Od třicetileté války po zrušení roboty

1618-1648

V třicetileté válce obyvatelé Zdětína poznali bídu a hlad.

Protože v druhém a třetím desítiletí této války trpěly Nové Benátky drancováním vojska, trpěl určitě i blízký Zdětín.

V roce 1630 tudy táhli a drancovali Sasové. Nebyli tu pro vydírání vítáni ani císařská vojska, která se v roce 1632 usadila na celou zimu v Nových Benátkách a vybrali lidu z okolí všechny zásoby.

Roku 1634 táhli tudy Sasové a Švédové. Občané museli shánět stanovenou kontribuci a roku 1642 opět tu byli Švédové.

Lid byl válkami ožebračen.

V této době vidíme, jak dějiny Zdětína úzce souvisí s dějinami Nových Benátek.

V roce 1648 dostal benátské panství císařský generál Jan z Wörthu, rodem Nizozemec. Dobrodruh vyšlý z nízkého rodu. Ani psát neuměl a štěstí mu přálo, že dosáhl titulu hraběcího i hodnosti generála jízdy. Tento pán utiskoval své poddané, až se jich musela zastat královská komora.

Z archivů země České v Praze byl zaslán Přepis z berní rolle kraje boleslavského z roku 1654 pro obec Zdětín na bývalém panství benátském.

(Lign: Kraj bolesl. č. 6, Sol. 178)

Podle tohoto přepisu měl Zdětín za držitele Joandewertovských dědiců 10 sedláků:

Když syn Jana z Wörthu (od druhé manželky) zemřel na cestách, došlo roku 1679 k rozdělení rozsáhlého panství benátského na 5 dílů. I., II., III., IV. a V.

Část Zdětína patřila k II. dílu dražickému, který dostal František Macxmilián z Klarštejna, víceprezident appelačního soudu. Tento díl tvořily: Dvůr Dražice s pustým zámkem, část města Nových Benátek, část Sedlce, část Kbela, Dolní Slivno a Slivínko.

Druhá část Zdětína patřila k V. dílu zdonínskému, který dostal František Bohumír Hartmann z Klarštejna, který je prodal své matce Zuzaně Marii za 47.000 zl. a 100 tol. klíčného. Patřily sem: Část nového zámku a města, bažantnice u Struh, dvůr Zdonín, vsi Dvory, Obodř, Straky a Zbožíčko.

Díl čilecký obdržela Zuzana Marie hraběnka Kábová, která r. 1680 překoupila díl milovický, 1682 díl starobenátský, 1684 zdonínský.

Když se podruhé provdala za hraběte Arnošta von Schnützen, postoupila tyto čtyři díly manželi, který roku 1694 přikoupil ještě díl dražický za 56.000 zlatých uherských.

Od této doby zůstal Zdětín při benátském panství do roku 1850.

Podle přiznávací tabelly poddaných rustikálního katastru tzv. tereziánského ze dne 22. května 1715 pro obec Zdětín na bývalém panství benátském, uloženém v zemském archivu, měl Zdětín 12 sedláků, kteří mohli chovat dobytek k potahu a plemenu.

Hrabě Arnošt von Schützen držel panství až do roku 1720.

Po něm se ho ujal Ignác Zikmund hrabě z Klenového. Neudržel je.

Bylo prodáno veřejnou dražbou roku 1768 pražskému arcibiskupu Antonínu Příchovskému z Příchovic za 665.000 zl.

Po něm držel panství jeho příbuzný František hrabě z Příchovic, pán na Novém Stránově. Jeho syn zahynul pádem z koně roku 1816 a tím vymřel starožitný rod českých pánů z Příchovic.

Benátské panství držel od té doby hraběcí rod z Thunu a Honenšteina vcelku se všemi robotními povinnostmi poddaných, dávkami a platy do roku 1850, kdy bylo ukončeno po zrušení roboty jednání o úplném osvobození selského lidu.

Posledním majitelem tohoto panství byl hrabě Kinský, od něhož město koupilo roku 1920 zámek s parkem.

V archivu ministerstva vnitra byl nalezen robotní seznam panství benáteckého z roku 1777, kde je zápis o obci Zdětíně.

(Sign.: Robotní seznamy r. 1777)
Boleslavský kraj. Panství Benátky.

 

"Robotní seznam poddaných, kteří dle předpisu prvého článku nového robotního patentu ze dne 13. srpna 1775 následující povinnosti mají.

Ves Zdětín.

Domkaři, v katastru neznamenaní a kteří postaveno mají na pozemcích obce, sedláků nebo kostela. Matěj Adášek, Matěj Fiala, Matěj Dědek – každý z nich je povinnen 13 dnů ročně na robotě odpracovati. Kovář Pecka jest povinnen 13 dnů ročně na robotě pracovati. Obecní kovář. Wittib Svačina jest povinnen 13 denní robotou ročně; pokud mu tato jest slevena, jest osvobozen. Václav Pícha, výměnkář, není robotou povinnen.

Všichni ostatní vesměs (snad myšleni baráčníci – vnitřní obyvatelé – usedlíci) [mimo těch, kteří jsou dle nejvyššího patentu ze dne 13. VIII. 1775 § 9, čl. 4, úplně roboty zproštěni] jest každý povinnen 13 dnů ročně na robotě odpracovati.

Vyrovnání na třetí způsob:
Všichni sedláci vyrovnali se s vrchností na třetí způsob následovně:
Matěj Novotný, dům č. p. 1 dluhoval v r. 1773 60 fr. 43 kr. Volil starou povinnost a jest srozuměn s vrchností se na třetí způsob vyrovnati, že po dva dny týdně dvouspřežní koňský potah na robotu pošle a místo osobní (ruční) roboty 12 fr. 44 kr. pro perpetu o pachtirtes (neustále) ročně platiti bude.
Wittib Bošina, dům č. p. 2 dluhoval v r. 1773 29 fr. 1 kr. Výše uvedená potažní robota vedle peněžního obnosu za pěší robotu ročně 6 fr. 30 kr.
Josef Svačina, dům č. p. 3 dluhoval v r. 1773 39 fr. 41 kr. Výše uvedená potažní robota vedle peněžního obnosu za pěší robotu ročně 8 fr. 30 kr.
Václav Škoda, dům č. p. 4, dluhoval v r. 1773 47 fr. 50 kr. Potažní robota jak výše uvedena vedle peněžitého obnosu za pěší robotu 10 fr. 15 kr.
Václav Pícha, dům č. p. 5, dluhoval v r. 1773 47 fr. 50 kr. Výše uvedená potažní robota vedle peněž. obnosu za pěší robotu ročně 10 fr. 15 kr.
Václav Svačina, dům č. p. 6, dluhoval v r. 1773 54 fr. 22 kr. Taktéž výše zmíněná potažní robota vedle peněžitého obnosu za pěší robotu 11 fr. 30 kr. ročně.
Josef Svačina, dům č. p. 13, dluhoval v r. 1773 65 fr. 7 kr. Taktéž výše zmíněná potažní robota vedle peněžního obnosu 13 fr. 36 kr. za pěší robotu ročně.
Mikuláš Schaffer, dům č. p. 14, dluhoval v r. 1773 43 fr. 43 kr. Výše uvedená potažní robota vedle peněžního obnosu 9 fr. 10 kr. za pěší robotu.
Filip Vlk, dům č. p. 15 dluhoval v r. 1773 29 fr. 50 kr. Výše uvedená potažní robota vedle peněžitého obnosu 6 fr. 30 kr. za pěší robotu ročně.
Václav Malý, dům č. p. 16 dluhoval v r. 1773 35 fr. 33 kr. Výše uvedená potažní robota vedle peněžitého obnosu 7 fr. 30 kr. za pěší robotu ročně.
Matěj Vagner, dům č. p. 17 dluhoval v r. 1773 54 fr. 22 kr. Výše uvedená potažní robota vedle peněžitého obnosu 11 fr. 30 kr. za pěší robotu ročně.
Josef Picha, dům č. p. 18 dluhoval v r. 1773 56 fr. 36 kr. Předešlá potažní robota vedle peněžitého obnosu 12 fr. - kr. za pěší robotu ročně.
Jinak nepožívají poddaní žádných úlev, ale vzdávají se ochotně všem příštím požadavkům a budou toho jako tací vždy pamětlivi.
Zapsáno na zámku Benátky dne 14. V. r. 1777.
Josef Edler, svob. pán z Bretfeldu v. r. kníž. arcibiskup. zplnomocněnec zemských desk.
Ignac C. Berka v.r. – duchovní
Josef Svačina v.r. rychtář zdětínský
Josef Pícha v.r. konšel
Antoni Meckel v. r. – kníž. arcib. hosp. inspektor
Tomáš Josef Krasl – ředitel
Jakob Jan Wender v. r. – purkrabí

Vpředu uvedený robotní seznam vydává se dle nejvyššího nařízení král. krajského úřadu potvrzený a má sloužiti dotyčnému hospadářskému úřadu ku stejnosměrnému rozdělení do každé obce, při čemž budiž dbáno všestranné pečlivosti.

Zaps. cís. král. krajský úřad v Mladé Boleslavi dne 30. listop. 1777.
Jeho řím. cís. král. apoštol. výsosti ustanovený královský hejtman boleslavského kraje.
Macx svob. pán z Ehrenburgu v. r."

L. S. (přeloženo z němčiny)

Z tohoto zápisu je vidno, že zdětínským poddaným nevedlo se valně, neboť všech 12 sedláků dluhovalo své vrchnosti peněžité dávky. 

V druhé polovině 18. století se poprvé objevuje číslování domů, které trvá dodnes.

Také se poprvé zjišťuje jméno zdětínského rychtáře a to Josefa Svačiny.
(Z archivu země České pořízen výtah z hlavní knihy katastru josefského ze dne 11. března 1788 pro obec Zdětín na býv. panství Benátky)

Z tohoto výtahu vidíme, že zdětínský katastr se dělil na 7 „placů“.

Na prvním placu je postavená obec čítající 23 stavení. Ve výtahu je u prvního placu poznámka: Místní plac Zdětín. V tomto místě neboli obci "není (žádnej) užitečnej grunt", jenom cesty bez užitku. Chybí však číslo stavení 20 a 22.

Číslo 20 měl asi poplužní dvůr Chrást, jakž se do dnešního dne zachovalo. Číslo 22, mohlo být v tom čase zbořené, zpustlé či vyhořelé. Číslo 2 se vyskytuje u dvou stavení. Bošinova usedlost byla asi rozdělena na 2 díly, ale číslo u obou ponecháné stejné (t.j. 2).

Názvy ostatních polností (placů) se také zachovaly až do dnešních dnů. Jednotlivé katastry měly již svá řádná čísla, jak podle nařízení při sestavování tereziánského a josefinského katastru bylo určeno.

První plac.
Č. p. 1. stavení vdovy Novotný.
Č. p. 2. stavení Václava Bošiny.
Č. p. 2. stavení Martina Bošiny.
Č. p. 3. stavení Josefa Svačiny.
Č. p. 4. stavení Václava Škody.
Č. p. 5. stavení Václava Píchy.
Č. p. 6. stavení Václava Svačiny.
Č. p. 7. Pastušina obecní.
Č. p. 8. stavení Josefa Pokornýho na obec. místě.
Č. p. 9. stavení Josefa Svačiny.
Č. p. 10. stavení vdovy Fialovy.
Č. p. 11. stavení Matěje Dědka.
Č. p. 12. stavení Matěje Adáška.
Č. p. 13. stavení Josefa Svačiny.
Č. p. 14. stavení France Petrů.
Č. p. 15. stavení Filipa Vlka.
Č. p. 16. stavení Václava Malýho.
Č. p. 17. stavení Matěje Vágnera.
Č. p. 18. stavení Josefa Píchy.
Č. p. 19. stavení Josefa Píchy.
Č. p. 20. chybí viz. poznámka.
Č. p. 21. stavení France Svačiny.
Č. p. 22. chybí.
Č. p. 23. stavení Bartoloměje Němečka.

Plac druhej. U dálky.
Začíná pod zdětínskou hospodou a končí u chrastecké cesty, u rokle pod hospodou zdětínskou.

Plac třetí. Šafranice.
Začíná u chotětovské cesty vedle Drážek a končí naproti Močitkám u pole Filipa Vlka.

Plac čtvrtej. U křížové cesty.
Začíná u horecké křížové cesty a končí podle pole Matěje Wagnera(též u horecké cesty).
Špatné pastviště obecní loučka.

Plac pátý. Na drážkách. 
Začíná za zahradou Václava Svačiny a končí u dražické cesty proti remízku na poli Václava Malého. Obecní palouček Dražka nazvaný.
K dražickému dvoru pro 2 pole pod Homolkou nazvaný.
Kostel s krchovem sv. Martina. Stavení neb dvůr dražickej a ovčín i s ovčárnou. Panský špejchar.

Plac šestý. Na stráních.
Začíná u sedlecké cesty pod zahradou Josefa Svačiny a končí u hrušky v roklích.

Plac sedmý. V Hradiskách. 
Začíná v roklích od Lohuj [sic!] a končí pod zahradou Josefa Svačiny.

Zdětín, jako obec převážně selská, patřící k panství benáteckému, prožila smutné časy roboty od počátku až do její zrušení. Robotou trpěli sedláci, chalupnící i domkáři a často pocítili její krutosti. Proto pro věčnou paměť budoucím pokolením uvádím všecky známé podrobnosti týkající se roboty ve Zdětíně, aby poznali jak předkové jejich trpěli, byvše otroky pánů.

O robotě ve Zdětíně byly zápisy ve vzácných kronikách rodu Doušova a Suldovských, bohužel dnes ztracených. První kronikář marně po nich pátral. Z nich se zachovalo jen to, co vypsal říd. uč. Kavka a to se právě týká roboty, kteroužto stať uvádím na počátku kapitoly o robotě.

Před nastoupením císařovny Marie Terezie na trůn rakouský byla v Čechách nesnesitelná poddanost lidu selského. Bylo sedlákům od neděle do neděle robotovati na panských polích jak jízdou, tak „pěší“ a to beze všeho určování. Kam panský úředník sedláka poslal, ať s jeho vlastním potahem nebo na robotu pěší, musil hned bez omluvy nastoupiti. Kdo neposlechl, byl do zámku k vrchnosti povolán, od vrchnostenského biřice holí bit, nebo zavřen do zámeckého vězení, jemuž v Nových Benátkách říkalo se „Bošinka,“ po prvním uvězněném v něm rolníku Bošinovi z č. p. 2 ve Zdětíně. Vězení toto bylo blízko zámeckých vrat.

Sedlák, jenž na své živnosti nemohl mnoho poříditi (takových byla většina), byl ze živnosti vyhnán panským úředníkem, nebo raději opustil živnost svou dobrovolně a dělal raději nádeníka, těše se tím, že je spokojenější. U kterého poddaného poznala vrchnost, že má něco peněz, byl povolán a donucen převzíti některou selskou živnost (statek). Tak povolán a mocí donucen rod Jana Měšťáka z Oujezda Malého u Luštěnic do Zdětína na statek č. p. 2 po Bošinovi, z Chotětova Pýcha do Polehrad na panství Brandýském se dostal. Z Chotětova jezdili robotovat do dvora Dřevčic, ze Sušna do Staré Boleslavě, z Katusic do Kropáčovy Vrutice a ze Zdětína do dvora Chrástu a Dražic. Ti měli nejblíže, kdežto první 4 – 5 hodin cesty.

Sedlák – robotník nebyl pánem svého statku; byl vlastně dělníkem vrchnosti. Měl-li dvůr daleko, musil se již v neděli odpoledne na robotu vypraviti. V sobotu odpoledne, vlastně večer, nadělal si ve „stoupě“ (upravené v domácí světnici) jáhly z prosa a kroupy z ječmene na vaření, aby domácí měli na druhý týden co jísti a odpoledne v neděli připravil si jídlo „na robotu.“ Na jeho polích pasáci – ovčáci vypásali, kde jim bylo libo, neboť vrchnosti drželi mnoho skopového dobytka, až čtyři houfy u některého dvora. Panský ovčák časně z rána hnal ovce na selské role a pásl, kde chtěl, aniž by hospodářům pole to obhospodařujícím umožněno bylo se brániti. Ovčák panský měl u vrchnosti a úřadu veliké zastání, neboť toho času i úředníci vrchnostenští byli pány nad sedlákem a každý sedlák hledal u těchto protekci.

Sedláci měli respekt nejen před úředníkem, ale i před ovčákem a šafářem. Šafáři zvláště byli pány nad robotou jízdní. Mohli sedlákovi přitížiti nebo ulehčiti dle svého svědomí. Učenosti nepotřeboval ani úředník panství a také ji neměl. Jeho školské vzdělání bylo sotva II. třída školy německé. Šel do prakse neb k úřadu a byl s učením hotov. Po 2 až 3 letech stal se „kancelářským“ t. j. písařem a pak nastoupil místo „obročího“ neb pojízdného a dle dovednosti a přísnosti stal se správcem dvora nebo „direktorem“ (lid říkal „delektor“). To byl nejvyšší stupeň panské služby, vrchní pán, neobmezený, pravý karabáčník. Zákonů znáti mu nebylo třeba a žádný vrchnostenský úředník se tím ani nezabýval; neboť nad těmito úřady byly krajské, k nímž ani sedlák přístupu neměl a podal-li si stížnost na vrchnost, jak s ním zachází, tu bylo teprve zle se sedlákem.

Byl-li sedlák dříve pronásledován, pak byl již trojnásobně, neboť stížnost sedlákova bývala zaslána k vrchnostenskému úřadu k vyjádření. Potom byl ubohý sedlák ponechán na milost a nemilost svého úředníka, neboť každý panský posluha, každý písař měl rolníka v nenávisti a považoval jej za otroka. Když úředník panský věc bílou uznal za černou, tu poddaný musel přisvědčovati a doznávati, že je černá. Když šel sedlák k úřadu, na 20–30 kroků smekal čepičku před pánem a častokrát ani nevěděl, jak má úředníka titulovati. To bylo samé jemnostpane, vzácný pane, milostpane, poníženě rukulíbám a p. a to třeba i písařům.

 

Ve Zdětíně č. p. 2 ve statku byl usedlým rolníkem Bošina, vysloužilý vojín rakouský z doby císaře Josefa II. vrátiv se z vojenské služby, oženil se s manželkou z obce Chotětova. Tato obec náležela k vrchnosti brandýské. S manželkou vyženil několik kop (kopa 1 zl. 10 krejcarů).

Věna (pretenci) neobdržel hned po svatbě, jak tomu vůbec bývalo tehdá ve stavu rolnickém při nedostatku peněz. Po dlouhém čekání počal se ucházeti o věno manželčino u vrchnostenského úřadu v Brandýse. Tamnější vrchní byl neobmezeným pánem. Bošina ho prosil poníženě, aby k malému věnu mu dopomohl, ale poslán byl domů do Zdětína bez pořízení.

Bošinu mrzelo, že čtyři hodiny cesty darmo dělati měl. Šel ještě jednou s prosbou do Brandýsa, ale byl opět propuštěn bez vyřízení a pro nějaké nepatrné slovo k panu vrchnímu, dostalo se mu ztýrání až do krve (nafackování) s poznámkou, že má vrchní moc i nad jeho životem.

Císař Josef II. byl toho času v Praze a bydlil v Hloubětíně, kde často se zdržoval za pobytu v Čechách. Bošina zkrvácený vykročil přímo do Hloubětína k císaři, neboť věděl, že k císaři byl každý sedlák připuštěn, zvláště byl-li vysloužilý voják. Pradlena u domu, kde bydlil císař, rozvěšovala na bidlo prádlo. Bošina se jí tázal, je-li císař přítomen. Pradlena přisvědčila a ukázala mu byt. Zkrvácený Bošina šel přímo k císaři a klekl před ním na kolena.

Císař mu pokynul, aby vstal a vyptával se, co se mu stalo. Bošina dopodrobna vypověděl a opakoval výrok vrchního: že má právo i nad životem poddaných. Císař nařídil, aby Bošina tam posečkal a poslal hned do Brandýsa pro vrchního. Když se vrchní dostavil a císař se tázal, je-li výpověď Bošiny pravdiva, nemohl tento odpověděti záporně i poručil císař, aby Bošina byl umyt a dán mu lékař, načež Bošina odpověděl, že pomoci jiné nepotřebuje, než věna. Císař propustil Bošinu s ujištěním, že věc jeho co nejdříve bude vyřízena.

Vrchní více do Brandýsa nepřišel a nikdo se nedověděl na celém panství brandýském, kam se poděl. Bošina došel do Zdětína s útěchou. Příznivé vyřízení Bošinovy stížnosti vyvolalo odpor sedláků k vrchnostem.

Zdvihli se a táhli od severovýchodu až ku Praze, sbírajíce po vesnicích lid pod vůdcovstvím sedláka Churaně z Proseku u Prahy. Hrabě Nostic s vojskem zamezil cestu sedlákům před Prahou a nařídil vůdce Churaně zatknouti a poručil na místě jej oběsiti.

Vypravuje se, že císař Josef zvěděv o přestupku Nosticově učiněném proti vůli císařově a o vlastní újmě, byl nadmíru rozhněván a zakázal Nosticovi jezditi v kočáře dvojspřežím (o 4. koních). Bylo hraběti za trest uloženo jezditi v kočáře o třech koních.
Povstání selské samo se potom rozešlo.

Robotním patentem Marie Terezie bylo sice ulehčeno sedlákům v břemenech po celých Čechách, ale neprovádělo se na všech panstvích stejně. Největší sedlák jako nejmenší ve výměře pozemků měl robotu stejnou až do r. 1848. V obci Slivně na panství vrutickém byl za celého sedláka považován ten, jenž měl 60 strychů (korců) polí vedle souseda se 180 korci a měli oba stejnou robotu: 3 dny pěší, 3 dny jízdní v týdnu. Tak tomu bylo v obci Hřivně na panství košáteckém. Chalupníci měli robotu pouze „pěší.“

Ve Zdětíně bylo 12 sedláků a každý z nich měl ke dvoru dražickému 2 dny jízdné roboty s párem koní, ale pěší robotu ke dvoru chrásteckému měli pouze domkáři a chalupníci.

Sedláci ve Zdětíně nyní pěší roboty neměli, ale za tu platiti peněžitý „urbár“, který se neměnil; mimo to těch 12 sedláků ve Zdětíně musilo benátecké vrchnosti odváděti každoročně obilní úrok: 100 strychů žita, pšenice a ječmene, od každého druhu 1/3, dále 100 kusů slepic a každý sedlák za jednoho husáka peníze.

Dávka slepic rozdělena nestejně. Některý sedlák odváděl 14 kusů, druhý 10, jiný 9, jiný 12 atd. Sedlák 200 korcový dával na obilí a slepicích tolik, co jiný 120 korcový. Mnozí rolníci nehleděli si svého hospodářství, ono pustlo, statky lacino se prodávaly a každý naříkal na proklatou robotu.

Robota na panství benáteckém za hraběte Příchovského, arcibiskupa Pražského roku 1765 byla mírná. Arcibiskup Antonín Petr Příchovský z Příchovic koupil zadlužené panství po rodu pánů z Klenau v dražbě pro sebe, ne ke kapitule, ale s poddanými vlídně se zacházelo. Služebníci měli se dobře, byli ve službách trvale – definitivně – a poddané své neutiskovali ani netýrali.

Nejlépe se vedlo na dvoře ovčákům. Ovčákům ve dvorech na panství tomto náležel z 10 kusů ovcí jeden a že vrchnost tato držela mnoho houfů s pěknou vlnou na každém dvoře, ovčáci zbohatli. Každý kromě 9 kusů dobytka měl několik korců panských polí k užívání, jež si panským nebo robotním potahem obhospodařoval. Mimo to pro sebe a pomocníky (čeledíny) měl zvláštní ještě deputát. Arcibiskup ovčákům přál ze všeho úřednictva a služebnictva nejvíce. Když přijížděl do dvora, nejdříve předvolal si ovčáka, jemuž všecko dal a svěřil na starost. Ovčáci zachovali si značné jmění, dcery jejich se provdaly do velikých statků a synové přiženili se rovněž tak. Synek rodičů „poddaných“ nemajetných, chtěl-li se oženiti, musil se uvoliti 13 dnů robotovati.

Za Příchovského bylo sedlákům ještě jinak pomoženo a to v lese. Lesů bylo dost, sedláci dostávali dříví k palivu i na stavby buď na delší dobu k placení až po žních, nebo i zadarmo, zvláště ti, kteří obývali blízko lesů. Arcibiskup vystavěl si nad Předměřicemi letní sídlo, zámeček zvaný „Bonrepos“, kde v letní době přebýval on i později jeho nástupcové, Ferdinand a syn tohoto František.

Nástupci arcibiskupovi neměli ani těch příjmů jako strýc jejich, ale s poddanými zacházeli vlídně a jich neutiskovali, nýbrž rozličná dobrodiní jim prokazovali. Otec Ferdinand Příchovský se synem Františkem přicházeli každoročně o posvícení v neděli před svátkem Všech svatých do Zdětína do výsadní hospody (č. p. 9), jejíž majitel Suldovský odebíral pivo ze starobenáteckého pivovaru a lihoviny z pálenky milovické.

Hrabě podle zvyku posvícenského byl tu domácími koláči pohoštěn a přítomen byl taneční zábavě sedláků zdětínských. Když odpoledne počalo se tančiti, hospodáři i hospodyně a čeládka, vše dohromady, společně, měl starý pán hrabě z toho velikou radost a syn jeho František navedl některou selku, aby šla a pobídla starého pána k tanci.

Starý hrabě Příchovský měl velikou radost a když mu ostatní tanečníci uvolnili kolo, nesvolil k tomu, ale všichni a on s nimi tančili v malé místnosti, kde o šťouchnutí a šlápnutí na nohu nebylo nouze. Starý pán se tomu jen zasmál.

Po smrti hraběte Ferdinanda nastoupil na panství benáteckém syn František a bylo za jeho vlády pro „poddané“, pro úředníky i služebníky s robotami dobře. Poddaní v lesích kupovali lacino dříví t. zv. výkazy na kmeny ku stavbě a k potřebám, jakož i k palivu.

Tento nový pán byl vojínem v hodnosti majora a zúčastnil se válek napoleonských. Po válce francouzské vystoupil z vojska a r. 1814, v tu noc před Božím tělem, raněn byl mrtvicí. Zůstavil syna jediného, neplnoletého Vojtěcha, jemuž ustanoven za poručníka hrabě Špork z Krnska. Tento poručník byl na mladého Příchovského velice přísný, takže hrabě Vojtěch dal se odvést k hulánskému pluku do Polska a když později se na dovolenou do Benátek na své panství, vítalo jej radostně úřednictvo i služebnictvo s poddanými. Na hraběti byla pozorována jakási nespokojenost, snad proto že přísný poručník Špork povoloval mu skrovný peněžitý příspěvek z panství.

Při této dovolené učinil odkazy svým úředníkům a služebníkům na panství, jako pense: Justiciárovi Málkovi pro jeho osobu 500 zl. a každému ze dvou jeho dětí 300 zl. Všem ostatním úředníkům kromě písařů po 300 zl., nadlesnímu a lesníkům po 300 zl. a děkanu Krausovi také dával pensi, jenž ji nepřijal a poukázal ji kaplanu Šteklovi, mladému knězi, jenž 300 zl. mnoho roků používal než dostal se za faráře do Všetat, kde později zemřel.

Po dovolené v Benátkách odjel Příchovský Vojtěch opět k vojsku do Polska, kde zakrátko zemřel buď soubojem, nebo při zábavě, když kůň jeho, jak zpráva do Benátek došla, klopýtl a shodil jezdce, jenž zlomil vaz. Poddaní želeli tak mladého a dobrého pána svého. Stalo se roku 1816.

Poněvadž po rodu Příchovských nebylo mužského dědice, dostalo se benátské panství třem slečnám z příbuzenstva, Marii, Josefině a Elišce, dcerám barona Mladoty ze Solopisk.

Do provdání těchto hospodařil na panství otec, ale byl na úředníky, služebníky i poddané velice mírný. Novot nevyhledával a zůstalo vše při starém. Robota jako dříve byla snesitelná a chudý lid užil z lesů dříví zdarma. Do roku 1820 šetřil lesy a kmenové dříví se neprodávalo, leč na palivo v polenech. Na poddaný lid bral ohled.

Mezi rokem 1824 až 1829 provdaly se první dvě slečny. Nejstarší Marie za hraběte Bohumila Thuna z Hohensteinů, mladší Josefina za hraběte Leopolda Thuna z Hohensteinu, bratra prvnějšího. Každé připadl jeden díl z panství. R. 1829 zemřela mladší hraběnka Josefina a manžel této Leopold vzal si za manželku třetí slečnu Mladotovu, sestru nebožky, Alžbětu, s níž za věno dostal třetí třetinu panství benáteckého. Stalo se v září 1829. Nyní měl Leopold Thun na panství dvě třetiny, a když i bratr jeho Bohumil zemřel, vyrovnal se Leopold se švagrovou Marií a stal se takto samostatným, vlastním pánem na Benátkách.

Nyní nastaly zlé časy pro úředníky i poddané. Leopold Thun z Hohensteinu hned při svém nastoupení propustil ředitele panství Málka a přijal nového pod titulem „vrchního“ Šindlera. Tento počal robotu znovu zaváděti a s poddanými špatně zacházeti. Který sedlák měl jeden potah koňský, musil opatřiti dva, buď koňské, nebo jeden volský ke koňskému a tři dny v týdnu ztratil na panské robotě. Vrchní nedbal ničeho, ať si pomohli sedláci jakkoli, kdyby i na mizinu přišli. Byla nouze o koupi koní, volných potahů i o píci.

Šindler záhy se přesvědčil, že robotní práce jde hůř a hůře a vadí v tom robotní patent Marie Terezie z r.1745. Rolníci vyjeli na robotu místo o 6. hodině ranní, třeba v 10. až 11. hodině předpolední a na polích se málo udělalo, byť poručníků bylo sebevíce. Na podzim o svátku Všech svatých nebyly ještě zasety jařiny. Když vrchní Šindler seznal, že nedaří se podle jeho plánu práce robotní, což trvalo jen jeden rok, vyjednával se sedláky „úkoly a příminky“, k tomu peněžité daně. Poddané ho rádi přihnuli, což trvalo do roku 1848.

Ve Zdětíně ze 16 obcí na panství měli poddaní daně největší, ale sedláci zůstali přece při robotě dva dny v týdnu, s párem koní jezdíce, neboť úřadům nevěřili, aby jim později nebylo přidáno. Sedlák zdětínský měl obyčejně jeden pár koní a jeden pár volů, půlsedlák měl jenom jeden pár koní a pracoval pouze jeden den v týdnu na robotě. Dobytek i čeledínové si při pracích robotních odpočinuli.

Kromě roboty panské měli sedláci ještě jedno břemeno. Byly to přípřeže vojenské a hnanecké. Nebylo jednoho týdne, aby vojenská přípřež nebo hnanecká stanice z Mladé Boleslavi nebo z Jičína přes Ml. Boleslav do Brandýsa nad Labem nebo do Prahy transportem nepřecházela. Mimo to i trestanci a vězňové odtamtud byli převáženi.
Když měl sedlák nejpilnější práci, bylo mu zanechati všeho a dáti potah do Brandýsa nebo do Ml. Boleslavi.

Za vrchního Šindlera na panství záleželo také mnoho na obecním rychtáři. Vrchní nařídil pro obec Zdětín, že rolníci pouze s koňmi mohou robotu konat, ale ne s potahem volským. Byl-li rychtář zadobře s šafářem a lnul k občanům svým, mnohému bylo ulehčeno. Ve Zdětíně rychtářem byl t.č. sedlák Řehák v č.p. 3. Ten byl se šafářem Václavem Suchým na Dražicích, kam sedláci na sobotu ze Zdětína dojížděli, velmi zadobře. Vrchní Šindler byl zlý a přísný, rychtář Řehák k sousedům svým vlídný a mírný a ve shodě se šafářem Suchým značně ulehčil spoluobčanům svým, takže vrchní nepořídil.

Po rychtáři Řehákovi koupil statek č.p. 3 ve Zdětíně jmenovaný šafář Suchý z Dražického dvora. Nyní nastoupil na rychtu rolník Hradec z č.p. 18 ve Zdětíně. Ten nelnul k sousedům svým jako předchůdce jeho Řehák, ale k panským úřadům. V pondělí ráno v době letní a i o jiných polních pracích přicházíval s novým šafářem od domu k domu s holí v ruce buditi tlučením na okno, volaje: „Kmotře, vstávejte, pojedete na robotu!“

Stalo se jednou o posvícení zdětínském před svátkem „Všech svatých“ v pondělí, že rychtář Hradec časně zrána přišel k sousedu svému Doušovi do č.p. 27 a volal“ „Kmotře, vstávejte, musíte na robotu!“ Douša nespal, měl mnoho hostí posvícenských ze Spikal a Pětikozel i z jiných obcí, samých přátel, a dělal právě pro hostinu jaternice z čerstvě zabitého vepře a manželka jeho za pomocí příbuzných žen pekla nové koláče, poněvadž posvícení té doby, byť i za roboty, trvalo ve Zdětíně až do středečního rána.

Když měl hospodář Douša prase zabité, opařené a počal sekati maso do jaternic, slyší bouchání na okno a slovo "robota". Rozhorlil se, ale neulekl, dělaje jaternice dále, vymlouval se na hosty a řekl“ „O posvícení se na robotu nejezdí a já nepojedu!“ Hradec napomínal Doušu, aby poslechl, ale on se stále vymlouval, že nemůže hosty opustiti, i míchal prejt na vále dále.

Rychtář sice odešel, ale za hodinu byl tu pro Doušu zámecký dráb z Benátek i s pouty. Maso na jaternice zůstalo na vále a Douša musil všeho zanechati a s dvěma koláči v kapsách kráčel v průvodu drába do Benátek na zámek k úřadu.

Hosté dodělali jaternice sami a čekali svého hostitele, až se k poledni vrátí. Douša přiveden k úředníku panskému, jenž mnoho nemluvil s obviněným, ale kázal jej do vězení „Bošinky“ vsaditi. Když počal Douša odpírati, bylo mu drábem vysázeno na lavici lískovkou a vsazen do žaláře, kde o dvou koláčích trávil zbytek posvícení do úterního večera.

Vrátil se domů, ale nenašel již hostí, tito dolavše jaternice, snědli, co bylo připraveno, a sami si vše upravili s ženskými a nedočkavše se hostitele ani v úterý odpoledne, vrátili se s výsluhami do svých domovů.

Rychtář Hradec pozbyl důvěry u občanstva za svou loyalitu k vrchnostenským úřadům na vždy a v nenávisti byl u rodu Doušova po všecky časy.

Tím zakončena byla poddanost lidu selského ve Zdětíně krátce před rokem 1848, kdy nadešel čas osvobození z bídného otroctví panského.

Co je z kroniky Doušovy a co z kroniky Suldovskovy nedalo se již dnes zjistiti. Snad poslouží štěstí, že budou jednou nalezeny. Dle sdělení p. Douši a p. Suldovské obsahovaly zápisy velmi zajímavé a cenné.

První kronikář zjistil, že obě odnesl ze Zdětína generál. ředitel Hybš ze St. Benátek a půjčil je prof. Kazimourovi k sepsání díla Dějiny selství v Čechách. Pan ředitel tvrdí, že je odnesl zpět do Zdětína a odevzdal rodině Čančíkově, ale i tam byly marně hledány. Pan ředitel však připouští, že je možno, že se mýlí a že zůstaly v pozůstalosti prof. Kazimoura.

Z článků p. říd. učitele Kavky jest znáti, že obě jmenované kroniky měl v rukou, nejzajímavější zápisy si opsal a tím alespoň z části zůstaly zachovány, nebudou-li originály kronik nalezeny.

Zajímavé roboty ve Zdětíně se týkající jest tento zápis:
Polosedláků bylo ve Zdětíně 7, domkářů 11 (pravděpodobně kolem roku 1830), každý měl 13 dní pěší roboty, později 26 dní a i nájemníci museli robotovati.

Jak se dovedli robotníci odškodniti za práci ve dvorech, je patrno ze z vyprávění robotníka Antonína Pařízka z č.p. 11: „narodil jsem se roku 1800, když jsem přišel roku 1832 z vojny a chtěl jsem se ožentiti, nedostal jsem od vrchnostenského úřadu povolení, dokud neuvolil jsem se robotovati 13 dní pěší robotou. Byl jsem zaměstnán na Chrástě při mlácení. Každý den nosil jsem domů plné kapsy vymláceného obilí a tak dělali všickni ostatní mlatci. Šafáři kradli, poklasní kradli a kde kdo byl. Když přišel pojezdný ke zdviži (tj. přeměření výmlatu), bylo mnoho pytlů obilí to tam“.

Z roku 1843 zaslal Archiv Země České: Výpis z abecedního seznamu majitelů stavebních parcel v orig. Protokolu katastru stabilního ze dne 12.března 1843 pro obec Zdětín na býv. panství Benátky.

(Sign. Kraj boleslavský č.k. 593)

Podle tohoto výpisu seznáváme, že roku 1843 byli ve Zdětíně:

4 sedláci, 11 půlsedláků, 3 dvoutřetinoví sedláci, 9 domkářů, 1 šenkýř, 1 dvůr v Chrástu, patřící vrch. Benátecké, 2 domky obecní

Majitelé:
Č.p. 12 Adášek Josef, domkář ve Zdětíně
Č.p. 26 Beneš Josef, půlsedlák ve Zdětíně
Č.p. 3 Čančík Josef, sedlák ve Zdětíně
Č.p. 4 Čvančar Jan, polosedlák ve Zdětíně
Č.p. 29 Čvančar Josef, polosedlák ve Zdětíně
Č.p. 10 Dvořák Václav, domkář ve Zdětíně
Č.p. 27 Douša František, polosedlák ve Zdětíně
Č.p. 22 Heřman Václav, domkář ve Zdětíně
Č.p. 24 Hradecký Josef, domkář ve Zdětíně
Č.p 19 Jandl Václav, domkář ve Zdětíně
Č.p. 17 Kožich František, polosedlák ve Zdětíně
Č.p. 30 Krouský František, polosedlák ve Zdětíně
Č.p. 2 Měšťák Václav, polosedlák ve Zdětíně
Č.p. 16 Malý Josef, polosedlák ve Zdětíně
Č.p. 31 Malý Václav, polosedlák ve Zdětíně
Č.p. 1 Novotný Václav, sedlák ve Zdětíně
Č.p. 23 Němeček Václav, domkář ve Zdětíně
Č.p. 11 Pařízek Antonín, domkář ve Zdětíně
Č.p. 21 Pícha Josef, domkář ve Zdětíně
Č.p. 15 Prášek Václav, polosedlák ve Zdětíně
Č.p. 18 Píchová Anna, dvoutřetinový sedlák
Č.p. 28 Píchová Kateřina, domkářka ve Zdětíně
Č.p. 5 Resl Jan, dvoutřetinový sedlák ve Zdětíně
Č.p. 6 Slánský Václav, dvoutřetinový sedlák ve Zdětíně
Č.p. 9 Suldovský Václav, šenkýř ve Zdětíně
Č.p. 13 Svačina Erben, sedlák ve Zdětíně
Č.p. 25 Svačina Václav, polosedlák ve Zdětíně
Č.p. 14 Šrámek Václav, polosedlák ve Zdětíně
Č.p. 20 Thun hrabě Leopold jako svrchnost Novobenátecká
+ Thun hrabě Leopold jako patron kostela
Č.p. 7 obec Zdětín
Č.p. 8 obec Zdětín

Až do války třicetileté, jako jinde, tak i ve Zdětíně, nebyly poddanské poměry nejhorší. Ale mnohem hůře bylo po ní. Lid byl válkou ožebračen, vysílen a přišly nové, většinou cizí vrchnosti. A ty viděly v českém člověku rebelanty a zatvrzelé kacíře.

Nastalo pronásledování pro víru, robota utužena, každý přestupek krutě trestán a z českých lidí stávali se pouze otroci vrchnosti. Národ byl vyčerpáván po stránce tělesné i duševní.

A proto nedivme se, že pověstný vídeňský kazatel Abraham a Sancta Clara, pravým jménem Jan Oldřich Megerle, pocházející ze selské a robotnické rodiny a žijící v letech 1644 – 1709 pravil v jednom svém kázání: „Robota, robota! Jaké jest to zvíře? Zeptejte se tam toho ubohého rolníka. Robota! Tím je řečeno, že v pondělí musí sedlák orati pole pánovo, v úterý pracovati na vinici pánově, ve středu dovážeti dříví do zámku, ve čtvrtek žíti obilí nebo řezati slámu, v pátek loviti v rybníce nebo sháněti zvěř, v sobotu pracovat na stavbě, v neděli konati službu běhouna (běžeti před kočárem milostivé vrchnosti. Ze dní učiňte týdny, z týdnů měsíce, z měsíce léta a porozumíte, jaké to velikonoce mají sedláci a jak často se stává, že na trh nosívají své kosti a svou kůži, protože opravdu nemají nic jiného.“

Lid se začal bouřit proti svým vrchnostem. Poměry stávaly se nesnesitelné. Proto nebál se ani nerovného boje s vrchností a vojskem, nebál se smrti. Ale selské rebelie, z nichž žádná neskončila vítězně, přinesla lidu ještě větší bídu, pokuty, muka a případně i popravy vůdců.

Lid odvolával se k císaři, ale i tam se špatně pochodilo. Šlechta dovedla císaře vždycky včas přesvědčiti o zatvrzelosti a lenosti selských rebelantů a robotu jen přitužila. Nastávaly nové vzpoury – bohužel krvavě potlačené.

A tak teprve 1680 vydán byl Leopoldem I. Robotní patent, kterým bylo zakázáno robotovati v neděli a v dny sváteční. Tam, kde nebyla robota přesně ustanovena, měla trvati nadále pouze tři dny v týdnu. Ale v době žní, senosečí, strhání rybníků jakož i v jiných nepředvídaných případech (a toho šlechta znamenitě využívala) museli poddaní někdy robotovati ustavičně. Při dalekých fůrách tj. byl-li poddaný poslán s obilím, dřívím nebo jiným nákladem za hranice panství, měla mu vrchnost dáti stravu, nahraditi výdaje a dny strávené na dalekých cestách, měla odpočívati od robotní povinnosti. Tento robotní patent byl by znamenal sice malé dobrodiní, ale šlechta vždy krutá ke svým poddaným, našla „kličky a háčky“, a tak se stalo, že provádění patentu se vyhnula.

Roku 1717 vydal Karel VI. Nový robotní patent, ve kterém však byly pouhé dodatky k patentu prvém. Protože ani tento nebyl vrchností respektován, vydává 1738 opět nový robotní patent, který na papíře sice znamenal značné snížení robotních povinností, ale nebylo nikoho, kdo by byl přinutil šlechtu k přesnému provádění.

Robota neměla trvati „od slunka do slunka“, nýbrž tažní robota pouze 10 hodin, ale zase tu byl pro šlechtu háček „že o senách a žních se však těchto 10 hodin nemá počítat tak přesně.“ (Měla se totiž o dlouhých dnech jízda na pole započítávati do těchto 10 hodin.) A že toho úředníci panští využívali je víc než jasné. O ruční robotě nebyl počet hodin stanoven, protože při ruční robotě může člověk vydržeti trochu déle než dobytek s potahem. A to bylo přímo kruté ustanovení a znamenalo práci do úpadu.

Roboty vyměřeno na tři dny v týdnu, celotýdenní robota připuštěna pouze v případech mimořádných, vrchnost měla dbáti, aby poddaní směli své pozemky obdělati, měla mu dávati na přilepšenou stravu, maso a máslo, ale úředníci na vše to zapomněli.

Při dalekých fůrách měly se odpočítávati svátky a dny strávené na cestě od robotní povinnosti, poddaný měl dostati píci pro koně na cestu, stravné pro pacholka, peníze na nocleh, mýtné – úředníci však šidili, kde se dalo. Ale je přirozeno, že každé příležitosti dovedli využíti i sedláci a snažili se ulehčiti si práci při robotách, když dráp přímo nad nimi nestál.

Bouře nespokojenosti ani po tomto třetím patentu neustávaly, vojsko je však potlačovalo a vrchnost nadále si patent vykládala jak chtěla.

Roku 1775 vydán byl Marií Terezií čtvrtý robotní patent, kterým byla robota snížena na polovinu a robotní povinnost byla přesně vymezena. Nejmenší robota byla 13 dní v roce (u podruha), největší tři dny týdně. Tažní robota byla určena podle velikosti statku a výše daně tři dny týdně s jedním, dvěma, třemi nebo čtyřmi kusy dobytka. Sedlák vedle této roboty konal i robotu „svatojanskou“ tj. pěší robotu od sv. Jana Křtitele do sv. Václava s jedním člověkem jeden až tři dny opět podle výše daně.

O patentu Marie Terezie se šířily nesprávné pověsti. Mezi lidmi se tvrdilo, že císařovna robotu úplně zrušila, ale že vrchnost to tají. Výsledkem byly nové selské bouře. Sedláky už nikdo neudržel a ti se začali mstít. Pálili domy a vynucovali na šlechtě úplné zrušení roboty. Ale šlechta ve Vídni podávala o všech těchto událostech zprávy přehnané a dokazovala nebezpečí, které by nastalo z osvobození sedláků.

Konečně přišel roku 1780 a nastoupení císaře Josefa II. Ten nedal se šlechtou oklamati a prodchnut osvícenskými snahami vydává osvobozující patent o zrušení nevolnictví z roku 1781 z 1. listopadu, který zní:

„Za zrušení nevolnictví se přimlouvá rozum a láska k lidu.“ Vrchnostem, úředníkům i poddaným předpisuje jako zákon k nejpřednějšímu plnění:

1. Každý poddaný jest oprávněn vstoupiti ve sňatek manželský, má to však dříve oznámiti vrchnosti, která mu bezplatně vyhotoví lístek, že se oznámení stalo.

2. Každému poddanému jest volno při zachování toho, co předpisuje zákon o odvodu, i z panství odejíti, kdekoli v zemi se usaditi a službu hledati. Je pouze třeba, by poddaní, kteří z panství odchází a jinde se hodlají usaditi, u nových vrchností bezplatným listem propustným se vykázali, a tak dokázali, že ze závazků k dřívější vrchnosti byli propuštěni.

3. Poddaní mohou podle libosti se učiti řemeslům, uměním, atd. a bez zhostných listů, jež docela přestávají, za výživou jíti.

4. Poddaní nejsou pro budoucnost vázáni žádným službám při domech.

5. Ti, kdož rodičů zbaveni jsou, povinni jsou za vrchní poručenství, bezplatně obstarané, obvyklá sirotčí léta, jež ale počtem tři převyšovati nemají, ale jen tam, odkud pocházejí, při dovře sloužiti.

6. Všecky ostatní roboty, naturální a jiné platy, jež na poddanských gruntech váznou a nimž poddaní i po zrušení nevolnictví zavázáni jsou, v českých zemích dědičných bez toho patenty urbariálními jsou určeny, nad to nemá býti nic ukládáno, tím méně nejsou ani nevolníky. „Toť naše nejvyšší vůle a rozkaz.“

(Částečně dochované patenty a to Marie Terezie i Josefa II. Nalezeny byly ve starých listinách obecného archivu a uloženy jako vzácné památky pro věčnou paměť).

 

Tereziánský pozemkový katastr byl přepracován, opraven a doplněn, aby mohly být daně spravedlivě předpisovány. Za tím účelem byly zřízeny zeměpanské berní úřady. A tak konečně drobný člověk a český sedlák vysvobozen byl z otroctví svých utlačitelů – šlechty. Ta se sice snažila veškerá opatření císaře zrušiti, ale zrušení nevolnictví se jim již nepodařilo. Robota trvala v neztenčené míře jako za Marie Terezie, ač Josef II. uvažoval o úplném jejím odstranění, ale náhlá smrt oddálila úplné zrušení roboty až do r. 1848.

Císař Josef II. Byl ve Zdětíně a okolí velice oblíben, k čemuž přispěl především sedlák Bošina z č.p. 2 – Ten, jak bylo výše podrobně popsábo, vymohl si u císaře audienci, když bydlil v Hloubětíně u Prahy, aby mu císař pomohl ve věci věna, které mu nechtěl brandýský vrchní uvolniti a naopak, když přišel prositi podruhé, krvavě ho ztloukl.
Josef II. projevil smysl pro českého sedláka a jeho utrpení jako osvícený panovník a byl lidem za to zbožňován, bohužel, snahou o úplné poněmčení říše, velmi českému národu uškodil. Po této stránce v lásce u lidu nebyl.

Již v listopadu 1781 byli zdětínští poddaní svoláni na benátecký zámek k vrchnosti, kde jim přečten patent Josef II. o zrušení osobního nevolnictví.

Po tři sta let byl poddaný otrokem. Po přečtení patentu měli mnozí slzy v očích a uvěřili, že přeci jenom je na světě spravedlnost, která jim vrací lidská práva. Leckterý poddaný zvolal: „Jsem opět člověkem.“

Císař Josef II. rozhodl roku 1789, že úplně robotu zruší. 1. listopadu 1790 měla přestati a poddaní místo ní odváděti pouze roční plat. Josef II. osvobodil duši lidu z nelidského násilí protireformačního tolerančním patentem, zrušil nevolnictví a chystal se vyprostiti lid z otroctví těla – z roboty. 

Tato kronika byla založena k devadesátému výročí zrušení roboty. 

Jako všude jinde i ve Zdětíně byl přijat zákon o zrušení roboty s velikou radostí a v družné sousedské zábavě oslavována tato událost ve výsadní hospodě u Suldovských v č.p. 9. O jídlo, pití a humor nebylo nouze a oslavování se často protáhlo až do ranních hodin. Nechyběla ani hudba s tancem.

Slavné bylo hlavně posvícení v tomto roce a trvalo prý několik dní a nocí. Všeho bylo dostatek a kdo přišel, měl se dobře. O tom vyprávěl p. Josef Suldovský, který si vše pamatoval z vyprávění svého dědy, tenkráte zdětínského rychtáře.

Brzy po 7. září 1848 došla do Zdětína zpráva, že téhož dne byl schválen na říšském sněmu patent o úplném zrušení poddanství a robotování o což největší zásluhu měl František Palacký, poslanec a dějepisec českého národa. Stalo se tak ovšem za jistou náhradu pánům. Vrchnosti v Čechách obdržely asi 55 milionů za osobní roboty a 48 milionů za roboty tažní. Za nájemné placen byl 1 milion.

Teprve roku 1884 byl úplně splacen dluh sedláků za zrušení roboty.