Paměti Jindřišky Duštírové

Aby kovářova kobyla nechodila bosa, znovu jsem vyzpovídala svou babičku, která celý život prožila ve Zdětíně. Zápis je z října 2022.

Tady je její vyprávění:

rodiče

Moji rodiče se brali v roce 1925 a pořídili si parcelu ve Zdětíně. Následně se narodily moje dvě sestry: Miladka a Venuše.

Můj táta byl zedník. Ve Zdětínském hudebním spolku hrál na housle a také byl hercem zdejšího ochotnického divadla. Na následující fotce stojí v horní řadě uprostřed.

Maminka si v našem domě zřídila obchod se smíšeným zbožím, který provozovala do začátku 2. světové války. 

Na fotce vlevo poznávám pana Těšínského (stojí zcela vlevo) a můj tatínek stojí ve dveřích a vnáručí drží mou sestru Miladku.

Na fotce vpravo je moje maminka a drží za ruku mou sestru Venuši.

(za svobodna Svačinová)

Já jsem se narodila téměř 10 let po svých sestrách - jako jediná už tady ve Zdětíně, s pomocí porodní báby paní Donátové. Byla to naše sousedka, tak to k nám měla kousek.

Tatínka si už nepamatuji, protože onemocněl tuberkulózou a zemřel, když mi bylo dva a půl roku. 

Tady jsem ještě v předškolním věku - stojím v první řadě 6. zleva v tmavších šatech, než mají ostatní. Stojíme před kostelem, kde začíná slavnost Panenky Marie.

Já jsem věčně byla mezi klukama. Kromě Jirky jsme si hráli s Mirkem Dvořákem,Standou Novákem, Mirkem Rilichem a Pepim Vernerem. 

S posledně jmenovaným se navštěvujeme dodnes,
jak dokládá fotka z mých 85. narozenin:

V zimě jsme bruslili na "šlajfkách". To byl nůž z brusle, který se připevňoval na zimní boty. Většinou jsme měli jenom jednu a tak jsme se druhou nohou odstrkávali.

Chodili jsme pást husy. Ve Zdětíně jsme byli rozdělení do skupinek, kdo s kým kamarádil. Nejčastěji jsme chodili k písáku. Každý jsme měl 6 - 10 hus, takže se tam sešlo pořádné hejno. Kolikrát se do sebe pustily, tak jsme je museli rozehnávat.  Naštěstí husy věděly, do kterého hospodářství která patří, tak se u vsi samy rozdělily a šly domů.

Od jara do podzimu jsme chodili bosi, protože boty se nosily jen když se šlo do města, aby déle vydržely. Na víc nezbývaly peníze. Takže na strništi jsme si dělali probíhačky, aby se to dalo bosýma nohama vydržet.

Nejlepší bylo kradení třešní. Jeden koukal, jestli někdo nejde a zbytek česal... Museli jsme se během pasení hus i nějak najíst...

Na podzim jsme chodili "šlapat řízky". Když z cukrovaru vozili do hospodářství nasekané nudličky z řepy, ta s musela ušlapat, aby vydržela do jara. Navezli to do vykopané jámy, my tam naskákali a sešlapali jsme to. Bylo to celé prolité nějakou obilnou směsí.

My byli mokří! Házeli jsme to po sobě... To bylo! A byl to hrozný smrad, doma z nás byli nešťastní... Ale nás to hrozně bavilo. A bylo to sladké, tak jsme se s tím cpali...

Po tom, co maminka ovdověla, zavřela obchod a šla se nechat zaměstnat do dražické řetězárny. Byla to fyzicky velice namáhavá práce. Musela ale uživit sebe, 3 děti a splácet hypotéku na dům. Vracela se domů až za tmy, bývala jsem doma sama.

Nejstarší sestea Miladka onemocněla tuberkulózou, byla v sanatoriu a sestra Venuše byla v Praze v učení. To už bylo za Protektorátu. Takže maminka si užila své. Když Gestapo dobývalo pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, Venuše zrovna měla službu v obchodě, který sídlil hned naproti a Němci jej obsadili.

Pamatuji si, jak jsme museli zatemňovat. Obecní strážník Martinovský chodil kontrolovat, zda je zatemněno správně. Když tomu tak nebylo, zatloukl na okno, aby se to napravilo. Snažil se tak spoluobčany uchránit před postihem Gestapa.

Jednou jsem si s dalšími dětmi hrála na rohu naší ulice u zahrady Bubníkových (dnes Hanzlových) a zrovna byl nálet. Sirény samozřejmě nestačily varovat. Najednou se letadlo sneslo nad polem a začalo kropit - jak jsme tomu tehdy říkávali. Hezky se to lesklo a my na to čuměli... Najednou z branky vyběhl pan učitel Bubník, čapnul nás za trika a táhnul nás k nim domů do sklepa, který tehdy sloužil jako kryt. Tam nám pořádně vynadal.

Jinak sirény houkaly každou chvíli, tak jsme byli věčně ve sklepě.

Válka byla strašná. Pamatuji si, jak Němci na Dražicích sjednali soud, kterého se museli účastnit lidé z okolních obcí a tam odsoudili k trestu smrti 4 manželé za pomáhání válečnému zajatci. Všechny popravili.

Náš Vašek (od Maršíčků) utekl z rajchu a schovával se doma na zahradě v maliách.

Celá vesnice jsme koukali na to, když Němci nakázali sejmout zvony, aby je roztavili na válečnou munici.

Hrozně s námi také otřáslo, když jsme se dozvěděli, že v Chotětově zastřelili válečného zajatce jen za to, že vyhladovělý se shýbl pro kousek shnilé řípy.

Byly to strašné časy.

Do obecné školy jsem chodila tady ve Zdětíně, do měšťanky pak do benáteckého zámku - do dívčí školy. Tehdy nás s klukama rozdělili, protože ti chodili do chlapecké školy - do dnešní základní školy na Husově náměstí.

Tady ve Zdětíně jsme chodili do dvoutřídky. Vzpomínám si na uhelné prázdniny během války. Dostávali jsme ukoly, které jsme museli donést na zkontrolování a dostali jsme zase další.

Během sklizně jsme chodívali místo do školy pomoc na pole. Jednou jsem osekávala srpem košťály řípy a jak to bylo nahnilé, tak se mi to smeklo a srpem jsem si rozsekla palec u levé ruky. Tedy, to bylo krve! Vezli mě k doktoru Figarovi, aby mi ránu vyčistil a zašil.

Ráda jsem přednášela básničky a asi dobře, protože mě posílali na různé recitační soutěže. Pan řídící Kramer mě měl rád a pak když umřel, nechali mě u rakve recitovat básničku. Rok na to zabili při náletu našeho pana starostu Malého. 

Hodně jsme hráli ochotnické divadlo. Byly tu překrásné kulisy.

Tancovali jsme Máje. Jednou, když chodili kluci vyvádět děvčata z domů, maminka mě poslala za ves, že jim řekne, že nejsem doma. Neměla jsem totiž boty. Sousedka Bímová se to dozvěděla, vytáhla své fungl nové boty a běžela za mnou za ves, ať se jdu domů připravit a vezmu si si ty její nové boty.

Moc ráda jsem tancovala. Většinou jsme chodili na Čaje do Benátek. Ale i ve Zdětíně byly zábavy, kam jsme chodili.

Když jsem končila měšťanku (základní školu), zůstala jsem doma sama. Sestra Venuše se odstěhovala a maminka byla hospitalizovaná se zánětem mozkových blan. Maminka pak musela do sanatoria ještě třikrát, vždy téměř na měsíc.

Bylo mi čerstvě 15 let a našla jsem si práci v továrně nedaleko Akumy v Mladé Boleslavi. Vstávala jsem o půl čtvrté a chodila jsem s nůší na trávu. Pak nakrmit hospodářská zvířata. Následně jít do práce. 

Po půl roce jsem přešla do benáteckého "Karba" (Carborundum), kde jsem 40 let pracovala v účtárně.

Pak jsem hrála ochotnické divadlo v Benátkách. Nejvíc si vzpomínám na představení Sněhová královna, kde jsem dostala roli soba 🙂

Tam jsme se seznámili s mým budoucím mužem Břetikem. Studoval v Praze Vysokou školu chemicko-technologickou. Brali jsme se po 4 letech známosti. Máme spolu dvě dcery. Celý svůj krátký život pracoval na vysoké pozici v mladoboleslavské "škodovce" (Auto Škoda).