Zvyky a obyčeje

V roce 1891 zapsal do školní kroniky řídící učitel Josef Kavka, které zvyky a obyčeje se v obci ještě udržely.

Na Nový rok má mít každý na obleku něco nového, umyt a čistě oblečen má jít do kostela, aby prý byl pořádný a čistý po celý rok.

O svátku „Tří králů“ chodí chlapci ustrojeni za krále (bílé košile, spodničky, z lepenky královské koruny) od domu k domu a zpívají staročeskou koledu: „My tři králové jdeme k vám“. Na dveře píší K + M + B s letopočtem. Do pokladničky ukládají odměnu a pak se dělí. Černý vzadu nesmí chybět. Chodí se již od Nového roku i do okolních vesnic.

Slavil se „Tučný čtvrtek“ a hlavně konec masopustu „Masopustní úterý“. (Toho dne nesměly nikde chybět koblihy a boží milosti – pozn. kronikáře.) Toho dne se nepracovalo a odpoledne chodil průvod maškar i s hudbou. Žid nesměl nikdy chybět, ani medvěd na řetězu. Průvod maškar šel často už dopoledne až do Benátek a po občerstvení v některém hostinci se vracel do Zdětína k taneční zábavě, která trvala až do rána. Ráno na popeleční středu se šlo do kostela, často rovnou z hospody.

Na Zelený čtvrtek se chodilo z každé rodiny k sv. přijímání, na Velký pátek se držel velký půst a vůbec se nepracovalo. Na Hod boží velikonoční t.j. o Velikonoční neděli musil mít každý něco nového na obleku, aby prý beránek nepokálel.

Ve zdejším kraji se zachovalo ještě dosti starých zvyků a obyčejů. Baví se jimi při různých příležitostech hlavně mládež. Chlapcům jest nejmilejším řehtání o velikonocích, kdy na Zelený čtvrtek zmlknou zvony a jejich hlas má nahradit drnčení trakařů, řehtaček a klapaček.

Ve Zdětíně řehtají hoši od poledne Zeleného čtvrtku do rána na Bílou sobotu. Sejdou se u kostela, kde čekají již od dopoledních hodin a tam se řadí po čtyřech. Přitom se chlubí znamenitostí svých „nástrojů“ a bývá z toho kromě pekelného rámusu někdy i klukovská pračka.

Před dvanáctou se hlouček konečně uklidní a rozdělí se na dva průvody, na malé i velké. Projdou celou vsí, a kde ve statku jsou otevřená vrata, vejdou dovnitř a řehtají tam, pokud neobejdou celý dvůr. Rozchod je opět u kostela.

Řehtá se sedmkrát. V čtvrtek v poledne a večer, na Veliký pátek ráno, v poledne, ve tři hodiny odpoledne, kdy oznamují úmrtí Krista, a večer, na Bílou sobotu ráno.

Průvod řídí „páni“, kteří jako velitelé jdou po straně. Ti mají zvláštní právo a výsady, ale i povinnosti. V příštím roce jsou pány ti, kteří jdou letos v první čtveřici. Páni se starají o pořádek, hlavně však o nocleh a topení. Kdo chce řehtati, nesmí po dvě noci, z čtvrtka na pátek a z pátku na sobotu, spáti doma. Spí se v některém stavení na slámě rozložené na zemi. Sláma a nějaké to topení – bývají ještě chladné noci – se vyprosí.

Na Bílou sobotu po ranním klekání (sotva se rozední) chodí páni od domu k domu, s nůší na zádech prosit o pomlázku. Jeden z nich má začerněný obličej a dělá Jidáše. Při tom zpívají:

Pondělí velikonoční se všeobecně říká „Pomlázka“. Děti chodily koledou dům od domu s ozdobenou pomlázkou, zpívaly a odměnou dostávaly buď malovaná vajíčka (kraslice), nebo obyčejná, někde dávali různé cukrovinky, ale také jen peníze. V době založení kroniky se zpívaly tyto koledy:

Zase zařehtají a poprosí panímámu o koledu. Tou bývají vajíčka, koláče nebo peníze. Co dostanou, odnesou do světnice, kde spali, a tam nastane dělení. Dovnitř smějí jen páni, ostatní čekají venku a nakukují okny.

Dělení není spravedlivé. Co se pánům vyčítá, neslouží jim ke cti. Větší podíl jim sice náleží, ale nejraději by si nechali vše. Strkají si nepozorovaně peníze do bot, za punčochy a jinam a teprve zbytek rozdělí. Nejmenší jsou ošizeni nejvíce.

Kdyby jednali poctivě a spravedlivě, nedocházelo by k hádkám a výčitkám. Ale kluci – to víte – jsou stále stejní.

(Otištěno ve vlastivědném časopise „Boleslavan“ roč. XIII. 1938 – 39, č. 8)

 

Odměnou dostávají koledníci malovaná nebo syrová vajíčka, pamlsky i peníze.

 

Nejživěji a nejveseleji bylo ve vsi vždy v pondělí velikonoční, kdy od časného rána zazníval zpěv koledníků, chlapců i děvčat. Chodilo se dům od domu s pomlázkou, obyčejně z osmi vrbových proutků spletené a zdobené pestrými fábory. Zpívala se i tato koleda:

Po přezpívání obdarovaly hospodyně děti pomlázkou: buď malovanými vajíčky čili kraslicemi nebo obyčejnými, také různými velikonočními cukrovinkami anebo penězi.

 

Odpoledne, když děvčata vyšla na náves, chlapci již na ně čekali, aby je pořádně vyšlehali pomlázkou, aby byla čilá. Někdy vznikly hotové souboje i mezi chlapci samotnými, ale i mezi dospělými. To musil každý přijmouti jako samozřejmou věc.

Večer se vždy pořádala pomlázková taneční zábava, kdy děvčata chlapcům přinášela kraslice.

Na Štědrý den zachovalo se ve zdejším kraji mnoho pověr, kterými se lid hlavně po štědrovečerní večeři rád bavil. Je to nejkrásnější večer v roce. Celá rodina pohromadě - ve štěstí a spokojenosti, pod vánočním stromečkem. Na stěně zavěšený Betlém a mrzne-li venku a krajina je zasněžena, je to skutečné kouzlo vánoc. Děti projevují radost z dárků a dospělí se těší s nimi. I v té nejchudší rodině bývá v ten večer radost a osobní blaho. Světnice září štěstím.

V roce založení kroniky r. 1938 zůstaly zachovány a konány ještě tyto pověry, jak kronikář v jednotlivých zdětínských rodinách zjistil.

Do umyvadla s vodou lije se na lžíci roztavené olovo. Náhlým ochladnutím tvoří se z olova různé tvary, v jejichž stínu vidí lid různé podoby a podle toho se předpovídají události do budoucnosti. Usuzuje se, že v rodině někdo zemře, lze-li ve stínu viděti podobu smrti, bude svatba dcerky, je-li tvar podoben mladému muži. Ulije-li se chlapci střevíc nebo pantofel, bude se učit obuvníkem, z kříže se usuzuje na pohřeb a tak podobně. Obrazotvornost lidská hraje tu velmi důležitou úlohu.

Na talíř neb prkénko si dá každý člen rodiny kousek vánočky. Potom se zavolá do světnice pes a čí kousek nejdříve sežere, ten půjde z domova nebo první zemře.

V některých rodinách dávají svíčky do ořechových skořápek a pouští je na vodu v umyvadle. Komu se nejdříve potopí, usuzují na brzkou smrt. Čí skořápka odpluje nejdále od kraje, ten půjde do světa.

Po večeři se rozkrajují jablka. Komu se objeví hvězdička, věří, že bude dlouho živ, komu křížek, ten, že do roka zemře.

Někde se dávají do vody v umyvadle mince a kolik jich kdo ústy vytahá, tolik roků bude živ. Tato pověra je oblíbena především u chlapců.

Oblíbenou štědrovečerní pověrou házení dřeváku (pantofle nebo střevíce) přes hlavu. Obrátí-li se špičkou ze světnice, půjde do světa, když do světnice, zůstane doma. Je-li obrácen špičkou k posteli, věří se, že bude v příštím roce nemocen.

Někde rozkrajují cibuli na 12 článků a každý kousek představuje jeden měsíc. Do každého článku se nasype trochu soli a ve kterém článku sůl zvlhne, prorokuje se, že ten měsíc bude mokrý.

Před večeří se dávají pod talíře peníze, aby se v rodině držely a rodina byla bohatá. Také se dávají do peněženky šupiny z vánočního kapra, aby se v domě držely peníze.

Kdo se na Štědrý den postí, uvidí v noci zlatá prasátka.

Lidé však nezapomínají v pověrách na domácí zvířata, ba ani na stromy a studni.
Po večeři se zakopávají k ovocným stromům zbytky od jídel, aby daly hojnou úrodu.
Do studně se házejí drobty od jídla, aby po celý rok byla voda dobrá a čistá.
Několik drobtů se hodí do ohně v kamnech, aby v domě nevypukl požár.
Zbytky od večeře se dají také psovi, aby po celý rok dobře hlídal, kočce, aby chytala myši, koním, aby hodně tahali, slepicím, by pilně snášely vejce a kravám, aby hodně dojily. Slepicím se sype na Štědrý den do kroužku, aby se nerozbíhaly a nezanášely.

Dívky chodí na zahrádku třásti bezem a přitom říkají: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes“. A z které strany se ozve štěkot psa, z té strany přijde ženich. Nezaštěká-li, marně v ten rok bude na ženicha čekati.

Nebo přinesou večer do světnice náruč polínek a doma je pak spočítají. Je-li počet polínek sudý, brzy se vdá a je-li lichý, nevdá se.

Po štědrovečerní večeři sedí se tak dlouho, až je čas jíti na půlnoční. Když jdou dívky z půlnoční, mají dávati pozor, kterého prvního mládence potkají, ten má býti jejich ženichem.

Na Štědrý den má být k obědu hrách nebo krupicová kaše, nebo čočka, aby bylo hojně peněz v domě.

O vánocích se chodilo koledovat o Štědrém dnu a o svátku sv Štěpána.
V době založení kroniky v r. 1938 zpívaly děti tyto koledy:

Hospodyně podělovaly koledníky buď jablky, kusem vánočky (štědrovnicí), křížalami, různými cukrovinkami nebo penězi. V chudých rodinách znamenala koleda obohacení Štědrého večera.

I k Novému roku se pojí hojně pověr:

K svátečnímu novoročnímu obědu má být hlavně vepřové maso (hlava, rypáček), ale ne drůbež ani zvěřina (nic od peří, nic od chlupů). Štěstí by pro ten rok uletělo.

V domácnosti se toho dne nemá nic rozbít jinak bude v rodině celý rok nešťastný.

Nikdo si nemá ničeho vypůjčovati, aby neměl po celý rok bídu a dluhy.

Hospodář dbá toho, aby v rodině každý člen rodiny i čeládka rychle vstali, pak nebudou po celý rok líní.

Rolníci vycházejí na pole a věří, že jen tenkráte, obejdou-li svá pole, bude bohatá úroda.

Pozoruje se počasí. Svítí-li slunce, budou krásné žně, je-li vítr, obilí ztratí květ, prší-li, těžko se pojede na jaře do polí a ukáže-li se dokonce duha, je do roka válka jistá.
„Hoří-li nebe“, bude jistě v obci hořeti. Svítí-li na Nový rok hvězdy, slepice dobře ponesou a obilí bude dobře sypati.

Na Nový rok má se něco prospěšného dělati. Říká se: „Co dělati budeš na Nový rok, dělati budeš pak celý rok.“ Muži se mají na Nový rok zdržeti doma, nechoditi do hospody, pak se budou držeti celý rok doma.

Je-li prvním návštěvníkem domu muž, bude po celý rok v domě štěstí, přijde-li však do domu první žena (hlavně stará), bude to neštěstím pro dům a hospodářství v celém roce. (Podle zdětínských hospodářů.)