Rok 1917

Nový rok 1917 nepřinesl žádné vyhlídky na brzké skončení války, ale naopak bídu a nedostatek ve všem. V některých rodinách ve Zdětíně, třebaže na vesnici, byl už i hlad, hlavně v početnějších rodinách. Čím dál tím hůř.

Silvestr, kdysi ve Zdětíně tak veselý, se vůbec neslavil. V hospodách bylo prázdno, vždyť nebylo ani čím svítit, ani topit a hlavně nebylo co prodávat. Pivo nebylo, víno také ne, a došel-li někdy nějaký příděl, vypil se za jediný večer.

Proto každý seděl nejraději doma, nebo se sousedé scházeli na táč „v rodinách, kde se konaly válečné porady“ a pronášela se různá proroctví, kdy ta hrozná litice války skončí. Taková sezení a debaty v soukromí byla také bez nebezpečí.

Už od roku 1916 se projevoval nedostatek kožených podešví a v r. 1917 nebyly již vůbec k dostání.

Zaváděly se přitom nejen u vojska, ale i u civilních osob dřevěné podešve a takovým botám se říkalo „dřeváky“, třebaže svršky byly z kůže. Za sněhu se v nich však špatně chodilo a bylo nebezpečí, že si v nich člověk zlomí nohu, protože se na dřevěné podrážky hrozně lepil sníh a tvořily se zmrazky až 10 cm vysoké, které se jenom těžce otloukaly.

Proto bylo hotovým utrpením chodit v nich za sněhu. Z tohoto důvodu si muži i ženy přivazovali na boty hadry. Majetnější rodiny si opatřovaly podrážky gumové, kterých se začalo hojně používat.

Průměrné botky byly za 80-120 K.

Od podzimu roku 1916 se projevoval nedostatek drobných peněz a z tohoto důvodu začali lidé trhat drobné dvoukoruny na půlky a na čtvrtky. A tyto půlky a čtvrtky se ujaly, staly se zákonným platidlem a po krátkém váhání byly přijímány do oběhu v obchodech, v peněžních ústavech i u berních úřadů.

Zvláštním, ale už zcela běžným jevem této války se staly fronty před obchody, t.j. dlouhé řady lidí (zvláště žen), a to především před obchody potravinářskými, mlékařskými, před trafikami, ale i hostinci.

Čekalo se trpělivě na chléb jako na máslo, mouku, kávu, doutníky i pivo. V naší obci nebyly tyto fronty tak početné a časté, ale už v Benátkách byly velmi početné. A nejhorší bylo, že se často stalo, že mnohá žena čekala ve frontě 2-3 hodiny a když na ní měla přijít řada, dověděla se, že už je zásoba vyprodána.

Co k obědu? Co dám dětem? V některých rodinách se již stávala vyživovací situace opravdu kritická. Brambory nebyly k dostání, hospodářům odváženo, spočteno a uzavřeno obilí i dobytek, rekvizice stíhala rekvisici.

V obchodech s textilním zbožím v Benátkách byl vykonán soupis všech látek i hotového prádla a vše dáno pod „uzávěru“. Obchodníci nesměli prodávat. Ceny zboží stouply čtyř až pětinásobně.

Všechny konopné motouzy byly zabaveny pro vojenské účely.

Některé ročníky již po čtvrté přebraných mužů rukují, odvádí se už i mrzáci.
Každý, kdo aspoň může chodit.

„Se mnou to Rakousko jistě vyhraje,“ posmívají se chudáci odvodem postižení.

Kdo je ještě „v civilu“?

Už jen ženy, starci, děti, kteří vedou hospodářství nebo opuštěné živnosti a platí vysoké pokuty za všechno. Hospodář nebo žena oznámí při soupisu o metrák obilí méně – je udán a platí pokutu.

V hostinci u Doušů nebo u Beitlerů předrželi policejní hodinu o čtvrt hodiny přes jedenáctou, třeba proto, že tam měli hasiči nebo Hospodářská besídka schůzi, šel náhodou okolo benátecký vrchní strážmistr Kára a už z toho byla pokuta 60 Kč.

Pak to nemáme vyhrát!

Lépe už o ní nepsat, ale ať si budoucí pokolení uvědomí, co znamená válka.

Uvedu příklad, který mluví za všechny. Uvažte, že 1 kg rýže, v roce 1914 za 40h, byl na počátku roku 1917 za 16–18 korun, pravím slovy za šestnáct až osmnáct korun.

Krádeže se množí. Krade se všechno: drůbež, králíci, kozy, dříví, uhlí. Vylupují se poštovní zásilky, železniční vagony, řemeny na podrážky, olej, petrolej – zkrátka vše.

Někteří lidé našli v krádežích výnosné povolání a s ukradeným zbožím „keťasují“ a hromadí peníze, ve válečném zbohatnutí vidí své štěstí. Ubožáci!

Z některých takových chamtivců se staly opravdové hyeny, dovedli okrást ubohou ženu, jejíž muž je na frontě, o poslední králíky, které měla připravené pro své děti a které zapomněla na noc přenést do uzamčené síně.

Takových případů se stalo ve Zdětíně během války mnoho. Proto se všechno zavíralo na důkladné zámky jako ochrana proti vyloupení.

Jako všude, tak i ve Zdětíně zůstalo doma jen velmi málo mužů a jejich úkol převzali jejich ženy a dospělejší děti nebo schopní výměnkáři.

Jen málo bylo těch, kterým se podařilo různým způsobem, hlavně podplácením úřadů, lékařů ap. se zbavit vojenské povinnosti. To mohl zase jen ten, který měl dostatek peněz a mouky, másla, uzeného ap. Chudí na to neměli.

V obci ubylo koní a vůbec tažného dobytka, tím i mrvy
a proto úroda už v roce 1916 byla slabší než v normálních letech.

A proto se rekvíruje takřka poslední zrno. Soupis stíhá soupis,
jedna komise z obce odejde a hned přijde nová.

Nastává hlad nejen mezi obyvatelstvem, ale i ve vojsku, kterému byla ubrána třetina chleba. Polední menu se sestává z kousku masa a tuřínu, často ze smradlavých mořských ryb a řepy. Není knedlík, nejsou brambory. Ráno neslazená černá káva, večer šlichtovitá polévka bez závaru.

A podle polních lístků z front je tam ještě hůř. Vojákům se smějí posílat jen malé balíčky do 350 g váhy. Většina se jich ale cestou ztratí, jsou ukradeny.

Z hladu by vojáci kouřili, ale tabák není žádný a proto se kouří různé připravované náhražky, řeže se a suší nať, ořechové a višňové listí. A kouří se přece.

Někteří vynalézavci drobně seřezávají všelijaké byliny a cpou je do cigaretových dutinek a prodávají je 100 kusů za 5–6 korun. V hostinci se pak taková cigareta prodává za 10 hal.

Počátkem roku 1917 se stává situace krajně napjatou.

Aby se pomohlo při nedostatku drobných mincí a peněz a nemusely se trhat papírové dvoukoruny na půlky a čtvrtky, rozhodla se vláda vydat železné dvouhaléře (nepatrné velikosti, špatné k počítání) a železné dvacetihaléře.

Tyto mince však rychle černají a ražba není znatelná. Bohaté Rakousko!

Proto se s posměchem volá, kde se ozývá ozvěna:
Jak ti je Rakousko? (Ouzko!)
Vždyť bylo´s tak mužné? (Už né!)
Vždyť bylo´s tak mocné? (Moc né!)

Byl to často šibeniční humor, ale měl svůj význam.

Lidé ze všech těchto úkazů, bídy a nedostatku začínali mít pevnou víru,
že to takhle Rakousko vyhrát nemůže.

Následkem špatné dopravy a nedostatkem vagónů projevoval se už od prosince 1916 kritický nedostatek uhlí a nařízeno šetřit topivem při vytápění úředních místností a nádražních čekáren.

Petrolej vůbec není. Svítí se svíčkami, olejovými kahánky, lucernami s parafinem, někde staří výměnkáři dokonce začali svítit i loučemi jako před 100 lety.

Na všechny občany ve Zdětíně hrozně působily zprávy ze zajateckého tábora v Milovicích. Následkem hladu, tyfu, zimy a nečistoty zemřelo tam více než 20 000 zajatých Rusů. Zdětínští občané je zvláště litovali, vždyť mnohým z nich dali najíst nebo starší kus šatstva a prádla, když se jim podařilo z tábora prchnout a přicházeli do Zdětína žebrat o kousek chleba a pár brambor.

Naši občané se však také báli aby se epidemie tyfu nerozšířila i do Zdětína. Poměry v táboře jsou prý takové, že slovy to nelze vylíčit.

Jakost chleba se neustále zhoršuje, takže někdy není opravdu k jídlu a naši občané je raději nahrazují bramborami. Do chlebové mouky se přidává šrot z kaštanů, žaludů, bramborová mouka, ale i kukuřičná a při kousání skřípá v něm i i písek. Nedá se prostě jíst, ani dobytku a drůbeži někdy nechutná a nechají jej ležet.

Vojáci, kteří přijeli z fronty a jeli přes Vídeň, přivezli chléb z ovesné mouky, ale i o ten je tam prý nouze.

Protože potravin je stále větší a větší nedostatek, vydala vláda rozkaz, aby se úředně zřizovaly „válečné kuchyně“ pro veškeré občanstvo. Prý se pomýšlí na to, zakázat vaření v domácnostech!

Někteří staří, případně nemocní vojáci ze Zdětína přijeli na 5ti až 6ti týdenní dovolenou, ale bez jakýchkoliv příjmů. Této dovolené se říká všeobecně „hladový urlaub“. Hned jim bylo sděleno, že bude prodloužen, mají-li doma být z čeho živi.

Sotva však byli několik dní doma, už dostali od svého velitelství přípis, kde se jim sdělovalo, aby se rozhodli, jak velký obnos upíší na pátou válečnou půjčku.

Kritický nedostatek uhlí dostoupil v lednu vrcholu. Uhlí se nedostávalo ani školám a proto pro úplný nedostatek a nepatrné množství dříve bylo od 7. ledna na zdětínské škole zastaveno vyučování a nevyučovalo se až do 11. dubna. Přestávka tedy trvala více než 3 měsíce.

Nejen ve školách, ale i v soukromých domácnostech, v hostincích i u úřadů byl uhlí naprostý nedostatek a tak se topilo čím se dalo. Ztrácely se dřevěné ploty, kůly od stromků ap. Dříví se kradlo, kde se dalo.

Když jednou za čas došel vagon uhlí, měli přednost pekaři a na soukromé domácnosti připadalo někdy jen 50 kg ba i méně. Proto cena uhlí stoupala a měli je hlavně ti, kteří mohli dát dodavatelům nějaké živobytí. I uhlí se stalo produktem špinavého obchodu „keťasování“. Obchodníci s uhlím stávali se v krátké době válečnými zbohatlíky.

V tomto roce nevyučovalo se skoro na žádných školách, protože uhlí nebylo nikde a k tomu nastaly hrozné mrazy. Úřady nařizovaly šetření palivem, doporučovaly spojování tříd, vyučování polodenní, nebo vyučování jeden nebo dva dny v týdnu. Ale všechna tato nařízení byla zbytečná, protože toho roku nebylo uhlí vůbec.

Kritický nedostatek uhlí ztížily kruté mrazy, které začaly po Novém roce a trvaly až do února. Začaly -16° C, stupňovaly se na -18° C, -22° C a dostoupily až -24° C a všude byl slyšet nářek: nemáme čím topit. Poměry ve městech byly hrozné.

C. k. místodržitelství vydalo zákaz, že se nesmí dodávat do jednotlivých domácností uhlí na vozy, každá domácnost že smí dostat pouze 1 q uhlí. Ale přitom u obchodníků uhlí nebylo a došel-li vagon, utvořila se tak veliká fronta, že se na každého dostalo často třeba jen 10 kg.

V únoru byly vypsány odvody 26–45letých a to s písmenem S, což znamenalo, že to byly již sedmnácté odvody, za dva a půl roku.

Radostnou náladu způsobila ve Zdětíně zpráva, že Spojené státy severoamerické přerušily diplomatické styky s Německem, protože německý císař Vilém odmítl zastavení ponorkové války, jež způsobila potopení ponorkové lodi „Lusitanie“.

V Bostoně a Panamě bylo zabaveno 5 německých parníků. V kongresu Spojených států byl podán návrh, aby byla zavedena pohotovost armády a válečného loďstva.

Proto velká naděje, že USA půjdou do války a Německo s Rakouskem budou dříve poraženy.

Hrozné stoupání drahoty pokračuje. Citron, který byl ještě před několika dny za 20 hal, stoupl takřka přes noc na 1,40–2 K. Vejce je za 50 hal.

Úžasně stoupají ceny látek. Metr obyčejného tištěného kretonu, který byl před válkou za 50 hal. je dnes za 6–8 K, látka na dámské šaty, která byla kdysi za 16–20 K je dnes za 160–200 K, 1 m vlněné látky na dámské šaty je za 100–120 K.

Nejhorší přitom je, že však textilní zboží není skoro k dostání. Dostane se jedině z uschovaných zásob, ale nikoliv za peníze, nýbrž výměnou za mouku, máslo, sádlo, vejce, husu, uzené atd. Výměnný obchod vzrůstá den ze dne.

Na pánské šaty se všeobecně nabízejí náhražkové látky vyrobené z kopřiv.
Látky jsou tuhé, štípou a zmoknou-li, hrozně se srážejí.

V některých obcích asistují při rekvizicích obilí maďarští vojáci, kteří si vůči českým sedlákům a ostatním občanům počínají přímo surově. Došly zprávy, že vytrhávají podlahy, sházejí seno a slámu z půd a seníků, vyhází hnůj, hledají obilí, ale odcházejí s nepořízenou. Hrozné drancování.

Do obce došly velké plakáty, kterými se občanstvo vyzývá, aby si dalo přepsat I. a II. válečnou půjčku na V. Ze starého se dělá nové.

Ani kuřáci nebyli ušetřeni drahoty. Rakouská tabáková režie opět zdražila tabákové výrobky.

Od března 1917 jsou platné tyto ceny:

Doutníky: trabuko 30 h, britanica 26 h, viržinka 16 h, kuba 16 h, porotriko 12 h, krátké 9 h, dlouhé 6 h. Cigarety: egyptky 10 h, memfisky 9 h, sportky 5 h, drama 3 h, uherky 2 h.

Cigaretní tabáky: makedonský 1 K 80 h, jemný hercegovský 1 K 20 h, prostředně jemný turecký 90 h.

Kuřlavé tabáky: knastr 30 h, tříkrálový 30 h, obyčejný tabák 10 h. V balíčkách po 25 g (proti 30 g po 9 h).

Jakost tabáků, doutníků i cigaret je stále horší. Do tabáku a doutníků míchají v továrnách březové a bukové listí, do cigaret chmel.

Hladové dovolené vojínům beze zbraně opět prodlouženy do 15. března, a sice na poslední chvíli. Vojíni nastupovali už na cestu a teprve v hlavních stanicích, dokonce až u cíle jim bylo řečeno, aby zase jeli domů.

Na železnicích nastává hrozný chaos. Vlaky jezdí nepravidelně. Občané chtějí jet do Mladé Boleslavi nebo do Prahy, jdou na stanici v Chrástu nebo do Chotětova, ale tam zjistí, že toho dne vlak nepojede.

Ale páni ve Vídni si stále myslí, že to vyhrajeme. Z českých lidí tomu však už nikdo nevěří.

Václav Čančík, statkář z čp. 3, který udržoval styky s některými vedoucími českými politiky přinesl do naší obce první zprávy o činnosti Maffie a svěřil to důvěrně některým občanům zdětínským.

Sdělil, že mafii jsou svěřeny dva úkoly: 

České dělnictvo v továrnách, hlavně muničních, je nabádáno k pasivní resistenci při výrobě a dodávkách střeliva a dodávky mají být jak jen je možné co nejvíce zdržovány. Určení důvěrníci mezi dělníky a horníky, mezi železničáři a  jinde začínají dobře plnit svá poslání, čeho jsou dokladem častá zatýkání.

Už se také tajně od úst k ústům svěřovala zpráva, že za hranicemi vede odboj proti Rakousku profesor české university Masaryk, který utekl za hranice.

Z vojenských kruhů se donesly zprávy, že se za hranicemi (v Rusku, ve Francii a v Itálii) organizují jednotky z českých zajatců, kteří bojují po boku dohodových armád proti Němcům a Rakušanům. Podrobnosti se zatím neznaly, ale tyto zprávy měly velmi příznivý vliv na náladu našich lidí a utvrzovaly přesvědčení, že to Rakousko s Německem musí prohrát.

V roce 1917 se začal vliv války projevovat ve společenských a hospodářských poměrech, ale zcela jinak než jsme si to představovali na počátku války. Tehdy jsme mysleli, že budou lidé bez zaměstnání, že nebude výdělku a peněz, že nastane nezaměstnanost mezi pracující třídou.

Protože bude nedostatek peněz, že budou špatné obchody, luxusní a jiné zboží že se nebude prodávat a tak všelijak se uvažovalo. Ale poměry se vytvářely zcela jinak. Předně se nikdo nenadál, že válka bude tak dlouho trvat.

Protože všichni zdraví lidé, mladí i staří byli odvezeni, schází ve všech hospodářstvích, továrnách, živnostech a obchodech mnoho sil.

Někde není ani majitele, ani dělníků a závod se musel zavřít. Proto každá pracovní síla (i sebe méně schopná) je při práci vítána a poměrně dobře placena.

Papírových peněz se tiskne spousta a váleční spekulanti a různí dobrodruzi se různým způsobem – hlavně válečnými dodávkami – obohacují.

Veškeré sklady textilního zboží zabavil stát pro vojsko a nemocnice. A není surovin ani těch, kdo by vyrobili zboží nové.

Lidé nevěří penězům a ukládají je ve zboží. Kupuje se všechno co se kde dá a za každou cenu. Drahota příšerně roste. Schází a těžko se shání potraviny – je hlad. Z nedostatku mouky, brambor, masa a tuků vyhlásila vláda maximální (částečně snížené) ceny masa a výsledek byl ten, že maso není k dostání, protože sedlák nechce lacino prodat a řezníci si zvykli také na vysoké výdělky.

Od 15. února do 3. března konal Josef Kavka říd. uč. soupis osevních ploch ozimé pšenice a žita ve Zdětíně, Chrástu a v Dražicích.

Občané, kteří byli v sobotu, neděli a pondělí, t.j. 14.–16. dubna v Praze přinesli zprávy, že v karlínských strojírnách stávkovalo dělnictvo (z hladu) a když jim slibovali přídavky, odpověděli: „Co jsou nám platný peníze, když si za ně nic nekoupíme?“

Bylo na ně přivoláno vojsko a to je namířenými strojními puškami donutilo k práci. Ukázka poměrů!

V obchodech se začínají objevovat náhražky
za kávu, mléko, cukr, kakao, maso, kůži atd.

A zase nové nařízení. Už z těch nařízení nevyjdeme, říkají si občané. Bylo vydáno nařízení, kterým se sice vyměřuje pro člověka nová denní dávka 15 dkg masa a pro tři osoby čtvrt l mléka denně, ale to je jen na papíře, protože se tyto potraviny vůbec nedostanou.

V hostincích se nesmí dávat ke kávě a čaji cukr, host si je musí přinést sám.

Nikde se nedostane konopný nebo lněný motouz, pouze náhražka – papírový.

Mouka se prodává již za 10 K 1 kg, vepřové maso za 12–15 K, ač úřední ceny jsou nižší, ale za ty nikdo neprodá. Prodává se pouze pod rukou, výměnou, keťasům se dobře daří. Jednotlivci řezníci, pekaři, obchodníci s látkami bohatnou. Peníze nemají žádné ceny, jen zboží za zboží. Není mouky, není brambor, zelí, vajec, másla, sádla, není nic – docela nic. Hrůza.

Teprve 11. dubna bylo zahájeno vyučování na zdejší škole, kde se od vánoc pro nedostatek uhlí nevyučovalo.

Toho dne byl ze Zdětína přeložen učitel Josef Holub
a ustanovena učitelka Gabriela Klupáková.

Dne 27. dubna musely se konat oslavy jmenin císařovny Zity. Ovšem slavnosti se zúčastnilo pouze učitelstvo se žactvem, nikdo jiný. Ani nový císař a císařovna nezískali si lásky a úcty českých lidí. Říšské prapory se vždy objevily pouze na školní budově. Občanstvo všecky oslavy těchto potentátů již úplně ignorovalo.

Toho dne se konala sbírka ve prospěch kojících matek v rámci „Týdne kojenců“ a vynesla ve Zdětíně a Dražicích 10 Kč 60 h, Sbírku vykonala učitelka Klupáková a žákyně III. třídy.

Zajímavé jsou platy učitelstva v době, kdy tak rychle stoupaly ceny všech denních potřeb: Výpomocná učitelka měla měsíčně 53 K, zatímní učitelka 100 K a k tomu se jim na rok 1017 poskytl mimořádný měsíční přídavek 30 K a mimořádný měsíční přídavek 3,33 K. Byla to vpravdě žebrácká odměna.

Mýdlo je za 20–22 K, cukr za 12 K.

A ke všemu tomu hladu, bídě a strastem se připojila v měsíci dubnu i příroda. Blíží se první máj, ale jaro dosud nikde. Od konce března trvá psí počasí. Příroda se letos neprobouzí, v polích se vůbec nepracuje. Příroda celou tu hroznou tragédii lidstva dokončí, říkají si sousedé.

Trvají stále mrazy, prudké sněhové přeháňky, sněhu všude spousty a proto stálá zima. Nezačne-li chumelit, přijdou studené deště, často lijáky, silné větry.

Na polích jsou všude rybníky vody, louky dosud šedé, stromy bez pupenů, sluníčko se málokdy objeví. Teprve koncem dubna se oteplilo. Pod vsí v roklích tekly potoky.

To nikdo nepamatuje, aby tak pozdě začaly práce na polích a aby tak dlouho trvaly mrazy a sníh ve Zdětíně. Škody se teprve poznají a je obava, že obilí bude vymrzlé.

Na den 9. května byly nařízeny oslavy narozenin Jejího Veličenstva císařovny Zity. Školní budova byla ještě toho dne ozdobena nenáviděným černožlutým praporem a žáci školy se svými učiteli se museli jako obyčejně zúčastnit slavných bohoslužeb v kostele novobenáteckém.

Odpoledne se pak konala sbírka na VI. válečnou půjčku.

Válečná půjčka VI.
V měsíci květnu 1917 byla vypsána již VI. válečná půjčka. Důvěrníkem pro obec byl zvolen říd. učitel Josef Kavka, sbírku a upisování po domech vykonala v Dražicích a ve Zdětíně učitelka Gabriela Klupáková a Marie Miškovská z čp. 16. Vybralo se sbírkou po domech 6 800,-K a agitací učit. sboru a důvěrníka 8 250 K. Celkem 15 000 K.
Na půjčku upsali: obec Zdětín 300 K, Marie Štelovská čp. 6: 1 000 K, Bohumil Bohuslav čp. 27: 1 000 K, Anna Pelantová čp. 2: 100 K, Josef Kavka říd. uč.: 100 K, Rudolf Douša čp. 33: 300 K, Josef Douša čp. 33,- Marie Lebedová čp. 33: 1 000,- Václav Čančík čp. 3: 5 000,- Josef Malý čp. 31: 2 000,- Václav Špitálský čp. 18: 1 000,- Josef Verner čp. 98: 200,- Josef Němeček, čp. 50,-

V měsíci květnu 1917 byla vypsána již VI. válečná půjčka. Důvěrníkem pro obec byl zvolen říd. učitel Josef Kavka, sbírku a upisování po domech vykonala na Dražicích a ve Zdětíně učitelka Gabriela Klupáková a Marie Miškovská z čp. 16. Vybralo se sbírkou po domech 6 800,-K a agitací učit. sboru a důvěrníka 8 250 K. Celkem 15 000 K.

Na půjčku upsali: obec Zdětín 300 K, Marie Štelovská čp. 6: 1 000 K, Bohumil Bohuslav čp. 27: 1 000 K, Anna Pelantová čp. 2: 100 K, Josef Kavka říd. uč.: 100 K, Rudolf Douša čp. 33: 300 K, Josef Douša čp. 33,- Marie Lebedová čp. 33: 1 000,- Václav Čančík čp. 3: 5 000,- Josef Malý čp. 31: 2 000,- Václav Špitálský čp. 18: 1 000,- Josef Verner čp. 98: 200,- Josef Němeček, čp. 50,-

V čem se nejvíce projevily důsledky války, to byl úpadek morálky. A přirozeně nejvíc utrpěly děti. Mimořádné poměry nastaly nejen v obci, ale i v jednotlivých rodinách a to hlavně v těch, kde otec byl na bojišti.

Matky, přetížené prací, nemohly se věnovat výchově svých dětí, ty žily bez dozoru a byly ponechány samy sobě a ulici. Některé matky pak nejen že se o výchovu svých dětí vůbec nestaraly, ale mnohé dokonce samy dávaly zlý příklad svým životem anebo ke zlému (např. krádežím) své děti naváděly.

Nejen mládež škole odrostlá, ale i mládež školní toulá se pozdě do noci po obci a nebylo toho, kdo by zakročil. Říd. učitel si stěžuje, že místní policie proti tomuto zlořádu vůbec nezakročila.

Jako jinde, i ve Zdětíně bylo mnoho případů, kdy matky dětí, jejichž muž byl na vojně, udržovaly milostný poměr s jinými muži nebo s válečnými zajatci, kteří tu byli ve statcích na zemědělské práci. Vodily si je do svých bytů a tam se odbývaly i před dětmi hotové orgie, jak bylo často zjištěno. Jen z důvodů hanby, která by se ještě dotkla v obci žijících dětí, nejsou jména těchto nevěrných žen uváděna.

A tyto poměry se projevily i v chování a kázni dětí. Nutno připomenout, že v obci žilo mnoho dětí i škole odrostlých z rodin válečných uprchlíků z válečného území, hlavně z Haliče a Bukoviny, které vůbec do školy nechodily.

A tak různé nepřístojnosti (pračky, drobné krádeže, noční povykování a rušení klidu) byly na denním pořádku. Stížnosti se množily, všechno se svádělo na školu a učitele, ale neprávem. Obecní strážník byl bezmocný, ani obecní zastupitelstvo nezakročilo, děti a odrostlou mládež v nočních hodinách nerozháněli, nekárali a i když se matky chovaly vzdorovitě, nepředvolávali je na obecní úřad k protokolárnímu výslechu a potrestání.

Už aby byl konec války a otcové se vrátili.

Nelze nezapsat do obecní kroniky obětavou práci řídícího učitele Josefa Kavky, který:

Aprovisační záležitosti u obce vedl učitel Josef Holub, t.j. vydávání všech potravinových a jiných lístků a poukazů.

Dávka cukru byla snížena na ¾ kg měsíčně pro jednu osobu, proto se všeobecně sladilo cukerinem, jehož prodej byl povolen. Hojně se pašoval z Německa, do Zdětína ho přinášeli Němci z pohraničí a vyměňovali ho za mouku, brambory a jiné potraviny.

Tito Němci sem přinášeli pašované německé cigarety, aby je vyměňovali také za potraviny, ale někteří je prodávali za zvýšenou cenu, takže se staly také předmětem „keťasení“. Normální cena byla 15–20 hal. za kus. Jejich jakost byla mizerná.

„Keťasení“ u nás zavedli především polští židé, kteří skoro v každém městě a vesnici žili jako váleční uprchlíci. Obchodní talent je neopustil ani tady u nás. Skoupili např. všechny provazy, oleje, nitě apod. a pak vyhnali cenu do libovolné výše, přímo závratné, takže u některých druhů zboží stoupla cena 40krát až 50krát oproti ceně předválečné.

Proto nebyly vždy správné výtky obyvatel z měst, že náš venkov „keťasí“ s potravinami. Vždyť nebylo možné, aby se rodina hospodáře oblékla a nakoupila ostatní potřeby za peníze utržené za obilí, které bylo proplaceno v úředně stanovených cenách, které byly nízké.

Je pravdou, jak jsem již napsal, že se také i u nás ve Zdětíně našli jednotlivci, kteří „keťasovali“ a z chamtivosti se chtěli obohatit. Ale každý rozumný musel předvídat, že peníze nemají a nebudou mít žádnou cenu.

Dávka mouky stanovena místo ½ kg jen na 1/5 kg pro jednu osobu na týden.
Pivo, které se skoro půl roku nevařilo, začalo se opět vařit, ale z pýřavky a jetele.

Už od března 1917 se nesměly konat v Benátkách trhy na dobytek. Přišel vždy pouze rozkaz okresního hejtmanství, že v květnu dodá obec Zdětín např. 15 kusů hovězího dobytka a tento rozkaz musel být za každou cenu splněn.

Rekvisici dobytka prováděla ve Zdětíně i v ostatních obcích okresu tzv. „rekvisiční komise“, kterou tvořili statkář Dubský z Chotětova, statkář Líbal ze Hřivna a statkář Kaprálek ze Sušna. Nakupovačem byl Bočánek z Chotětova. Tato slavná komise přelézala často ploty u zahrad, aby se nepozorovaně dostala do stavení a do chléva.

Velmi krutě, ba přímo nelidsky si velmi často počínali u baráčníků, kde zabavily často i vysoko březí krávy. Nejohavnější však bylo, že vyměňovali pěkné kusy za špatné u svých známých, přirozeně za tučnou odměnu nebo si je nechávali ve svých chlévech.

Příšerný zjev války u českých lidí!

Rekvizici obilí prováděli úředníci okresního hejtmanství z Mladé Boleslavi. Pověstným byl rada Bláha a vrchní komisař Hájek. Tito pánové byli postrachem všech zemědělců, jakmile se objevili v obci.

Kdo se jich ve Zdětíně nebál, byl sedlák Josef Suldovský čp. 9. Byl přímé povahy, nebojácný a bouřlivák.

Přede žněmi v roce 1917 přijel rada Blecha na rekvisici k Suldovským. Byl to zlý člověk, na Josefa Suldovského měl zvlášť spadeno a stále ho pronásledoval. Přesto, že špýchar byl už prázdný a všechno obilí u Suldovských už zrekvírováno, slídil po statku a prolezl kdejaký kout.

To Josefa Suldovského hrozně rozčílilo a když Blecha vlezl na špýchar, zavřel ho tam, dal klíče do kapsy a odešel klidně na pole. Když tam pro něj přišli, aby šel odemknout špýchar a pustil Blechu, prohlásil: „Ať si ty kočičí hovna sebere!“

A bylo zle.

Dalo mnoho práce a stálo to Václava Čančíka hodně úplatků, aby vše urovnal.

Josef Suldovský byl poté několikrát volán do Mladé Boleslavi na hejtmanství a když mu vyhrožovali, že bude poslán na frontu, rozkřikl se na oba dva jmenované pány: „Zastřelte mne!“ Ti se lekli, ztichli a jmenovaný klidně odešel a pak už měl od nich pokoj.

Ani ho neudali.

Vrchní komisař Hájek přišel při jedné rekvizici naposled ke Koulovům. Hned ve vratech volal na pantátu: „Toho nejlepšího ptáčka si nechám na konec!“ Ale pantáta Koulů klidně odpověděl: „Ten ptáček vám ulítne.“

On totiž ráno poslal kočího s fůrou obilí, které bylo přikryto hnojem, na pole a ten se vrátil, až když byl Hájek ze Zdětína.

Oba tito úředníci (Bláha a Hájek) se nechali podplácet. Měli všeho, nač si vzpomněli, že to mohli prodávat. Mstili se potom tam, kde nic nedostali. Když se šlo za někoho orodovat, aby byl osvobozen z vojny, to Hájek nerad viděl. Ale za odměnu udělal všechno.

Pantáta Koulů měl v ministerstvu války známého vyššího úředníka Zenkla, který mu za mouku vyřídil všecko. Mnohým pomohl za osvobození z vojny. Známosti se dělaly za „aprovizaci“.

Komise při rekvizicích pátraly také po předělaných šrotovnících,
na kterých se semílalo obilí a to se přísně trestalo.

V dražickém mlýně se mlelo „na černo“. Ředitel Hofman pomáhal zdětínským jak jen mohl. Když měli v mlýně přebytek, poslal pro mlecí výkazy a bylo zase dost mouky. Hlavně když se podařilo dobře ukrýt obilí před slídícíma očima komisařů. 

Zbrojovky neměly na děla, granáty, apod. kovy. Proto byly nařízeny nové rekvizice kostelních zvonů, školních zvonků, hmoždířů, kostelních nádob z mědi a cínu jako svícny, kropenky, mosazných klik, apod.

Rakouské úřady dráždily písně „Hej Slované“ a „Sotva mne matička vychovala“ a proto bylo zpívání těchto písní přísně zakázáno.

Hrozné scény se odehrávaly na stanici v Chrásteckém Dvoře. Tam kontrolní orgány za pomocí četníků nebo vojenské policie konaly náhlé prohlídky a zabavovali odvážené potraviny. A tak čeští lidé z měst, hlavně z Prahy, Němci z Rumburka a České Lípy, kteří přijížděli do Zdětína, aby sehnali jakékoliv potraviny, za které platili všemi penězi nebo vyměňovali za látky, šatstvo, obuv, apod. přišli o všecko a přijeli domů s prázdnou.

Byly to opravdu někdy srdcervoucí scény, hlavně když byly zabaveny často jen brambory ženě – matce dětí – která chtěla své děti zachránit před hladem. Těžko vypsat.

Císař nařídil, aby byla udělena dovolená vojákům starým 51–52 let.
A tak několik zdětínských vojáků přijelo domů.

Byla uveřejněna statistika, že světová válka si již vyžádala na obětech 7 milionů mrtvých a asi 40 milionů zraněných.

Němci, přijíždějící do Zdětína, nabízejí za mouku 40–50 K. Cukr se prodává za 5 K 1 kg. Králík je za 30 K. 1 kg cibule za 6 K. 1 kg másla za 20 K, 1 kg jitrnic, které se nedají jíst, je za 4,80 K. Malá hlávka karfiolu je za 4,50 K. Okurka za 3 K. 1 kg zahradních jahod je za 20 K. Hlavička salátu za 30 – 40 hal.
100 kg uhlí je za 10 K.

Smutné obrázky. Denně přicházejí do Zdětína děti z Benátek i z Boleslavi a sepjatýma rukama prosí hospodyně o kousek chleba. Jsou hladové, jejich tvářičky bledé, tělíčka vyhublá – trpí podvýživou.

Od května panuje hrozné sucho. Není čím krmit, obilí je spáleno, brambory usychají, řepa bídná, málo vody ve studnách – špatné vyhlídky na úrodu. Strach z hladu!
Vedra denně přes 30° C a neprší a neprší.

V polovině července nastaly žně, ale tak ubohé, že není pamětníka. Obilí řídké, uschlé, klásky malé, hluché. Sláma žádná, zrno žádné.

Lidé z měst - starci, ženy, děti – chodí sbírat na pole klásky a zrní melou doma na kávových mlýnkách a z tohoto šrotu pečou placky a zapíjejí černou hořkou kávou.

Úřady doporučují kávu z vlčího bobu.

Už tři roky uplynuly od začátku války. Kdo by byl v roce 1914 prohlásil, že bude válka trvat tři roky, byl by prohlášen za šílence. A přece by byl mluvil pravdu. A to není všemu konec, co hrozného nás ještě čeká? Takovou otázku si naši lidé kladou.

Kožená obuv není vůbec k dostání. Vyrábějí se sandály s dřevěnou podrážkou, ale špička je odděleně připevněna, kterým se všeobecně říká „klapačky“.

Hlavně ve městech na chodnících všechno vesele klape. Jinak na venkově chodí lidé většinou bosi.

Jsou vypsány nové odvody 18-20letých, kvůli potřebě doplnit hrozné ztráty armád.

Sucha trvají dále a nedávají vzrůst ani bramborům, ani řepě ani zelenině. Z pole, na kterém bylo normálně 120 panáků žita, je letos 20 panáků.

Už v srpnu je hlášeno, že školy budou v zimě uzavřeny a obyvatelstvu slíbeno,
že obdrží pouze čtvrtinu uhlí normální spotřeby.

Zavedeny lístky na uhlí, 25 kg týdně pro rodinu.

Není k dostání ovoce ani zelenina,
protože se úroda musí vyvážet do Vídně a do Německa.

Brambor je malá úroda.

Z Prahy přijíždějí muži na noc do Chásteckého Dvora s pytli, aby si u Zdětína natahali nebo nakopali brambor. Hlídači jsou bezmocní a přestože mají na hlídání obušky a jiné zbraně, Pražáci se nebojí, protože jsou také ozbrojeni a z hladu jsou schopni všeho.

Často je jich celá tlupa, hlídači jsou ohroženi na životě a proto je raději nechají nakopat a odjet. Na polích jsou přestřelky, střílí se na zastrašení, ale nic to nepomáhá, krade se dál.

Ve dne přijíždějí ženy, koupí brambory po 60 hal, dřou se s pytli na nádraží, ale tam jim to četníci bez náhrady seberou. I příruční brašny prohlížejí. Mnohde skočily ženy ze zoufalství pod vlak, když jim sebrané živobytí sebrali.

V obci byly vyvěšeny plakáty s nápisem:
„Smíme válku prohráti? Ne, nikdy! Proto sbírejme kopřivy – sbírejme kosti!“
To jistě Rakousko válku vyhraje.

Bylo zakázáno pálit kosti, protože se z nich bude tlačit olej na stroje.

Úroda obilí byla v tomto roce velmi špatná, ale úřadům se zdálo, že to rolníci jen předstírají, že málo sype a že obilí zatajují (v tom měli pravdu) a proto nařizovali nucené výmlaty. Ve Zdětíně byly provedeny nucené výmlaty u Doušů v čp. 33, u Vernerů v čp. 98, u Svačinů v čp. 13 a u Jakubců.

Komisi tvořili Janda, starosta z Chotětova, Antonín Šulc a Josef Malý ze Zdětína. Asistenci měl Charous od berní správy, který byl velmi přísný, ale četník byl hodný a dělal, že nic nevidí, když se něco schovalo.

Stát stanovil výkupní ceny od producentů a platil za 1 q ozemého obilí 35 K, hrachu 80 K, souvislého bobu 60 K, čočky 120 K a kukuřice 38 K.

Pro válečné účely se zabavují hromosvody.

Prádelna v Benátkách nepřijímá škrobení límců a košil – nemají škrob.

V rodině Josefa Dvořáka, okres. cestáře, čp. 48, vypukl tyfus. Manželka a tři děti ležely v nemocnici v Mladé Boleslavi. Když se vrátily, neměly co dát do úst. Důkaz, že i ve Zdětíně byla v některých rodinách bída.

Lidé už nechtěli pracovat za peníze, za které si nikdo nemohl nic koupit a tak každý šel pomoci jen za potraviny. Pracovalo se za obilí, za brambory, za kus chleba, ale také za tři vajíčka denně.

16. října prováděli učitelé se žáky „Všeobecnou sbírku prádla“ po domech, kterou nařídil úřad pro válečnou péči. Sebráno bylo ve Zdětíně a Sedlci 5 kg starého materiálu a k tomu 1 K 20 hal. Bylo odesláno pobočce do Hradce Králové.

Přestože je doba švestek a ostatního ovoce, přece je ho všude zoufalý nedostatek a to proto, že se vyváží, abychom získali cizí platidla a zlepšili svou valutu, protože rakouská valuta je na mizině; 1 frank stojí našich 7 K, rubl 16,50 K.

Policejní hodina pro hostince stanovena na 10 hodin.

Na člověka připadají denně celé 2 brambory, 71 g mouky, 35 g masa a 180 g chleba. Hrozná zima nastává. Hlásí se nedostatek uhlí v celé říši.

Starosta obce Václav Špitálský, rolník z čp. 15 se vzdal starostenství a novým starostou byl zvolen Karel Miškovský, rolník z čp. 16.

V té době, jako po dobu války vůbec, chodilo mnoho úředních spisů, apod. Starosta byl z toho nešťastný, přestože mu ve funkci pomáhal řídící učitel Josef Kavka. Velice často se stalo, že některý spis hodil do kamen a pak při urgenci úřadů tvrdil, že nic takového nedostal.

Už se sabotovalo, jak jen se dalo.

3. listopadu v sobotu se po slavné mši v Nových Benátkách konala ve škole slavnost, kde mimo oslavy jmenin císaře Karla I. se oslavilo dobytí města Gorice v Istrii rakouskou armádou a které mělo přes rok v držení italské vojsko.

21. listopadu konala se slavnost ve prospěch české zemské komise, podle výroku nebožtíka císaře Františka Josefa I. „Vše pro dítě“, jehož první výročí připadlo právě na tento den. Bylo vybráno 10 K.

Velká bída byla o sůl, která zmizela z obchodů. Nejsou zápalky a krabička je za 8 h. Kdo může, opatřuje si zapalovače, které se v různých dílnách dělají z vojenských nábojnic. Piva je málo, protože pivovary smějí vařit jen 6% normálního množství.

V Praze zahájil činnost spolek „České srdce“, který sbírá příspěvky a opatřuje výživu chudým dětem a ženám. Poukazují se dary peněžité, mouka a jiné potraviny, oděv a vyzývají se rodiny na venkově, aby si braly opuštěné děti jako „národní hosty“.

Ze Zdětína byly několikrát odeslány příspěvky peněžité i naturální.

Rodinám v Čechách vyměřeno 20 kg uhlí na týden.

Pro nedostatek papíru zdražily noviny. „Národní listy“ jsou za 16 hal, v neděli 20 hal, měsíční předplatné 4,60 K. „Národní politika“ číslo za 10 hal, „Venkov“ měsíčně za 4K.

17. prosince bylo nařízeno konání slavnosti ve zdejším kostele a poté ve škole, na které muselo být vzpomenuto zázračného zachránění života císaře Karla I. před utopením v horské bystřině – přítoku řeky Soči, „Torre Urady“ při návštěvě italské fronty. Při slavnosti byly „prodávány!“ obrázky císaře a císařovny Zity ve prospěch České zemské komise pro děti opuštěné a zanedbané.

O všech těchto císařských slavnostech, které občané již úplně ignorovali, musel vlát na škole černožlutý prapor vedle zemského bíločerveného a musela se zpívat hymna „Zachovej nám hospodine“.

Ale všechno bylo marné, lásku k Rakousku už nikdo neprojevil, leda zbytek starých byrokratických úředníků. V lidu jenom sílil odpor ke všemu rakouskému a německému.

Vánoce byly smutné – přesmutné.

Nebyly svátky radosti jako kdysi – vždyť tolik otců, synů chybělo u stolu o Štědrém dni a k nim zalétaly vzpomínky nás všech s přáním, aby vřava válečná brzy skončila a aby se všichni ze všech bojišť šťastně vrátili ke svým drahým.

Všude strašila bída, hlad, nedostatek.

Budou už příští vánoce šťastnější? Tak se každý ptal a věřil pevně, že budou.

Silvestr se nekonal, protože nikdo neměl náladu k veselení. A konečně, co v hospodě, když není co pít, čím topit a čím svítit? Proto každý seděl raději doma.

Narození ve Zdětíně v roce 1917:

6. 1. Maštalíř Josef – Zdětín čp. 12 (trojčata; kmotra Božena Svačinová)
6. 1. Maštalířová Božena – Zdětín čp. 12 (trojčata; kmotra Božena Svačinová)
6. 1. Maštalířová Růžena – Zdětín čp. 12 (trojčata; kmotra Božena Svačinová)
8. 3. Urban Josef, čp. 47
13. 3. Pátek Josef František, čp. 100
27. 5. Dušek František, čp. 3
17. 6. Bašus Jan, čp. 95
25. 7. Jandl Josef, čp. 37
14. 7. Novotná Anna, čp. 77 (otec neznámý)
2. 8. Gráfková Emílie Marie, čp. 61
2. 8. Novotná Božena, čp. 77
24. 7. Hršelová Anna Marie, čp. 37
10. 8. Veselý František, čp. 66 (otec neznámý)

Zemřelí ve Zdětíně v roce 1917:

17. 2. Maštalíř Josef, čp. 12 | nar. 6. 1. 1917 | stár 1 m. 11 dní | katar střev
29. 3. Maštalířová Božena, čp. 12 | nar. 6. 1. 1917 | 3 m. 23 dní | katar střev
10. 7. Menčíková Františka, čp. 115 | nar. 20. 4. 1875 | 42 r. 2 m. 10 d. | zánět moč. m.
18. 10. Šubrt Josef, šafář, Chrást.Dvůr, čp. 20 | nar. 15. 7. 1839 | 78 r | moz. mrtvice
23. 11. Pátek Josef, čp. 100 | nar. 13. 3. 1917 | 8 m 10 d | katar střev
28. 11. Fibigar Jan, čp. 88 | nar. 12. 10. 1851 | 66 r. 1 m. 16 d. | sešlost věkem

Svatby ve Zdětíně v roce 1917:

2. 7. Věnceslava Batalová, vdova po hostinském N. B. z Chrástu čp. 47
a Josef Neumann, úředník z Dražic.

19. 11. Josef Horák, kočí, čp. 117 z Kostel. Hlavna, N. B.
a Růžena Krejčíková, služebná čp. 117 z N. Benátek