Paměti Josefa Malého

Paměti Josefa Malého, rodáka zdětínského, výminkáře v Chotětově, bývalého sedláka ve Zdětíně čp. 31, které vyprávěl, stár skoro 96 let (nar. 1844). Snadno vybavoval si vzpomínky na rodnou obec, život v ní za jeho mládí.

Vyprávěl:

"Můj dědeček jmenoval se Josef, kdy se narodil to už nevím, ale měl tři syny: Františka, Václava a Josefa. Ten byl kovářem. Václav (nar. 1813) byl můj tatínek a měl 3 dcery: Annu (nar. 1848), Marii (nar. 1850), Kateřinu (nar. 1855) a mě – jedniného syna. Narodil jsem se roku 1844. Původně pochází náš rod z čp. 16, kde je dnes Miškovský. Už v roce 1773 za Marie Terezie tu můj praděd Václav hospodařil. Číslo popisné 31, kde jsem hospodařil bylo vystavěno asi v roce 1841.

Čp. 16 koupil od nás František Stejskal za 14 000 zl. a vzal si Kavkovou z Peček. Od Stejskala to koupil Jan Tuček a Karel Miškovský se tam přiženil. Přišel od Českého Brodu.

Na vojně jsem byl 10 let a 7 dní. Rukoval jsem po válce 1866. Sloužil jsem v Uhrách v Tenešváru u dragounů. Odveden jsem byl na 8 roků a pak to změnili na 12 let a 7 dní. U zeměbrany jsem byl 2 roky, ale nesloužil jsem. U odvodu jsem byl v Mladé Boleslavi.

Na válku roku 1866 se dobře pamatuju. Na Zálesích v Benátkách a na zádušním za naší zahradou byl tábor, kde přes noc Prušáci spali. Zdětínem několikráte prošli. Roku 1866 dal Václav Suldovský vojsku 1 koně, Josef Prášek z čp. 15 dva koně. Prášek jel sám s koňmi, řekl něco proti vládě a oni ho někde u Smiřic odstřelili. Ale pak se říkalo, že byl zasažen pruskou kulkou v lukách u Smiřic.

Když se jim dalo, co chtěli, tak nedrancovali. Chtěli hlavně chleba, mazání na něj, seno a oves pro koně. Platili jen stiskem ruky.

U Suldovského v hospodě se vždycky pořádně napili kořalky. Rekvizice byly často a přísné a tak byl Zdětín za červenec a srpen pořádně vyčerpán. A ty přípřeže, těmi sedláky trápili. Museli jezdit na všechny strany a daleko, třeba na několik dní. To si odlehčili, když odtáhli. Že by někomu ve Zdětíně ublížili, to si nepamatuju. V Benátkách byl také generál Clam Gallas.

Před obecní kovárnou (čp. 7) u návsi se vybíralo mýto. Měli to pachtování od hraběte z Benátek sedláci Hradec a Suldovský, ale nic mu za to nedali a obci také neplatili. Vybíralo se za povoz 2 krejcary. Dalo jim to za rok pěkné peníze. Kdy bylo vybírání mýta zrušeno, to se už nepamatuju.

Co je Bohuslav v čp. 27, tam byli dříve Tučkovi a byl tam krám. Bohuslav, otec dnešního, se tam přiženil, vzal si Řepovou.

Doušova hospoda byla asi od roku 1862. Dříve byli Doušovi v čp. 27 co jsou dnes Bohuslavovi. Měli tam moc dobré pivo, vždycky studené, protže měli chladný sklep. Piva se tam vytočilo moc. Chodilo tam mnoho Benátčanů, ale i Sedlečáci a Dražičtí.

Nejstarší hospoda byla Suldovskova v čp. 9, a bylo tenkrát u ní něco přes 20 korců polí. Tam se také hodně tancovalo a otec vypravoval, že tam rád chodil hrabě z Benátek. Ale karty se tam také dost hrály. Pamatuji starosty Suldovskýho, Novotnýho, Beneše, Svačinu a zase Suldovskýho.

Oběžníky se posílaly po obci od čísla k číslu po palici, kterou tam někde máte.

Ve Zdětíně se hodně držely ovce. Nejvíce jich měl sedlák Měšťák, potom Svačina a Čvančara. Slouhou byl Stezka a to byl pane pytlák. Po něm byl Kuchař. Ale také Špitálskovi, Malovi, Suldovskovi a Miškovskovi měli ovce. S vlnou ovčí se jezdilo do Doubravice, kde byly veliké trhy na vlnu. Sám jsem tam několikrát byl. Roku 1865 prodal otec vlnu do Horek Syrovýmu, který s ní obchodoval.

Na kostele byly dříve báně, ale vítr to odstrojil asi roku 1875 nebo 1876. Byl krásný den 8. prosince a najednou se přihnala hrozná vichřice a báně odnesla až k Měšťákům na dvůr. Když se kostel opravoval, báně se tam už nedaly, ale špičatá věž co je dodnes.

U Novotnýho statku (čp. 1) bylo přes 200 korců polí. Novotný byl prvním revírníkem, ten u Němečkových. Novotnýmu však sedláci nepřáli, neměli ho rádi a tak mu to nechtěli nechat. Začali se soudit, ale Novotný to vyhrál.

Nebožtík otec nedělal někdy robotu. Vozil panáčka ze zámku a ten vrchní pocházel od Mělníka a měl tři sestry. Vrchní chtěl, aby si otec jednu vzal a tak se otec udělal marod, aby si ji nemusel brát.

Otec měl být také starostou. Už si nechal udělat stůl, ale když přišel k Práškům, tak si z něj dělali blázny a že nebude starostou za žádnou cenu. Stálo ho to přes 100 zlatých. Měl být totiž Čančík, ale toho propustili a otec to musel zaplatit.

Když Čvančarka otrávila strýce, starostou byl starý Suldovský. Bylo to takhle o Martině. Dávala se právě sejpka sluhovi. Ve Zdětíně leželi vojáci – dragouni a přišel k nám vojenský doktor a povídá: „Co je tady novýho?“ Babička pekla vdolky, právě jako každou středu a v pátek a odpověděla: „Já nic nevím.“ Doktor na to: „Že měla nějaká selka otrávit muže.“ Čvančarka napakovala peníze a všecko to podplatila a nic z toho nebylo.

Josef Svačina byl po Benešovi starostou před starým Suldovským a dostal přezdívku „Říha“. Jeho paní byla ze Sklaska Kabešová. Starý Svačina, otec dnešního, si rád zahrál karty. Měl přezdívku „šakra milion“, vyhrál mnoho v kartách a střílel levačkou.

Jednou jsem měl 12 korců žita. Urodilo se a měl jsem 24 mandel po korci. Svačina mi povídá: „Člověče, kam dáš to žito? Vždyť se ti to do stodoly nevejde.“ Říha byl výborný hospodář.

Ten Prášek byl můj bratranec. Rád si zahrál karty. Něco pole dali do pachtu.

Fiala byl šikovný hospodář. Byl na vojně a dostal souchotiny.

Starý Hradec se přiženil z Luštěnic.

Pšádovi pocházeli ze Střížovic a byli naproti v Lebedově chalupě (čp. 30). Pšáda byl půl roku zavřený kvůli krádeži. Byl vedoucí nějaký bandy. Bylo 9 dětí. Pšád si vzal z Luštěnic Horáčkovou.

Nejstarším občanem ve vsi byl pod školou Antonín Pařízek z čp. 11. Byl ponocným a byl pořádný.

U Svačinovi zahrady byli Adáškovi (čp. 12) a Dvořákovi (čp. 10). U kalu byl Heřman, ale byl pohodný a za moc nestál.

Co je Němeček (čp. 19) tam byli Jandlové. Jandl byl tesař a jeden syn švec.

Sus si vzal dceru Suchýho z Dříz.

Dvořák, cestář ze Svačinova baráku, byl výborný muzikant.

Bošinovo čp.2 přišlo do prodeje za 2 000 šajnu.

O Kačence Čvančarově se říkalo, že čaruje. Říkali jí pro zvláštní účes „Kačenka s kačírkem“.

U mne sloužil Josef Adášek 2 roky. Z vojny chtěl zase ke mě, ale stará Suldovská ho přemluvila. Dělal také cestáře, Suldovský mu k tomu pomohl. Byl to hodný člověk.

Co je hospoda Beitlerova, to bylo Čvančarovský. Byli dva hoši: Václav a Josef. Václav šel roku 1864 na vojnu. Josef moc pil a brzy zemřel.

Starý Suldovský měl při všem „Inu, inu“. Na čeledína rád volal: „Inu, kam jedeš, ty vole, inu?“
Suldovský si zavedl vodu od Bártů do cihelny u Benátek.

Kupec v obci za mého mládí nebyl a chodilo se nakupovat do Benátek. Nejdříve byl krám co je Bohuslav v čp. 27 a pak se přistěhoval Matuna z Chotětova a měl krám čp. 4 (dnes čp. 51). Koupil pole od nebožtíka Hradce.

U Čančíkových byla dříve kyselá louka a staré vrby.

V roce 1891 koupil Suldovský chalupu v Praze na jubilejní výstavě. Obezdil ji a prodal kovářovi z čp. 94. Vystavěl dva domky ze všeho dříví.

Sedláci si musili sekat sami, baráčníci chodili do práce na Chrást. Nejlepší sekáči ve vsi byli Bárta, Horčik a Flajšner. Ale ode dvorů si hodně nanosili.

Majzl Němec zůstával u Čančíků na výměnku.

Zelnice je parcela od našeho statku.

Roku 1865 se stavěla dráha od Prahy přes Kralupy. Stanice Chrást nebyla, ta byla až za Práška.

V roce 1868 bylo v obci 37 čísel, to pamatuji. Resl Václav byl poslední.

Kdo se do obce přiženil, dával sousedům příjemné. To bylo v hospodě veselo až do rána. Když si bral Beneš Pauzrovku, natáhly se o svatbě přes silnici skutečné brány. To byla slavná svatba. Starý Bohuslav všecko řídil. To byl veselý a dobrý člověk. Jen když mohl něco sehnat, nějakou legraci.