Poválečná léta 1919-20

Občané debatovali hojně o tom, co nám tento rok přinese a jak se utváří poměry ve svobodné vlasti. Často se zdálo, že radost a nadšení ze samostatnosti chladnou a občané začali reptat nad skutečnými poměry.

Nepochopili, že není možné rázem odstranit všechny důsledky, těžkosti a nedostatky poválečných let. Rozčilovalo je další trvání rekvizic, stálé ještě omezování výživy a stoupající drahota. Keťasení stále ještě bujelo.

Je splněn dávný požadavek dělnické třídy, za který bylo u nás v Čechách jistě 50 let bojováno. Nabývá na platnosti zákon, na kterém se usneslo Národní shromáždění. Zavádí se 8hodinový pracovní den.

Proto Dr. Alois Rašín, první ministr financí navrhl a vypracoval ráznou měnovou reformu. Národní shromáždění ho 25. února zmocnilo dalekosáhlé, důležité akci hospodářského osamostatnění od Vídně.

Reforma obsahovala tyto body:

Občané přijali tuto reformu s nelibostí, ale nakonec každý uznal, že toto opatření bylo nutné, protože dosud nebyly vydány naše nové vlastní peníze československé. Jen tímto opatřením se upevní naše měna a ustálí se hospodářské poměry, abychom mohli obchodovat s cizinou.

Peněžní ústavy přestaly přijímat splátky na hypotéky jinak než na půlletní výpověď, vklady jen do 500 K za měsíc a zúrokují se pouze 1%.

Od 3. března do 9. března, začalo u peněžních ústavů kolkování bankovek. K tomu cíli byly hranice republiky přísně uzavřeny.

Naši zdětínští občané chodili do Nových Benátek, kde se v tamních peněžních podnicích provádělo kolkování. Každý z občanů si odnášel polovinu okolkovaných peněz z celkového množství k okolkování předložených. U některých občanů se objevily velké sumy peněz, protože mnozí je lehce získali keťasováním a pak neměli důvěry k peněžním podnikům a schovávali je doma.

Současně se přihlašovaly veškeré vklady, válečné půjčky, cenné papíry, akcie, podíly, apod.

Na kovový poklad republiky schází se rovněž mnoho darů ve stříbře a zlatě. I naši zdětínští občané odevzdali na tzv. „zlatý poklad“ velké množství různých zlatých a stříbrných mincí, hodinek (jen plášťů ze starých) různých předmětů, poškozených stříbrných a zlatých šperků.

Sběrna byla ve spořitelně v Benátkách.

Tito občané projevili pravé vlastenectví. Nejen planými slovy, ale skutky. Vzorem se nám stali vracející se legionáři, kteří odevzdali značný dar na kovový poklad ve stříbře a zlatě.

15. dubna Národní shromáždění schválilo zákon
o zabrání a rozdělení půdy velkostatků. 

Ve dnech 21. – 23. května uspořádalo dělnictvo v Nových Benátkách a v Mladé Boleslavi demonstrace proti drahotě látek. Zástupy nosily šibenice a vyhrožovaly obchodníkům oběšením, hlavně těm, kteří měli zatajené zboží nebo zboží silně předražovali. Někteří obchodníci byli zbiti, někde došlo k pokusům o drancování. Mnoho občanů zdětínských, hlavně ze zvědavosti, se těchto demonstrací zúčastnilo.

Naše svoboda a samostatnost byla vydobyta nesmírnými oběťmi na životech, strádáním a utrpením českého lidu. Byla přijata s opravdovým nadšením a radosti všech vrstev národa.

Bohužel toto nadšení a radost začaly brzy ochabovat. Někteří naši občané si neuvědomili, že válečnými poměry rozvrácené poměry hospodářské, sociální a kulturní nelze uvést do normálních poměrů v několika měsících a začali projevovat nespokojenost.

Nepochopili, že bude nutné přinést ještě mnoho obětí, než nastane klidný a spořádaný život v našem novém státě. A to bylo příčinou projevů nelibosti. Proto s roztrpčením přijímali dále se provádějící rekvizice obilí, dobytka, apod.

Neuvědomilo si, že už nás nevysává prokleté Rakousko a Německo, ale že nesmí trpět hladem celý československý národ, že je to pro nás všechny. Někteří jednotlivci brzy na vše zapomněli, posedlo je sobectví – touha po mamonu. Opravdové vlastenectví se stalo mnohým lidem nepříjemnou povinností.

A tak ještě trvající omezení výživy, nedostatek životních potřeb, stávající dosud a stoupající drahota, kolkování peněz, soupisy majetku, to vše budilo nespokojenost. A bylo mnoho občanů, kteří nedovedli pochopit, že bez těchto opatření nemůže nastat normální, klidný a spokojený život našeho lidu. Aby to bylo brzy, bylo přání nás všech.

Je pravdou a nelze zamlčet, že začala bujet opět protekce a úplatkářství, tak vládnoucí za války, že „keťasení“ přineslo mnohým lidem ohromné zisky, že do popředí veřejného života se dostalo mnoho lidí nečestných, mající za sebou špatnou minulost a ti z prospěchu a touhy po kariéře dopouštěli se všech možných podvodů, jen aby měli lehký život a nemuseli nic dělat.

Konečně budilo u nás všech často odpor, že veškeré dění ve veřejném životě se začalo řídit politickými zájmy jednotlivých stran.

Nakonec jsme uznali, že vším je vinna válka, která přinesla porušení morálky, částečnou demoralizaci, hlavně u mládeže, ale pevně jsme věřili, že všechny tyto těžkosti překonáme, nepřátelé vlasti a národa zneškodníme a věřili jsme, že pak nám nastane veliká a šťastná budoucnost, nám i našim pokolením.

Dějiny nás učí, že to byl český národ, který dovedl svou pilnou prací, podnikavostí, poctivostí, trpělivostí a vzdělaností překonat všechno utrpení, proto přečkáme i tyto všechny obtíže, které nám připravila světová válka.

Česká obec sokolská nařídila odvody pro své členy od 20 do 50 let. Dostavilo se 85 651 bratří. Ke službě v poli bylo uznáno schopných 34 940, ke službě v zázemí 31 852, neschopných 18 853. Přes 11 000 Sokolů slouží již jako dobrovolníci na Slovensku.

V této schůzi zvoleny 3 obecní komise a sice:
1 | policejní (připojeno zdravotnictví)
2 | stavební
3 | hospodářská

Prohlídkou bylo zjištěno, že ve Zdětíně trpělo podvýživou 12 dětí (7,6%). U 5 dětí vznikla z podvýživy choroba a z těch zemřely 2 děti.

Začaly se stahovat rakouské koruny a dvoukoruny papírové se srážkou 10% za nové koruny a pětikoruny československé.

Drahota stále nepovoluje. Průměrný pánský oblek je za 1000 Kč, boty 160–200 Kč, oběd v restauraci 10 – 20 Kč. Doutníky se už asi tři neděle nefasují, jen cigarety, ale pod rukou se dostane kuba za 2 Kč, viržinka za 4 Kč.

Vepřového masa je již dost, prodává se volně za 24 Kč, což je velké snížení proti 58 Kč ke konci války. Telecí a hovězí maso není vůbec k dostání, protože dobytek je vybit. Skopové maso se platí 18 Kč, mouka 6–8 Kč, vajíčko 1,60 Kč a litr mléka 5 Kč.

Stále se projevuje nedostatek uhlí a benzínu. V říjnu už nastaly citelné zimy a není čím topit. Ženy protestují.

17. října přijely do Prahy oddíly ruských legionářů, kteří se vracejí do svobodné vlasti. Mnoho našich občanů se tohoto uvítání zúčastnilo.

Konec roku nebyl pro nás ještě příliš radostný, protože poměry jak politické tak hospodářské jsou stále ještě neurovnané.

Uhlí, oděvů a některých životních potřeb je ještě velký nedostatek. Bují obchod pod rukou, vesele se keťasuje, vesele bují úplatkářství a to vše působí na naše poctivé lidi velmi nepříznivě a vzbuzuje nespokojenost.

Nejsou stanoveny pevné mzdy a proto vznikají veliké rozdíly. Nejhůř je placená inteligence – učitelé, profesoři, úředníci. Středoškolský profesor má měsíční plat 700 Kč.

Je nedostatek bytů, stavební ruch skoro žádný, stát zatím nepodniká a soukromí podnikatelé stavět nemohou kvůli drahé práci a materiálu. Před válkou stálo 1000 cihel i s dovozem 35 K, dnes 240 Kč a dovoz zvlášť 210 Kč.

Státní rozpočet na rok 1920 činí:
Příjem: 7.750,770.773 Kč
Vydání: 10.416,175.920 Kč
Deficit: 2.666,000.000 Kč

Dne 26. února 1920 se ustavila místní osvětová komise:
Předsedou byl zvolen p. Josef Kavka, říd. uč. v. v., jednatelem učitel Otakar Holvek, knihovníkem učitel Bedřich Kaiser.

Do výboru:
Za obecní zastupitelstvo: František Bým, obec. starosta.
Za tělocvič. jednotu Sokol: sl. Marie Čančíková.
Za sbor dobrovolných hasičů: p. Antonín Šulc.
Za Hospodářskou čtenářskou besídku: p. Josef Malý.
Za stranu agrární: p. Václav Lukavec.
Za stranu národně sociální: p. Karel Havel.

29. února bylo usneseno, aby za úřední cesty bylo starostovi obce, obecním radním i ostatním členům obec. zastupitelstva vypláceno za celý den 10 Kč a za půl dne 5 K cestného.

Na návrh pana Čančíka usneseno, aby obec Zdětín upsala 4½ % prémiovou státní půjčku práce ve výši 5 000 Kč.

Protože poštovní úřad v Benátkách špatně doručuje poštu, usnáší se obecní zastupitelstvo, aby se žádalo o přičlenění obce Zdětína k poštovnímu úřadu v Chotětově.

Po celé republice byly slaveny 70. narozeniny našeho drahého presidenta T. G. Masaryka.

V naší obci se konala slavnostní akademie ve škole za účasti občanstva. Mnoho našich občanů se zúčastnilo slavnosti v Nových Benátkách, která se konala v sokolovně.

Večer 7. března zahájila místní osvětová komise činnost přednáškou řídícího učitele Kavky na thema: Rodina, škola, národ.

Říd. uč. Kavka vyučuje za říd. uč. Václava Studeckého do 15. března 1920.
Od 1.dubna byl učitel Bedřich Kaiser jmenován správcem ludové školy v Komárně na Slovensku.

7. dubna zemřel říd. uč. Václav Studecký na krční souchotiny. Na zdejší škole nastoupil 1. září 1919. Správce školy zastupovali Josef Kavka, říd. uč. v. v. a Otakar Holvek.

Ještě za říd. uč.Václava Studeckého se rozvířil boj občanstva proti učitelstvu (hlavně proti učitelům Bedřichu Kaiserovi a Otakaru Holvekovi), kteří odstranili ze svých tříd náboženské symboly – kříže. Tím se postavili proti usnesení místní školní rady, aby kříže byly v učebnách ponechány.

Odvaha některých občanů byla taková (pí. Špitálská, statkářka), že v průvodu strážníka v noci kříže do školy pověsili. Učitelé však ráno kříže opět odstranili, odvolávajíce se na výnos zemské školní rady, jímž vyznává se právo umístění křížů ve třídách výhradně správci školy a učitelské konferenci.

Místní školní rada pak poslala rekurs s podpisy místních občanů zemské školní radě o rozhodnutí v této otázce. Dosud žádné rozhodnutí nepřišlo, proto jsou třídy dále bez křížů a vyučování začíná bez modlitby.

12. července se přistěhoval nový správce školy Otakar Kramer z Debře.

Již od května trvaly mezi členy obecního zastupitelstva z politických a hlavně osobních důvodů vážné neshody. Ty vyvrcholily 15. července, kdy se konala bouřlivá schůze, při které napadl p. Štěpán Vtelenský obecního starostu p. Františka Býma, který se rozhodl, že složí svůj úřad.

26. srpna na schůzi veřejného zastupitelstva oznámil starosta obce p. František Bým, že byl zproštěn okresní politickou správou v Mladé Boleslavi úřadu starosty obce a žádá náměstka Josefa Malého, aby ho zastupoval a schůzi řídil.

Na to opouští schůzi.

Obecním zřízencům se upravují platy: strážník i hlídač obdrží 10 K denní mzdy a 50 kg obilí na měsíc. Obilí bude ponecháno z obecního kontingentu.

Ponocnému Josefu Kuchařovi se zvyšuje roční plat o 100 K ročně.

Pan Josef Sus podává návrh, aby když starosta František Bým resignoval, byla provedena volba nového starosty. Do té doby aby úřad vedl jeho náměstek. To také schválil místodržitelský rada Brožek.

Člen obecního zastupitelstva p. Karel Havel sděluje, že ve volbě nového starosty půjde jeho strana (národ. socialistická) společně se stranou soc. demokratickou.

3. října bylo usneseno, aby se nové volby obecního starosty vykonaly 11. října 1920.

Opět jsou veliké stížnosti na obecního strážníka a polního hlídače,
že nekonají řádně svou službu. Usneseno, pohrozit jim pokutou.

11. října 1920 byl zvolen obecním starostou pan Karel Havel z čp. 116 na návrh pana Václava Kuchty a to za stranu čsl. národních socialistů.

Při volbě bylo přítomno jen 12 členů obecního zastupitelstva: František Bým, Josef Malý, Václav Čančík, Štěpán Vtelenský, Josef Bašus, Václav Lukavec, Václav Král, Josef Dyk, Václav Šulc, Josef Kučera, Václav Kuchta a Karel Havel.

Ihned po této volbě dostupují rozpory mezi členy obecního zastupitelstva vrcholu.

Přenesly se i do krajinských novin, kde začala jedna strana napadat druhou. Spory vznikly nejen z důvodů politických, kdy strana republikánská těžce nesla, že za starostu obce byl zvolen příslušník strany národně socialistické, ale hlavně z důvodů čistě osobních.

Z pouhých osobních záští, sobectví, rozpoutaly se spory, které nesloužily ke cti ani politickým stranám ani jednotlivcům. Lpělo se často na pouhém slovíčkářství a hledaly se přímo malichernosti, jen aby mohl být podniknutý útok strany proti straně, jedné osoby proti druhé.

Většina občanstva tyto poměry, které tak brzy po našem osvobození dovedly otravovat klid v obci a rozrušovat vzájemné spolužití občanů, toto jednání odsuzovala. Vždyť také spory brzdily v obci Zdětíně hospodářský a kulturní rozvoj po všech stránkách. Spory se pak přenášely do jednotlivých spolků a tak znechucovaly veškerou práci.

Spory vyvrcholily ve schůzi obecního zastupitelstva 20. října 1920. V té době stavil pan Josef Malý zeď kolem dvora bez stavebního povolení. Stavba byla zastavena starostou Karlem Havlem, prý z nařízení okresu a sporným se stalo: staví-li se zeď od základů nebo ze základů. Z toho vznikly nechutné osobní spory, napadání.

P. Josef Malý resignoval na všechny funkce, pan Štěpán Vtelenský prohlásil, že nemá k novému panu starostovi důvěru, že ho také napadl v novinách, že podává také resignaci a po prudké hádce a osobních útocích odešli ze schůze členové zastupitelstva: Štěpán Vtelenský, Josef Sus, Václav Král, Josef Šubrt.

Jednání schůze bylo přerušeno, usnášení znemožněno, takže nedošlo ani k volbě zástupce do místní školní rady ani k volbě zástupců do školní rady.

Obecní zastupitelstvo se přestalo scházet, schůze se nekonaly a bylo jasné, že dojde k jmenování obecní správní komise, což se také stalo 17. září 1922 jak o tom bude psáno.

28. říjen byl oslaven divadlem školních dětí „Pro tatíčka presidenta“. Slavnostní projev o významu 28. října měl říd. uč. Otakar Kramer. Čistý výnos divadla 824,40 Kčs byl věnován na zakoupení školních pomůcek.

Hlavní město Praha a celý československý národ připravili veliké uvítání nejen presidentu T. G. Masarykovi, ale nadšeně vítali i legionáře, blanické rytíře, kteří hrdinně bojovali za svobodu svého národa proti nenáviděnému Rakousku a Německu na frontách v Rusku, ve Francii a v Itálii.

Vyznamenali se v mnoha slavných bitvách ať u Zborova na ruské frontě nebo u Arrasu a Chemin de Dame na západní frontě ve Francii, nebo u Dos Alto na italské frontě.

Jejich hrdinské činy byly uznány vládními činiteli dohodových států a náš národ je na ně hrdý. Bohužel, tisíce jich obětovalo za svobodu své vlasti životy a jejich hroby jsou roztroušeny nejen ve Francii, Itálii, ale i po celém Rusku, až ve vzdálené Sibiři.

Ze Zdětínských občanů bojovali v československých legiích:

Antonín Bým; čp. 142, František Heřman, čp. 49, Karel Miškovský, čp. 16 a Jaroslav Pšáda, čp. 72

Poznámka autorky stránek:

Na obrázku je můj praděda Jaroslav Kotalík. Fotografie je z ruského zajetí. Patrně tam se seznámil s naším sousedem Antonínem Býmem a společně se vrátili zpět do vlasti. Od té doby žil můj děda v naší obci. Ačkoliv není zdětínským rodákem, domnívám se, že i tak na tyto stránky patří.

Za ním na mapě jsou vidět cesty, kudy vedly cesty čs. legionářů.

Pro věčnou paměť zaznamenává kronikář stručně životopis každého z nich,
jak mu jej vyprávěli:

Narodil jsem se 5. července 1889 v Sedlci.

V mobilizaci r. 1914 rukoval jsem jako kovář k 10. divisi vozatajstva do Josefa v hodnosti vojína. Do konce listopadu 1914 jsem sloužil „u trénu“ a při tažení na ruské frontě u Rávy Ruské jsem onemocněl úplavicí. Náš oddíl byl v boji úplně rozbit. Ze 112 vozů nám jich zůstalo pouze 14, ostatní Rusové zajali.

V lednu 1915 jsem byl přidělen k 36. pluku do Liberce a 28. února jsem byl znovu na ruské frontě. Zúčastnil jsem se veliké bitvy u Gorlice. Byl jsem zajat 25. května 1915 u Silňavy. Náš celý 36. pluk přešel bez rány, bez výstřelu i s hudbou k Rusům.

I důstojníci Němci šli klidně. U pluku totiž na jednoho důstojníka Čecha připadali 4 Němci, poddůstojníci byli Němci a kadeti aspiranti Maďaři. Přešli jsme klidně, jen na křídlech se bojovalo. Byly nás 3 prapory. Rusové nás Čechy vůbec neprohlíželi.

Jak jsem se později dozvěděl, přechod pluku zorganizovali starodružiníci-legionáři, zařazení do ruské armády. Všiml jsem si totiž, že mnozí ruští vojáci měli bílo-červenou stužku na čepici. To byli Češi.

Už jako zajatci jsme šli celý týden pěšky do Cholmu a odtud jsme jeli 2 dni vlakem do Kyjeva, kde jsem onemocněl tyfem. Po čtrnáctidenní karanténě v Kyjevě odjeli jsme na 3 týdny do Moskvy a z Moskvy do Samary.

Odtud jsme byli transportováni do zajateckého tábora Tochoj. Byl to veliký tábor jako Milovice, 20 km dlouhý. Tam nám už pomáhal Červený kříž a 15. srpna 1915 nás odešlo 3 000 na práci. Dostal jsem se na severní Kavkaz do Stavropolu, kde jsem konal 2 roky zemědělské práce.

Když tu v srpnu roku 1917 byla prováděna agitace, vstoupil jsem do čsl. legií a byl jsem zařazen k 7. pluku v Berezau, kde jsem sloužil u 8. roty jako řadový voják. Později jsem byl přidělen ke štábní skupině, kde byl velitelem Gajda a Kadlec.

Zúčastnil jsem se bojů u Nikolajevska, Čerepánova, Baduaolu, Bisku a v bojích u Bajkalského jezera u Tajcholu a Osolska.

Na to jsem byl přidělen ke štábu a na Uralu jsem se již bojů nezúčastnil. Byl jsem ve strážním oddílu jako ochrana a konal jsem hlídky u ešelonu. Jen někdy jsem ještě zasáhl do partyzánských bojů.

U pluku jsem byl jmenován do funkce soudce laika. Jako odborník tu byl Dr. Steiner – Polnický. Druhým soudcem laikem byl učitel Hrouda.

Po sibiřské magistrále jsme se dostali do Vladivostoku a odtud jsme jeli přes Tichý oceán do Vencouveru v Severní Americe a odtud jsme jeli 6 dní vlakem do Qeubecku v Kanadě, kde jsme měli měsíc oddechu. Z Quebecku jsme za 2 dny dojeli do přístavu Halifaxu kde nás nalodili a přes Atlantik jsme přistáli v německém přístavu Wucxhafenu.

Když jsme odtud dojeli vlakem do svobodné vlasti, byli jsme posádkou v Nitře na Slovensku a tu jsem byl 3. listopadu 1920 demobilisován a vrátil jsem se šťastně ke své rodině ve Zdětíně.

Všechny sbírky novin, obrazů a fotografií, které jsem za dobu v legiích nashromáždil, odevzdal jsem muzeu v Benátkách.

Narodil jsem se 18. října 1896 ve Zdětíně.

15. prosince 1915 jsem rukoval do Maďarska a byl jsem přidělen k 88. pluku zvanému „Berounský“. Odjeli jsme na ruskou frontu do Holiče, kde jsem se zúčastnil tvrdých bojů u Velkých Hájů, u Burganova a na ústupu u Podhajce. Byl jsem zajat 14. srpna 1916 v 9 hodin ráno při ústupu, když jsme zdržovali nepřítele.

Jako zajatec jsem byl v Dárnici u Kyjeva, pak v Sárnech za frontou, kde jsem byl na práci ve skladech pro vojsko.

Do legií jsem vstoupil 18. března 1917 a byl jsem zařazen k 3. pluku Jana Žižky. Jako legionář zúčastnil jsem se slavné bitvy proti Němcům u Zborova, odtud jsme ve stálých bojích ustupovali k Tarnopolu. Těžké boje s Němci byly u Velkých Hájů a u Bachmače, kterých jsem se zúčastnil.

Prodělal jsem celé tažení přes Sibiř do Vladivostoku a odtud přes Rakousko do Kroměříže, kde byl náš pluk posádkou.

Odtud jsem se dostal na polské hranice v Karviné, kde jsem byl odzbrojen a veden našimi vojáky v rakouské uniformě do věznice v Opavě. Byl jsem vězněn ani nevím proč, mezi vězni, kteří byli vinnými krádežemi a jinými zlořády, zkrátka mezi těžkými kriminálníky. To je smutná vzpomínka.

Ke své rodině jsem se vrátil 14. srpna 1920.

Narodil jsem se 25. října 1890 ve Zdětíně čp. 16.

Narukoval jsem 15. ledna 1915 do Mladé Boleslavi a odtud jsem byl přidělen k 2. praporu polních myslivců v Hradci Králové. Bojoval jsem u Tarnova na řece Vysloh v Haliči blíže Gorlice, kde při postupu byl jsem 5. května 1915 raněn do boku a v té bitvě a při velké přestřelce a útoku na bodák postoupili jsme kupředu.

Zajat jsem byl po přijetí na italskou frontu u Gorice 25.–26. srpna 1916. Po ústupu od Gorice byli jsme zastoupeni a zajati s velkou částí fronty. Po různých ceremoniích jako zajatci, ze zdravotních důvodů, byli jsme dopraveni asi 1000 mužů do Janova do velkého přístavu, kde nás nalodili na velkou dopravní loď a odvezli na ostrov Korsiku do Asinura.

Do legií jsem nastoupil 17. dubna 1918 a byl jsem zařazen k 33. pluku čsl. legií. Jako střelec bojoval jsem na frontě Doso Alto na jezeru Lago di Gardo (nad Gardským jezerem v Alpách). Byl jsem vyznamenán čsl. revoluční medailí par la fattica.

Do vlasti jsem přijel v prosinci 1918 přes Innspruk, Vídeň, České Budějovice, kde jsme byli předloženi a přes Jihlavu a Břeclav jsme jeli na Slovensko.

Posádkou jsme byli umístěni ve vesničce Kúty na Slovensku, odtud jsme válečně postupovali na Bratislavu, která byla ještě v rukou Maďarů.

Z čsl. vojska jsem byl propuštěn 10. září 1921.

V roce založení kroniky 1938 byl již p. Jaroslav Pšáda mrtev. Veškerá uvedená data sdělila kronikáři jeho manželka, pokud si je z vyprávění svého manžela pamatovala.

Narodil se 31. prosince 1886 ve Zdětíně.

Do války rukoval po vyhlášení mobilisace 27. července 1914 s první výzvou do Mladé Boleslavi k pěšímu pluku č. 10. Po vystrojení ihned odjel na ruskou frontu do Haliče.

Ve velké bitvě u Tomašova byl raněn do obou nohou, zůstal ležet na bojišti a postupující Rusové ho sebrali. Byl v nemocnici v Kyjevě a v Tule, po vyléčení odvezen do zajateckého tábora v Semipalatinsku, kde se měl velmi špatně, zajatci dostávali jen zelnou polévku a tak byl hrozně slabý a hubený. Peníze, které mu jeho manželka několikrát posílala, nikdy nedostal.

Potom se dostal do Omska na Sibiři, poté do Barnaulu, kde vstoupil do čsl. legií a byl zařazen k 1. pluku Mistra Jana Husa. V Barnaulu byl sluhou u legionářských důstojníků a hospodářem u roty. Zde se měl velmi dobře.

Bojů se pravděpodobně jako invalida nezúčastnil a byl jmenován rotmistrem bez hodnostní třídy.

Do vlasti se vrátil jako invalida na lodi Italo Mary. Vracel se z Vladivostoku Indickým oceánem do Suezského průplavu a přes Středozemské moře do Terstu a odtud vlakem do vlasti. Cesta trvala plných 6 týdnů.

A tak za dlouhých 6 roků se vrátil ke své rodině. Ale jeho zdraví bylo válečnými útrapami podlomeno a tak 24. května 1924 umírá v osvobozené vlasti, pro jejíž svobodu bojoval. Čest budiž jeho světlé památce, jeho jméno pro věky budoucí zapsáno budiž v Pamětní knize obce Zdětína.

Ti, kteří se narodili ve věku těchto hrdinů, budiž též pamětivi jejich obětí, které pro svobodu své vlasti přinesli.

Narození ve Zdětíně v roce 1920:

17. 1. Anna Božena Chmelíková Zdětín čp. 25
3. 2. Josef Václav Procházka Zdětín čp. 53
12. 3. Václav Bláha Zdětín čp. 35
19. 4. Jiřina Anna Jakubcová Zdětín čp. 60
27. 4. Jaroslav Josef Kvapil Zdětín čp. 101
17. 5. Jaroslav Ebert Chrást čp. 80
25. 5. Jaroslav Pařízek Zdětín čp. 96
20. 8. Václav Josef Šrámek Zdětín čp. 80
23. 8. Jaroslav Josef Vojtěch Zdětín čp. 116
27. 9. Miloslav Václav Davídek
17. 10. Jaroslav Bohuslav Zdětín čp. 27
18. 10. Josef Šubrt Zdětín čp. 102
22. 10. Marie Marta Těšínská Zdětín čp. 73
6. 11. Jarmila Stránská Zdětín čp. 18
25. 11. Jaroslav Matuna Zdětín čp. 102
29. 11. Božena Borecká Zdětín čp. 119
1. 12. Miroslava Štěpánka Bošinová Zdětín čp. 26
29. 12. Božena Nováková Zdětín čp. 78

Zemřelí ve Zdětíně v roce 1920:

18. 1. Božena Kolářová | Zdětín čp. 100 | nar. 22. 11. 1889 (30 r. 1 m. 27 d.) | tbc
31. 1. Václav Tvrzník | Chrást čp. 41 | nar. 26. 3. 1908 (11 r. 11 m. 9 d.)
20. 3. Marie Adášková | Zdětín čp. 82 | nar. 28. 11. 1862 (57 r. 3 m. 21 d.) | tbc
8. 4. Václav Studecký | Zdětín čp. 40 | nar. 14. 8. 1875 (44 r.) | tbc
13. 5. Josef Vozáb | Zdětín čp. 9 | nar. 26. 1. 1859 (61 r. 3 m. 17 d.) | zánět ledvin
2. 6. Božena Jochcová | Chrást čp. 20 | nar. 20. 10. 1919 (8 m. 8 d.) | psotník
4. 8. František Pekar | nar. 1855 | sešlost věkem

Svatby ve Zdětíně:

10. 1. Václav Těšínský, zedník Zdětín čp. 73
Zd. a Anna Rýdlová Zdětín čp. 3 z Dlouhé Lhoty

9. 2. Alois Pekař, dělník z Chrásteckého Dvora čp. 76
N. B. a Marie Přenosilová z Ch.Dvora čp. 76

17. 2. Antonín Kuchař, kovář Zdětín čp. 38, syn obec. strážníka
N. B. a Růžena Zárubová, Zdětín čp. 38, dcera kováře

13. 4. Karel Horčic, domkář z Kbela, čp. 44
Zd. a Anna Kolářová, Zdětín čp. 47

20. 4. Václav Šrámek, zem. dělník, Zdětín čp. 89
N. B. a Marie Novotná, Zdětín čp. 28

2. 5. Václav Podařil, kočí, Zdětín čp. 3
N. B. a Marie Pavlasová, služebná ze Zdětína čp. 3

31. 7. Martin Rajčan, kočí z Dražic čp. 1
N. B. a Marie Turčáková, dělnice v Chrásteckém Dvoře čp. 20

8. 8. Josef Smetaňák, krmič, Chrástecký Dvůr čp. 20
N. B. a Cecílie Šipulová, dělnice Chrástecký Dvůr čp. 20

19. 9. Josef Sís, obuvník t. č. vojín v Milovicích
N. B. a Marie Heřmanová, Zdětín čp. 50