosti, které tvoří charakter dokonalého člověka, zračily se v jeho povaze. Měl dobré srdce a pomáhal, radil všude, kde bylo zapotřebí. Nadevše spravedlivý a poctivý. Byl nejšťastnější, podařilo-li se mu vykonat něco, co prospělo zájmu celé obce, všech svých spoluobčanů. A tuto práci konal vždy nanejvýše čestně. Nečekaje žádné odměny.

Drahý a dobrý příteli! Jménem všech občanů, děkuji Ti za všecko, cos pro blaho nás všech vykonal. Nikdy Ti toho nezapomeneme. Nechť zůstaneš zářným příkladem všem, kteří přijdou po Tobě.

Vracíš se do rodné půdy. Budeme Ti přinášeti ze všech zahrad a polí zdětínských kvítí na Tvůj hrob. Postaráme se, aby místo, kde stála Tvá kolébka, bylo našim dětem připomínáno. S úctou uložíme Tvé ostatky do klína přírody, do lůna české země, kterou jsi tolik miloval, do půdy zasvěcené Tvou poctivou prací. Dnes nemůžeme říci nic jiného než slova: Budiž Ti věčná paměť mezi námi, budiž Ti země česká lehkou."

Po církevních obřadech odebíral se mohutný průvod na místní hřbitov, kde se se zesnulým rozloučili zástupci Sboru dobrovolných hasičů, Čtenářsko – hospodářské besídky a za Okresní úřad v Brandýse nad Labem pan rada Josef Egrt, který pronesl tento projev:

"Pane starosto!

Těžko jest nalézti slova, jimiž bych mohl vyjádřiti zármutek i hořkost v duši a v srdci, jíž cítí všichni, kdož přišli Vás doprovoditi a Vám se pokloniti.

Zoufale si říkám, není to pravda. Osudného čtvrtka jednali jsme spolu o záležitostech obce a jejího obyvatelstva. Byla to Vaše poslední služební cesta. Padl jste ve službě, jako vojín v poli, leč bez viny, stav se obětí vraždícího teroristického náletu. Marně se tážeme, proč mají česká srdce prožívati tolik hrůzy, bolesti a neštěstí a proč musíme i Vás přiřaditi k nespočetné řadě rakví a rakviček po české vlasti. Krutý je zákon války a nespravedlivě vyvážil vám osud odplatu za nezištné služby obci, obyvatelstvu, veřejnosti. Byl jste svědomitým, pilným starostou, jakých je málo. Měl jste Zdětín rád. Co jste vykonal je vidět, slouží veřejnosti, blahu Vašich sousedů. Neznal jste sebe a rodiny a ač jste sloužil rád jen obci, kalilo vám často tuto radost neporozumění či neochotná spolupráce. Byl jste přísný na sebe i v obci. Viděl jste vždy cíl a ten byl dobrý. Nikdy jste nevybočil ze správné cesty a zamýšlené a vykonané dílo bylo účelné a potřebné.

Jsou to vysoké klady, jež zanecháváte obci a jejím budoucím generacím, jako světlou památku po sobě.

Jedině správné heslo jste měl: kdo chce říditi obec, starati se o ni a sloužit jí, musí jí mít rád a oprostit se od svého.

V soukromém životě byl jste českým rolníkem. Za této dlouhé a kruté války, řídil jste se nepravým, ale samozřejmým zákonem, že utrpení, bída a nedostatek jiných nesmí vám býti k osobnímu nebo hmotnému prospěchu v tom jste si svou selskou čest samozřejmě neposkvrnil.

Naposledy patřil jste i rodině. Měl jste jí rád a staral jste se o ni. Těm, kdož Vás oplakávají, chci jen říci, že utrpení a bolest pojí se k životu a určuje ji ten, kdo nám dal citlivou a vnímavou duši a jen trpícím se zdá, že tíhu bolesti neunese. Toho, kdo příliš zkouší, potěší Bůh.

Loučím se s Vámi, pane starosto zdětínský za Okresní úřad, za Brandýský okres i za soudní okres Novobenátecký. Zůstává po Vás světlá památka, neboť pane starosto, zasloužil jste se o obec Zdětín."

Od středy 28. března byly práce v polích v plném proudu. Počasí bylo pěkné, pole byla vyschlá a tak se pilně selo. Neztrácel se ani den, neboť naši zemědělci byli přesvědčeni, že letošní úrodu nebudou již sklízet pro Němce, ale pro náš český národ, který jistojistě bude již opět svobodný.

Zasetí jařin však u některých zemědělců brzdil nedostatek osiva. Když se chtěli vyhnouti pokutám a splnili povinnou dodávku, nezbylo některým na setí. Ale i tu se projevila velmi pěkně sousedská výpomoc, jeden druhému rád vypomáhal, jak jen mohl. Mimo to obecní úřad doporučoval žádosti o příděl osiva, Okresní úřad pak velmi blahovolně uděloval odběrní poukazy na osivo a tak nakonec vše šťastně dopadlo.

Velikonoční svátky, které začaly Zeleným čtvrtkem byly letos opravdu smutné, neboť nedostatek se projevil na všem a to jak v živobytí, tak v ostatních potřebách. Za peníze se už těžko něco sehnalo. Kdo chtěl třeba jen šněrovadla nebo rukavice, musel přinést alespoň nějaké to vajíčko. Lidé houfně chodili vyměňovat, neboť o peníze už skoro nikdo nestál a také o ně nebyla nouze. Každý jich měl dost.

Jediní, na koho tyto válečné strasti nepůsobily, byli naši chlapci, kteří jako v letech minulých odbývali si své řehtání od Zeleného čtvrtku až do Bílé soboty. A za své zpívání dostali nejen hodně peněz, ale dokonce i plný košík vajec. O svou každoroční radost se ani letos nenechali připravit.

Toho dne se také vyplácely prémie za předané vejce v roce 1944. Jednalo se sice jen o několik zemědělců, ale i u těch jsme to neradi viděli a odměněným přímo vytkli. Proč vejce, které předali nad určený kontingent nenechali našim lidem a známým, kteří by si je byli rádi koupili a k tomu ještě za vyšší cenu než dostali od vykupovače.

V pátek 30. března se konal v obecní úřadovně opět nový soupis bramborů a zemědělci museli svým podpisem strvrditi, že přebytek ze sníženého množství sadby na 1 ha přesně odevzdají.

Toho dne se také vyplácely prémie za předané vejce v roce 1944. Jednalo se sice jen o několik zemědělců, ale i u těch jsme to neradi viděli a odměněným přímo vytkli. Proč vejce, které předali nad určený kontingent nenechali našim lidem a známým, kteří by si je byli rádi koupili a k tomu ještě za vyšší cenu než dostali od vykupovače.

29. března oznámil Okresní soud v Benátkách, že se ruší obecní kovárna v čp. 8. Tak se zrušila prastará obecní kovárna, při jejímž pronajímání bývalo dost a dost sporů. Posledním obecním kovářem byl p. Václav Podaný, který se trvale usídlil ve vlastní kovárně v čp. 2.

30. března večer se konala první schůze obecní rady pod vedením úřadujícího náměstka starosty Jaroslava Štelovského. Při zahájení věnoval vzpomínku tragicky zemřelému starostovi obce Josefu Malému, který zahynul na služební cestě při náletu v Neratovicích dne 22. března 1945. Památka jeho byla uctěna povstáním.

Vystěhovalci ze Slezka umístěni v Chrásteckém Dvoře vymáhají rezolutně na obecním úřadě vyplacení vyživovacího příspěvku, který jim podle nařízení německých úřadů má být poskytován. Obecní rada se však usnesla a vystěhovalcům sdělila, že jim bude vyplacen ihned, jakmile okresní úřad v Brandýse peníze poukáže. Obecní úřad nemá peněz.

Obecní úřad žádal hlídací podniky v Praze, aby byl do Zdětína jako loňského roku poslán jeden muž na hlídání. Poněvadž podniky sdělily, že nikoho nemají, přijme se opět za obecního polního hlídače František Špitálský z Benátek, který bude polní hlídku obstarávat za podmínek jako loni, než byl hlídání zproštěn.

Obecní rada zjistí pochůzkou 8. dubna 1945 v obecních sadech, kolik stromů chybí, kolik je vadných a musí se vykopati. Spočítá se, kolik stromků se musí zakoupit na nové vysázení. Je nutno, aby se sady daly do pořádku, neboť budou v budoucnu dobrým příjmem pro obec.

Pronájem roklí a obecní louky se provedl prodloužením o jeden rok za stejnou výši pachtovného. Františku Pokornému se ponechají obě strany příkopů od Mlýnské cesty do Haček a Václavu Davídkovi Průhon s podmínkou, že cesty musí udržovat v pořádku, jinak by se dala upravit na jejich náklad.

O velikonočních svátcích dostoupila drahota svého vrcholu. Ve Zdětíně se platilo za kůzle 800–1 000 K. A lidé z měst ochotně platili tyto horentní sumy, jen když si mohli přilepšit, neboť příděly masa na lístky byly sníženy. Tato drahota byla jasným důkazem toho jak peníze se stávaly bezcennými a nikdo o ně nestál.

Od konce března zesílily letecké útoky. Nebylo dne, aby nebyl i několikrát ohlašován letecký poplach, čímž bylo mařeno hlavně v továrnách tisíce pracovních hodin. Zaveden byl proto nový signál pro bezprostřední nebezpečí a teprve po něm se mohlo obyvatelstvo odebrat do krytu.

Houkalo se tedy: třikrát dlouze – výstraha, či malý poplach či předběžné návěstí a ukončení poplachu.
Krátce přerušovaně nebo kývavým tónem – poplach.
Dvakrát krátce přerušovaně – bezprostřední nebezpečí.
Dlouze nepřerušeně – odvolání poplachu.
Posléze dlouze nepřerušeně po dobu pěti minut – nebezpečí přistání parašutistů. Tento poslední signál jsme však u nás vůbec neslyšeli, ač bychom byli rádi, kdyby zazněl.

Byly dny, kdy jsme celý den byli ve stavu výstrahy nebo poplachu, neboť letecká činnost, zejména v západních Čechách, byla značná. Sirénu, která byla umístěna na věži zámeckého kostela v Benátkách byla u nás ve Zdětíně velmi dobře slyšitelná. Přesto naši občané se nikdy přes hlášení nikam neschovávali, neboť nevěřili, že by na Zdětín mohly být shazovány pumy. Proto zcela klidně v celých hloučcích vždy sledovali přelety bombardovacích letadel.

A od úst k ústům letěla po Zdětíně zpráva, že president Dr. Eduard Beneš přibyl na Slovensko do Košic. Ta zpráva, že máme svého drahého presidenta opět ve vlasti nás tolik posílila na zbývající dny utrpení a jen jsme litovali, že jsme nemohli býti přitom.

Na svém vítězném postupu zmocnily se armády řady koncentračních táborů a osvobodily tak deseti tisíce obětí všech národností. Bohužel, ve většině táborů nalezeni byli uvěznění v takovém stavu, že tisícům z nich i s největší péčí lékařů Červeného kříže život již nelze zachránit. Nyní, když vyšetřovací komise zveřejňují rozhlasem zjištěné hrůzy koncentračních táborů, vyjasní se i mnohý prostomyslný názor našich zahraničních pracovníků o tom, pod jakým terorem se u nás žilo, a co se mohlo či nemohlo u nás podnikat.

Do Chrásteckého Dvora byla německými „národními hosty“ zavlečena slintavka. Pan správce Duda prováděl obětavě všechny opatření desinfekce, jen aby dalšímu šíření zamezil. Jen díky této jeho péči měla slintavka lehčí průběh a jen málo kusů muselo být odporaženo.

Ve středu 4. dubna přijela do Zdětína kontrola, kterou jsme již od března očekávali. Tragická smrt pana starosty Malého však její příjezd oddálila. A byla to poslední kontrola za této strašné války. Však se jí už nikdo ze zemědělců nestrachoval, neboť zhroucení Říše a konec války jsme již očekávali každým snad dnem.

Kontrolovalo se pouze obilí. Členové kontroly, všichni již známí, počínali si velmi slušně, neboť si byli vědomi toho, že už Říši nic nezachrání. Po společné schůzi u Doušů, rozešli se po jednotlivých zemědělcích, převažovali znovu zbylé obilí, propočítávali znovu potřebu a sem tam byl nějaký přebytek, který se měl ihned odevzdat.

Tyto přebytky se musely ihned ohlásit evidenčnímu vykupovači Ing. Josefu Langrovi v Horkách. Pokuta nebyla žádná, ani nějaké oznámení. Přišla tedy úplně klidně, bez rozčilení a strachu.

Všem členům komise, jako obvykle, sehnal i tentokrát p. Josef Martinovský, obecní strážník, nějakou tu výslužku v podobě mléka, vajec, mouky, apod.

V pátek 6. dubna jsme vyslechli opravdu radostnou zprávu, že p. president republiky Dr. Eduard Beneš jmenoval první vládu pro naši Československou republiku, která se ujme řízení našeho státu, jakmile budou Němci vyhnáni z Čech a Moravy, neboť Slovensko je již celé osvobozeno.

Vláda dlela se svým presidentem v Košicích, kde byl vypracován tzv. Košický vládní program, podle kterého bude řízen a budován politický, hospodářský, sociální a vojenský život nové republiky, která se stane, jak jsme z hlášení zahraničního rozhlasu zachytili „lidově demokratickou“.

To byla opět zpráva, která nás tolik posílila a usvědčila v tom, že budeme během snad již dvou, nejdéle tří týdnů svobodni. Zpráva se rozšířila po Zdětíně přímo bleskově a nebylo snad občana, který by tuto tak významnou zprávu s radostí nevyslechl.

Bylo o čem debatovat. Po obci se stále tvořily skupinky občanů a o ničem jiném se nehovořilo, než o nové vládě, neboť se tam objevilo i několik jmen nám zatím málo známých.

Jak jsme si z hlášení zapsali, sestávala první vláda z těchto ministrů:

Zdeněk Fierlinger, předseda vlády,
Josef David, náměstek předsedy vlády,
Klement Gottwald, náměstek předsedy vlády,
Wiliam Široký, náměstek předsedy vlády,
Mgr. Dr. jan Šrámek, náměstek předsedy vlády,
Ján Ursíny, náměstek předsedy vlády,
Jan Masaryk, ministr zahraničních věcí,
generál Ludvík Svoboda, ministr národní obrany,
Dr. Hubert Ripka, ministr zahraničního obchodu,
Václav Nosek, ministr vnitra,
Dr. Vávro Šrobár, ministr financí,
Prof. Zdeněk Nejedlý, ministr školství a osvěty,
Dr. Jaroslav Stránský, ministr spravedlnosti,
Václav Kopecký, ministr informací,
Bohumil Laušman, ministr průmyslu,
Július Ďuriš, ministr zemědělství,
Dr. Ivan Pietor, ministr vnitřního obchodu,
generál Antonín Hasal, ministr dopravy,
František Hála, ministr pošt,
Václav Majer, ministr výživy,
Dr. Josef Šoltész, ministr ochrany práce a sociální péče,
prof. Dr. Adolf Procházka, ministr zdravotnictví,
Dr. Vlado Clementis, státní tajemník v ministerstvu zahraničních věcí,
Plk. Dr. Mikuláš Ferjenčík, státní tajemník v ministerstvu národní obrany,
Jan Lichner, státní tajemník v ministerstvu zahraničního obchodu.

Na východní i na západní frontě nepovolila, ale naopak stále se zesiluje. Padá jedno město za druhým, že už to na mapě Evropy nestačíme sledovat.

Na úterý 10. dubna byl nařízen pro Zdětín odvod všech evidenčních koní, ale den před tím byl odložen.

13. dubna dobyla Rudá armáda Vídeň a na jižní Moravě Hodonín.

Veliké rozrušení nastalo ve Zdětíně v neděli 15. dubna. Dopoledne přijel do vsi oddíl německých vojáků s několika důstojníky (byli z Milovic, jak později zjištěno) a ihned odebrali rolníkům 12 koní. Nejhorší bylo, že vzali koně i tam, kde měli pouze jeden pár, jako např. u Malých čp. 31, takže zůstali bez potahu a nemohli pokračovat v polních pracích.

Koně byli odebráni u zemřelého Josefa Malého čp. 31, u Václava Suldovského čp. 9, u Ing. Václava Čančíka čp. 3, kterému však byla kobyla vrácena, u Václava Svačiny čp. 13, u Václava Štycha čp. 17 a Jaroslava Štelovského čp. 6.

V pondělí 16. dubna ráno se konal v Chotětově odvod koní, vozů a postrojů německých uprchlíků, kteří se ve Zdětíně (Chrásteckém Dvoře) a okolních obcích přechodně usadili.

Toho dne odpoledne byl opět letecký nálet na Prahu,
ale toho dne bylo napadeno pouze letiště.

A to už nebylo dne, který by nepřinesl nové zprávy, nové vzrušení, zkrátka, blížil se konec utrpení a na ten den jsme všichni čekali a často už jsme v noci ani spát nemohli, v očekávání, co nám příští den přinese.

Transporty vojáků projížděly Zdětínem nyní častěji, hlavně v noci, na vojácích už ale byla vidět skleslost. Ta tam byla jejich nadutost a vzpupnost.

16. dubna zahájili Rusové generální ofensivu proti Berlínu.
Füher Adolf Hitler se prý sám ujal vedení obrany města.

Ve středu 18. dubna již časně ráno byl hlášen letecký nálet. Hned dopoledne jsme se dozvěděli, že na trati Lysá–Všetaty nad Labem řádili hloubkoví letci, kteří vyřadili z provozu celou řadu lokomotiv. Obětí na životech snad nebylo.

Sobota 21. dubna byla opět rušná. již od rána byl hlášen jeden nálet za druhým a přes Zdětín přeletěly několikrát svazy spojeneckých letadel. V okolí však nebylo nic bombardováno.

To samé se opakovalo i druhý den v neděli 22. dubna.

Večer pak moskevský rozhlas hlásil, že první oddíly Rudé armády vpadly do Berlína.

Ve čtvrtek 19. dubna přišla zpráva, že němečtí uprchlíci, kteří se ve Zdětíně a Chrásteckém Dvoře přechodně ubytovali a zdejší Bessarábci, že se musí vystěhovati.

A také skutečně druhý den v pátek časně ráno v 5 hodin odjeli jako první ze Zdětína uprchlíci.

Bessarábci zatím neodjeli, ale viděli jsme a Josef Hoffmann od Koulů nám to sám prozradil, přestože jsme přes vrata viděli, jak upravují vozy tím, že na ně dělali střechu, nechali kovat koně, chystali peřiny a balili nejnutnější potřeby.

V noci ze soboty na neděli 22. dubna ve ¼ 12 ozvala se ve Zdětíně silná detonace. Poněvadž letecký nálet nebyl hlášen a hukot letadel nebylo slyšet, takže jsme nevěděli, co se to vlastně stalo.

Ale hned ráno se to vysvětlilo. Pan Antonín Davidek, železniční zřízenec (čp.131) nám sdělil, že mezi stanicemi Chrástecký Dvůr a Chotětovem byla vyhozena železniční trať a tím na několik hodin přerušena doprava. Tím byla zdržena příprava vojenských vlaků.

Útok provedli partyzáni. Mnoho z nás již vědělo, že kolem Mšena a hradu Kokořína je silný partyzánský oddíl, který je zásobován zbraněmi, střelivem anglickými letadly a potraviny jim tajně poskytují občané okolních obcí.

Jak v roce 1942 pyšně a nadutě přijeli, tak zaražení a sklíčení opouštěli 23. dubna ve 3 hodiny odpoledne Zdětín rodiny německých přesídlenců – Bessarábců a to: Josef Hoffmann ze statku čp. 14, Leo Müller ze statku čp. 15 a Paul Wellisch ze statku čp. 32.

Nikdo se s nimi ovšem neloučil, nikdo jim nemával, nikdo jich nelitoval a jen úsměšky našich občanů je provázely. Odjížděli společně s chotětovskými, mezi nimiž se někteří tvářili ještě docela sebevědomě. Snad věřili, že se ještě vrátí – tak jim to totiž bylo řečeno.

Snad tomu věřili i zdětínští. Zjistili jsme totiž, že Leo Müller z čp. 15 odevzdal klíče od domovního stavení do uschování pí. Anně Kotkové, manželce p. Karla Kotka, berního úředníka, bydlících v hostinci u Doušů od počátku války. Během války byla donucena jako Němka vstoupit do německé nacistické strany (NSDAP). Měla-li jmenovaná v úschově také klíče od Hoffmanna či Welische, již nepamatuji.

V noci z pondělí na úterý ve 2 hodiny v noci zase silné výbuchy.
Partyzáni vyhodili trať u Hrušova.

V pondělí 23. dubna rozšířeno bylo rozhlasem prohlášení košické vlády, kterým vybídla české obyvatelstvo, aby se se zbraní v ruce schopilo odporu, ale nemohlo jí být poslechnuto z jednoho důvodu: ty zbraně nám chyběly. Přesto však na tento povel byla zahájena plánovitá akce po způsobu partyzánském.

V úterý 24. dubna bylo dosaženo prvého spojení ruské armády s americkou u Torgau, severovýchodně od Lipska.

Američané, kteří ohlásili překročení české hranice u Aše již 18. dubna, ohlásily již dobytí Chebu. V celém německém táboře vzrůstala panika.

Ve středu 25. dubna ráno byl hlášen nálet. A byl to veliký nálet hloubkových letců, kteří na všech tratích pronásledovali vlaky a provrtávali lokomotivy. Ale nejen lokomotivy.

Hloubkoví letci napadli z palubních zbraní i kolony německých uprchlíků a vystěhovalců. Dozvěděli jsme se, že kolona chotětovských a zdětínských Bessarábců byla těžce napadena hloubkovými letci kdesi u Uhříněvse a většina z nich je mrtvých.

26. dubna ve čtvrtek ohláslili Rusové úplné obklíčení a zmocnění se dvou třetin Berlína.
Toho dne dobyli Rusové našeho Brna.

Blížící se katastrofa rozrušila hrdinné srdce maršála Göringa tak, že požádal o zproštění funkce maršála Luftwaffe.

Němci utíkají z Itálie jak jen mohou.

Benitto Musolini byl téhož dne při pokusu o útěk do Švýcar italskými vlastenci zatčen a popraven se sedmnácti spolupracovníky.

V pátek 27. dubna opustili Zdětín poslední němečtí vojáci, kteří pracovali na stavbě překážek a byli ubytováni v nové škole. Jak někteří přiznali, věděli dobře, že už je válka prohraná a jeli by nejraději domů, ale nešlo to, protože cesta do jejich domovů byla sevřená frontou.

V Mnichově propuklo 27. dubna povstání proti Hitlerovi.

V sobotu 28. dubna kolem poledne přijel náhle do Zdětína oddíl německých vojáků v černých uniformách s umrlčími hlavami na výložkách a chtěli zabírat byty po domech.

Všichni jsme se bránili a vymlouvali, jak jen bylo možné. Když viděli a poznali, jak neradi jsou viděni, ubytovali se nakonec v nové škole, kam je náměstek starosty Jaroslav Štelovský poslal. Násilím si již ubytování nevynucovali. Neměli odvahy.

Ve vsi bylo toho dne tolik napětí, nevědělo se, co mají tito vojáci za lubem, ale v neděli 29. dubna vojsko narychlo odešlo.

Toho dne 29. dubna jsme ze zahraničního rozhlasu, který se již poslouchal beze strachu, jsme se dozvěděli, že Himmler nabídl Anglii a Americe kapitulaci. Sdělil při tom, že Hitler je těžce nemocen a nedožije se dalších 48 hodin. Obě vlády odpověděly, že může být o přijetí kapitulace jednáno jen tehdy, bude-li též nabídnuta i sovětskému svazu.

V neděli 29. dubna přidělovali se na obecním úřadě zájemcům pozemky od statků čp. 14, 15 a 32 (Koulovi, Gernerovi a Jíchovi), které byly k dispozici po odchodu Bessarábců.

Zemědělské komisi se jednalo o to, aby všechny pozemky byly řádně obdělány a nezasetá pole nezůstala ležet ladem. Nakonec se vše dobře vyřešilo a pozemky byly místními zemědělci pro tento rozebrány.

Po sklizni budou již předány bývalým majitelům, kteří si budou jimi volně disponovat.

Od této neděle 29. dubna se napětí ve vsi stupňovalo. Viděli jsme, že už nastává úplný rozvrat německé armády. Konce války jsme proto očekávali každého dne a pro tento případ jsme se již začali připravovat, zatím ještě tajně.

V pondělí 30. dubna padla moravská Ostrava.

Navečer téhož dne došla zpráva, že se delegace protektorátní vlády odebrala na popud K. H. Franka na západní frontu, aby si vyžádala pro německé vojenské jednotky, uzavřené v Protektorátu, volný odchod do Bavor. Vláda republiky v Košicích však upozornila velitelství spojeneckých armád, že vyjednavači patří mezi zrádce, kteří budou postaveni před národní soud.

V noci na pondělí 30. dubna byly na několika místech pořezány sloupy telegrafního vedení, aby Němcům bylo znemožněno spojení a vyvolán chaos. Nepodařilo se však zjistit, zda akci provedli naši občané nebo partyzáni.

Ono se totiž všeobecně očekávalo, že prvního května bude konec. Pro ten případ jsme už na obci měli připraven návrh místního Národního výboru, který měl okamžitě převzít řízení obce do svých rukou.

V pondělí večer přijelo vojenské nákladní auto s pěti vojáky, kteří žádali ubytování, brzy ráno že budou pokračovat do Karlových Varů. Poslali jsme je do č. 15, kde bylo volno po Bessarábci Leo Müllerovi. Pí. Kotková jim otevřela a pomohla uvařit večeři.

Poznali jsme, že utíkají z fronty na svou pěst. Na voze měli plno pravděpodobně uloupených věcí, mimo jiné sud moravské slivovice. Tvrdili, že jedou od Hodonína. Přišli jsme za nimi s náměstkem starosty Jaroslavem Štelovským, abychom se od nich něco bližšího dozvěděli. Byli sice sdílní, ale přitom ještě opatrní.

Nabízeli nám slivovici, museli jsme se napít. Měli s sebou spoustu masových konzerv. Řekli jsme jim přímo, že už do Karlových Varů těžko dojedou, že už tam jsou Američané. Zůstali překvapení, neměli asi přehled o situaci.

Při řeči jsme poznali, že někteří rozumí česky. Byli to asi Suděťáci, kteří se chtěli dostat domů. Když jsme odcházeli, bylo to kolem půlnoci, načepoval nám jeden z nich každému do lahve od sodovky slivovici a přímo nám ji vnutil.

Časně ráno skutečně odjeli.

A to byli poslední němečtí vojáci za této války, kteří tu přenocovali.

V úterý 1. května očekávaný konec války ještě nenastal, jak se očekávalo.

Odpoledne přijeli do Zdětína opět 3 vozy uprchlíků, kteří tu přenocovali, byli však už zcela vyděšení, neboť nevěděli, kam mají dále jeti a co s nimi bude zítra.

1. května ve večerních hodinách Němci vyhlásili, že vůdce Adolf Hitler odpoledne zemřel. Padl prý v boji za německý národ jako hrdina všech dějin. Ještě před smrtí jmenoval jako svého nástupce admirála Dönitze.

Tak tedy prostě a uboze zemřel člověk, který zapálil světový požár, rozběsnil nejhorší pudy německého národa a připravil mu naprostou zkázu. V něm byla vykrystalizovaná veškerá bídnost germánské duše. Zahynul kdesi v rozvalinách Berlína jako dobité zvíře.

Svět ovšem neuvěří v jeho smrt, nebude-li vidět jeho mrtvolu. Možná, že zpráva je vylhaná, že se bídník bude někde skrývat, možná, že Němci úmyslně zničili, aby se z něho stala legendární postava, která bude živit německé naděje, že se zase někdy v budoucnosti vrátí jejich sláva.

2. května ve středu přišlo poslední nařízení, které Němci vydali a to, že protektorátní a říšské vlajky mají být spuštěny na půl žerdi k vyhlášení smutku za smrt Adolfa Hitlera.
A tak jsme naposledy viděli ve Zdětíně na nové škole a na obecním úřadě říšskou vlajku s ohavným hákovým křížem a vlajku protektorátní.

Toho dne, ve 3 hodiny odpoledne padl Berlín. Oznámil to zvláštním rozkazem maršál Stalin s tím, že tu bylo zajato 100 tisíc vojáků.

3. května nás překvapily tyto zprávy:

Nástupce Hitlerův prohlásil Prahu za nemocniční město, aniž by vysvětlil, jaký to bude mít vliv na další události.

Rusové ovládli celé Slovensko a Moravu.

K. H. Frank a protektorátní vláda vybídli obyvatelstvo ke klidu a vyhlásili dalekosáhlou úpravu politických poměrů.

V poledne nebyly poprvé od počátku této hrozné války vysílány zprávy z bojiště, což nás utvrdilo v tom, že rozvrat německé armády je všeobecný a to na všech frontách. Vždyť také kapitulovala Itálie, Rakousko a Dönitz vyhlásil kapitulaci vojsk v Dánsku, Holandsku, Norsku a severním Německu.

Pátek 4. května minul ještě klidně, ale napětí se vystupňovalo tak, že jsme byli připraveni a přesvědčeni, že snad už jen hodiny nás dělí od chvíle, na kterou jsme přes 6 let čekali.